Top Downloads

Našrot 7135x
Hodnej kluk 5344x
We'll Never Die 4254x
Král je mrtev ať žije král 4169x
Man In The Air 3977x
Policejní stát 3961x
Going To Shamballah 3699x
It´s My Homework 3667x
Snowing In The Desert 3657x
Life Is Elsewhere 3653x
Arabian Magic Train 3653x
War Or Peace & Love 3650x
Strýc na výboře 3649x
Looking Into Your Privacy 3575x
Malá je naděje 3566x
Fuck Army 3548x
Hnijící královna 3521x
21 Reasons Why White Men Can't Sing Rap 3459x
Nemám už naději 3432x
The Kiss Of The Death Time 3363x
Downtown 3327x
Takový malý vychýlení 3251x
Bastard 3134x
I Killed My Little Pony 3131x
The Braininvestigator 3076x
Highway 2000 3044x
Flashbacks 3030x
Hollywood (The Dreams Above L.A.) 2999x
The Rhythm Of The Jungle / Lost Generation 2995x
Us And Them 2972x
No Way In This Reality 2958x
Lies 2950x
Long Distance Works (1998) 2939x
She's The Right Girl 2932x
Another 1984 (Fuck Their Bright Right Life) 2921x
Love Of The Psycho 2920x
Simply Stupid Day 2904x
The Statue (1999) 2820x
Talk 2733x
Born To Be Wasted (1999) 2689x
Skeptikl Song (1998) 2678x
21 Reasons Why White Men Can't Sing Rap (video) 1582x
Bloody Oil 599x
I Want To Take You Away From Here 553x

Aktuální info
najdete na našem profilu
bandzone.cz/nasrot

STÁLE V PRODEJI! NAŠROT - RAG[E]TIME

K dostání u
Cecek Records, Black Point Music,
v našem shopu
a na našich koncertech.

Media / Rozhovory

ČLÁNEK A ROZHOVOR V ČASOPISU "GRAMOREVUE" 12/91

NAŠROT ROVNÁ SE POŘÁDNEJ VEJHUL

"Jedly, pily, hodovaly a pak si to udělaly - vokurkou a tyčí - byly úplně našrot..." Tenhle úderný slogan ze skladby, která nese stejný název jako skupina samotná, mi dokonale utkvěl v hlavě hned při prvním setkání se svébytnou tvorbou trojice NAŠROT z Havlíčkova Brodu. Psal se rok 1989, oním setkáním byla přehlídka Punkeden na Žofíně a vzápětí nato poslech tehdy čerstvé demokazety "Totálně našrot". Soubor jsem rázem zařadil mezi své soukromé objevy uvedeného roku a další měsíce ukázaly, že naděje do něj vkládané nebyly liché. Našrot se s jistotou zařadil až do nejčelnější skupinky nepřetržitě narůstajícího pelotonu domácích hardcoristů a Monitorem vydané album "Destructive Tour" ukázalo, v čem je hlavní síla tohoto spolku: zemitý sound, strhující drive a i přes drsnost zvolených vyjadřovacích prostředků naprostá autentičnost celkového projevu. Obligátní tlachání o historii kapely omezím na konstatování, že Našrot vznikl v roce 1988 a vytvořili jej muzikanti, kteří prošli řadou formací havlíčkobrodského podzemí a navzájem se znali již z dřívějšího působení v seskupení Křečový žíly: Petr "Hraboš" Hrabalik (řev, kytara), Jiří "Martha" Dvořák (baskytara, řev) a Jouza "Vodník" Bárta (bicí). Krátce po vydání debutní desky jsem si povídal s prvně jmenovaným a rád bych předznamenal, že styl Hrabošových odpovědí není rádoby extravagantní pózou, nýbrž reálným obrazem nonkonformních postojů celého Našrotu.

Našrot hraje již od svých počátků v nezměněném obsazení. V čem vidíš příčinu této obdivuhodné soudržnosti?

Asi v tom, že jsme dobrý kámoši a že když zajdu do svýho voblíbenýho pubu, tak tam většinou ti dva bastardi už seděj. Dalším důvodem je to, že starší muzikanti z Brodu náma pohrdaj a válej se ve zvratkách vesnickýho jakometalu nebo se prostituujou v barech a ty mladší zakládaj svoje vlastní party.

Nepatříte již zdaleka k nejmladší muzikantské generaci, proto mě trošku překvapuje, že jste se po letech převážně undergroundového hraní vrhli na razantní hardcore...

Přišlo to úplně samo. Jouza byl ještě na vojně a my s Marthou se opíjeli a nudili. Kecali jsme o Křečovejch žilách, že jako tuhle fosílii nebudem vyhrabávat, a co dál.Jeli jsme voba v Dead Kennedy's a já ještě navíc v The Who. Prostě tahle muzika byl jedinej způsob jak se tý nudy a špíny zbavit.

Ještě funguje pubrocková odnož Našrotu, kvarteto Jerry And The Alligators?

Alligators hrajou teďka málo, Jára (Jerry) Růžička pojal manželku a tak je míň času. Možná, že bude motivace, až mi z Kanady pošlou ty nafukovací aligátory. Když je člověk shání po českejch hračkářstvích, tak na něj koukaj jak na šílence.

Dokážeš ve stručnosti zformulovat filozofii či jakýsi "skupinový názor" vaší formace?

Kapela byla od svýho počátku budována na principech tzv. vagabundismu. De vo to, že muzika i texty jsou podřízený životnímu stylu. Jsme pobudové, co si budem nalhávat. Když jsem byl ve studentskym věku, byl jsem intelektuál. A co mi z toho zbylo? Pobudismus, vožralismus a našrotismus. A pár nafukovacích zvířátek.

Cítíte se jako politická skupina? Pokud ano, tak jako levicová nebo spíše pravicová?

Je fakt, že dost našich textů je politickejch. Ale jsou to spíš sarkastický úšklebky a povzdechy než takový ty texty typu "jsem v prdeli, ty komunisti mě serou!". A levice nebo pravice? Kloníme se zásadně k extrémnímu středu. K tomu nejtvrdšímu jádru. To smete levici i pravici, budem bezruký a budem si zpívat: Hej bejby, dej nohy do praku! (úryvek textu písně Sexy story - poznámka autora)

Po vydání sampleru Rebélie, kde jste byli zastoupeni třemi songy, ses ne právě lichotivě vyjadřoval na adresu Monitoru. Přesto jste pro něj natočili elpíčko - jak si to mám vysvětlit?

Šlo tu o existenci a neexistenci kapely. Nebyla motivace a prachy. Jsme asi jediná rocková kapela, která natočila LP a nemá doposud vlastní nástroje! Mohli jsme to natočit u nezávislý firmy, ale kde seženeš prostředky na studio? Kdo půjčí Našrotu třicet hadrů? Nikdo. Monitor byl zadarmo. Samozřejmě, že na nás trhne prachy, no a? Až vod nich dostaneme nějaký prachy my, koupíme si konečně aspoň vlastní nástroje. Je to asi prozaičtější, než sis myslel, že?

Stále hrajete repertoár, vzniklý z větší části již před převratem. Zajímá mě, zda nyní máte o čem zpívat a jestli se nějak neposune hudební výraz Našrotu, neboť deska podle mě uzavírá jednu kapitolu a dál už stejnou cestou jít nelze...

Za prvé hrajeme repertoár, vzniklý z větší části po převratu. Na desce to představuje, krom úvodní skladby, celou první stranu. Jedná se o torzo programu Teror růžovejch prasat a je pravda, že se zabejvá životní deziluzí lidí, žijících za totality. Člověče, ale jak se tak na to koukám, vono dost těch textů platí i teď. Takže strach vo to, že nebude o čem psát, ani nemám... A co se týče muziky? Budeme se snažit aby to byl pořádnej vejhul. Jakým způsobem? Jen se neboj, ono strýčka Hraboše a jeho vožungry už něco napadne...

ROZHOVOR S HRABOŠEM V MAGAZÍNU "ROCK A POP" (březen 1993)

Se zpěvákem populárních havlíčkobrodských hardcoristů Hrabošem o tom co bylo, ale hlavně co bude.

V létě 91 vyšlo Našrotu LP "Destructive Tour" a od té doby víceméně ticho po pěšině...

No, ticho po pěšině - začali jsme dělat na novým programu a hráli jsme v Rakousku a ve Švýcarsku, což pro nás byla dobrá zkušenost. Hraje se tam skvěle. Na rozdíl od nás tam lidi choděj poslouchat muziku a ne se jen zpíjet. Jsou nesmírně tolerantní, je jim fuk, co hraješ za styl, ale musíš hrát na plný pecky. Koncert nemůžeš odehrát na 100 procent, ale na 150. Jak něco odflákneš, ty lidi to poznaj.

Změnili jste obsazení, v němž Našrot působil od úplných prvopočátků - jakou to mělo příčinu?

Tkví to v tom, že náš novej program nejenže je stylově odlišnej od starýho, ale i v tom, že je hudebně náročnější. Já jsem klasickej typ kytarovýho beglajťáka a prostě jsem už nestíhal zároveň hrát na kytaru a zpívat, navíc v angličtině, což je taky dost podstatná změna oproti dřívějšku. Navíc jaro 92 mě našlo v největší opilecký krizi, jakou jsem kdy měl. S našim bejvalym manažérem Žvatlou jsme se normálně chtěli zahubit alkoholem... Byla to síla.

Měl příchod nového kytaristy Tomáše "Ceemeka" Hájka vliv na výraznou stylovou metamorfózu, kterou soubor prodělal?

Měl. Ceemek má metalovou školu a na těch skladbách, i když byly třeba hotový před jeho příchodem (léto 92), to je znát.

Má Ceemek možnost nějak zasahovat do image a celkový filosofie kapely, léta vytvářené trojicí Hraboš - Martha - Vodník?

Image i filozofie týhle skupiny byla jasná od začátku. Všichni jsme byli a stále jsme pobudové. Změna stylu není zas tak radikální, aby se na lidech něco měnilo a Ceemek to asi chápe. Za tu dobu, co s námi pije, se přeobrodil z docela slušnýho a nenápadnýho kluka na docela slušnýho a nenápadnýho pobudu.

Stále více se vzdalujete z hardcorového revíru, jak to vaše staré publikum nese?

No to je právě ono. Čuměj jako puci. Přitom HC není jen to, aby se to drhlo na 64tiny a řvaly texty proti všem ismům co existujou. Podle mě je HC to, když po koncertě lezeš z pódia po čtyrech. Maximum energie, ale ta není jen v rychlosti. Osobně si myslím, že naše koncerty pořád patřej k nejdivočejším u nás. Jenomže fandové vyžadujou přesnou pevnou linii, a to je jako obojek. Víš, je hrozně těžký hrát jednu skladbu 150 let jako Rolling Stones a bejt při tom fantastickej. My jsme hráli čtyři roky to samý a tu změnu potřebovali jako sůl. Energie ale zůstala.

S kterou hudebněsociální subkulturou či okruhem skupin v současnosti cítíte největší sounáležitost?

Snad proto, že jsme z Havlíčkova Brodu, s jinejma kapelama kromě těch brodskejch moc nepečeme. Mně je úplně jedno s kym piju - může to bejt Amrit, Wunsch nebo Hošek, prostě kdokoli. A co se týče těch subkultur, nikdy jsme neměli vyhraněný publikum, byli jsme taková kapela pro vožungry. Taky bychom si přáli, aby na nás chodily holky tak jako na Wanastowky a Lucii a mávaly na nás spodním prádlem. Nakonec v rock'n'rollu nikdy nešlo o víc než o zvlhlý kalhotky. Jenomže na nás choděj jenom samý zjevy. V posranejch slipech.

Kdybys měl podat stručnou definici dnešního Našrotu zněla by...

Nemám rád definice. Je to něco omezujícího, hnusně obecnýho, nehledícího na nuance. A ty nuance jsou daleko zábavnější... Běž na koncert Našrotu a udělej si tu definici pojebanou sám.

Ruku na srdce: je současná tvář jen a jen výsledkem při rozeného vývoje kapely? Nepodepsalo se na ní do určité míry i to, co v poslední době posloucháte?

Beru to tak i tak. Zlepšila se instrumentální dovednost a to se musí někde objevit. A kdo tvrdí, že není ovlivněnej tím, co poslouchá, je prachsprostej lhář. My začínali jako fandové Dead Kennedy's a Who ale mastili jsme si to po svým. Teď posloucháme Fajťáky, Ministry a Soundgarden, ale zase si myslím, že si to děláme tak nějak po svým.

Přešli jste k anglickému zpěvu. Znamená to, že míříte za domácí humna, anebo to bylo vynuceno rapidní změnou orientace?

Řekněme, že těch pár koncertů venku ročně lze brát v potaz. Ale spíš je to vynucený naší současnou muzikou, líp je to do ní sedne. Velký zázraky se ale ode mne nedaj čekat. V tomhle programu se teprve učím ty texty psát.

Není to tak dlouho, co jsi mi říkal, že se druhou desku chystáte nahrávat ve Švýcarsku. Ještě to platí?

To byla záležitost našeho drahýho Žvatly. Samozřejmě z toho sešlo a já byl za blbce. Momentálně jsme v jednání s jednou nezávislou firmou. (Poznámka autora: Pokud jsou moje informace správné, měla se deska, o které je řeč, nahrávat ve studiu Momo Rossela z Nimal, pod producentským dozorem G. "Dizzi" Riedera - bubeníka Basta! či Half Japanese.)

ČLÁNEK O NAŠROT V MAGAZÍNU "ROCK AND POP" (2/94, 31.1.1994)

"BEJT NAŠROT ZNAMENÁ ODPLAZIT SE Z PÓDIA PO ČTYŘECH"

JAK JSEM POTKÁVAL NAŠROT (ÚRYVKY Z KNIHY, KTERÁ NIKDY NEVYJDE)

Setkání č. 1, říjen 1989, festival Punkeden, Praha - Žofín: Smršť, kterou tehdy na Žofíně rozpoutalo havlíčkobrodské trio Našrot alias Petr "Hraboš" Hrabalik (g,voc), Jiří "Martha" Dvořák (bg), Josef "Jouza Vodník" Bárta (dr), mně naprosto učarovala a nadchla. Takhle ostrej a jedovatej hardcore tady od té doby, snad vyjímkou Suicidal Commanda, nikdo nehrál. Tedy hardcore - kapela sama o něm tehdy nechce příliš slyšet a tvrdí, že je typickým představitelem pubcoru... Šlo v podstatě o první významnější vystoupení Našrotu (v té době existujícího zhruba jeden rok) a soubor se po právu stává největším objevem přehlídky.

Setkání č. 2, říjen 1989, cca týden po Punkedenu: můj pokoj na studentské koleji se otřásá rachotem, který vyluzuje, zasazena tou správnou stranou do přehrávače (na reversu bylo "ohlušující" ticho), demokazeta "Totálně našrot". Nahrávku jsem vydyndal z bubeníka Jouzy už na Žofíně, když jsem si k tomu vybral tu z mého pohledu nejpříhodnější situaci: stojíce u záchodového žlábku hudebník těžko utíká i před všudypřítomnými policisty a jejich přisluhovači, natožpak před neodbytným novinářem...

Setkání č. ...no řekněme třeba 24, léto 91: Monitor po sampleru REBÉLIE - PUNK 'n' OI! (1990), kde si pár minut urval i Našrot, vrhl na pulty samostatnou long play řezníků z Vysočiny. Zvukově žádný zázrak, ale jinak velká "pohoda". Mezi tehdejšími domácími punk and HC záležitostmi je zatraceně třeskutý, leč v rámci možností vynalézavý a myšlenkově zdaleka ne mělký nářez alba DESTRUCTIVE TOUR rozhodně nadprůměrným počinem. Přesto už je cítit určitá vyčerpanost dané výrazové formule... V recenzi pro R and P tasím tři hvězdičky.

Setkání č. ...asi tak 38, duben 93, klub 007 Praha: Hraboš už "jenom" zpívá (pozor, změna: anglicky), kytary si hledí Tomáš "Ceemek" Hájek. V recenzi koncertu, která jakýmsi nedopatřením z časopisu vypadla, mj. píšu: "Po hudební stránce se Našrot velmi radikálně odřízl od své minulosti - po ultrarychlých, punkově přímočarých popěvcích z jeho první desky "Destructive Tour" nezůstalo prakticky ani ň. Namísto toho se jal poněkud vyčerpanou hardcorovou půdu kypřit "obráběcími prostředky" zvanými funk a rap. Jestliže se však domníváte, že Našrot "vyměkl", tuze se mýlíte: tolik typická dravost a výbušnost skupině zůstala, pouze je servírována v trochu odlišné, kvalitativně vyšší podobě. Stále je to nářez jako prase, fakt!"

Setkání č. 50 (odhadem), leden 94: Z CD přehrávače se linou nabroušené tóny disku s názvem BRAIN INVESTIGATOR a mé pocity neustále oscilují mezi mocnou spokojeností nad jeho obsahem a neschopností uvěřit, že druhé album Našrotu, vyšlo právě tam, kde vyšlo. U firmy Popron Music!!

KOMERCE KONTRA NEZÁVISLOST

Kurvadrát, Našrot ve společnosti Wanastowích vjecý, Anny K., Burmy Jones..., to snad není možný!

Hraboši, to muselo bejt něco naprosto mimořádnýho, co tě přinutilo překonat tak často proklamovanou lenost a jít vnutit kvalitu Našrotu nějaké mu vydavateli, nota bene takovému gigantu, jakým je Popron, to mi nepovídej...

"Jít za Popronem bylo způsobený právě naší leností. Když jsme desku u Zdeňka Šikýře na podzim natočili, chtěli jsme nahrávku dát nějaký indie firmě. Ale nakonec jsme zjistili, že bychom kolem toho museli strašně lítat a že to teda zkusíme nabídnout velký firmě, která se vo to postará a my budem v klídku. A protože já bydlím v Praze, měla to bejt firma pražská, abych to přece jen moh trochu koordinovat. Řek jsem si: Tak rovnou zkusíme tu největší. S Monitorem už jednat nebudeme, to je passé, tak zajdu na Popron a uvidíme. Dal jsem to tam a nic si vod toho nesliboval - když mě vyhoděj, klid, houby se děje. Jenže vono čirou náhodou na Popronu dochází k nějaký změně koncepce nebo co, chtěji brát i kapely vokrajovejch žánrů a Našrot jim zrovna nějak pad do noty..."

Debut byl vydán u Monitoru, kteroužto firmu mají někteří lidé rádi asi jako manžel osobu, komunikující v horizontální poloze s jeho drahou polovičkou. Mám pocit, že novinka s etiketou Popron Music Našroťáky v očích onech "nesmiřitelných" definitivně odrovná jakožto "absolutně závislou a komerční" kapelu. I když na druhé straně nelze nevidět, že tohle je jedna z cest, jak rozhodně nikoliv kompromisní (vydavatel do repertoáru ani "vybavení" CD nijak nezasahoval) a už vůbec ne podbízivou a "všeobecně přijatelnou" produkci souboru dostat k těm, co by o ní svým zfanfrnělým nosánkem jinak ani nezavadili. (Nedělám si však iluze, že by náctileté kočičky rozbily svoje prasátka a šly si namísto Michala P., Pavla V., či Vítka P. koupit Našrot. Tak daleko nejsou ani ve fungujících tržních ekonomikách a těžkokdy budou...)

"Problém komerce a nezávislosti se teď hodně přetřásá, ale ukaž mi tady jedinou nezávislou kapelu! Třeba Plastici, to byla opravdu nezávislá kapela, kterou by nám mohli závidět i Angličani nebo Američani. Ale jakmile kapela vydá desku u nějaký firmy, byť označovaný jako nezávislá, už jen tím, že deska jde na trh a prodává se, dochází k určitý komercionaliaci. Tady pořád lidi hrozně stojej vo to bejt "nezávislý". Vono je to bezvadný, ale podívej se kupříkladu na Rage Against The Machine. To je vyloženě politická záležitost, nezávislá parta, ale elpíčko vydali u Sony, aby se jejich názory dostaly mezi co největší okruh lidí. V současný době se stírá rozdíl mezi komerční a indie scénou, protože někde se ty peníze brát musej. A vůbec, třeba tzv. indie scéna v Británii... Jestliže takový Erasure byli nezávislá skupina, tak kde to jsme? Skutečná nezávislost už asi není možná."

Jakou roli dnes přisuzuješ penězům a byznysu v muzice?

"Bez peněz se teďka bohužel nedá dělat nic. Zdůrazňuju bohužel, protože mě samotnýho to štve. Musíš mít nástroje, ňákou aparaturu... Na koncertní činnosti se dá těžko vydělat. My třeba hrajeme za dva litry, což je strašně nízká sazba. Z toho v průměru tak třinácet padne na zvukaře a benzín a zbytek většinou prokalíme, takže vlastně hrajeme zadarmo. Peníze potřebuješ, aby ses tak nějak udržel nad vodou."

NAŠROT ROVNÁ SE (STÁLE JEŠTĚ) HARDCORE?

Odpověď můžete nalézt v úvodu článku, v koncertní recenzi stávajícího programu kapely, jejíž sekvenci zachycuje Setkání č. 38. Zní "Ano, ale..." Rozumějte: hardcore je v současnosti strašně široký pojem a pod jeho střechu se při troše vůle dá schovat vskutku leccos, od vcelku "jasných" formací typu Nomeansno, Concrete Sox, CroMags apod. přes Treponem Pal, Ministry, Rage Against The Machine, Suicidal Tendencies až po Pantheru. Chápeme-li HC jako určitý pocit, jako nepřetržitý tlak vražedné, leč interpretem kontrolované a v konečném důsledku jaksi očišťující agresivity, tvrdosti a hlučnosti, Našrot z tohoto šuplete jednoduše nelze vysunout, třebaže konzervativní "hácéčkáři" ho odepsali již dávno. Lhostejno přitom, zda to někdo označí jako brutální rap, funky core či nějak úplně jinak. Jak se na to tváří sám mistr Hraboš?

"Nemyslím si, že by nás ortodoxní hardcoráři odepsali. Snad kromě Roberta Vlčka z Kritický situace po nás nikdo nestřílí... Já se s těma lidma pořád stýkám a nesetkal jsem se s tím, že by mi někdo vynadal do čuráků protože vydáváme u Popronu. To je přece blbost, aby ti někdo najednou říkal: "Ty seš sice náš kamarád, dělali jsme společný koncerty a tak, ale od chvíle kdy vyjde Našrotu deska u Popronu, tě nenávidim, protože seš hajzl hnusnej." Hardcore je nejen muzika, ale taky životní styl. Když jsme vznikli, naše velký vzory byli Biafra a Dead Kennedy's. No a Biafra je v rozporu s proklamovanou neintelektuálností hardcoru intelektuál jak Brno, stejně tak Rollins - a přesto je to nářez, hácéčko. Co se muziky týče. HC já vidím hlavně v nasazení a energii. Jestliže tam jsou tyhle dvě věci, jestliže po koncertě slezeš z pódia po čtyřech, je to hardcore."

Nikdy ses netajil svojí láskou k The Who. Proč právě k nim?

"To byla první hardcorová parta, to je úplně jasný. (smích) S tím životním stylem to chlapci měli trochu jinak, ale pokud jde o muziku, to byla jízda. Když posloucháš My Generation, musíš uznat, že Who byla první punková kapela. Ostatně všichni pankáči se k nim hlásili, The Jam v pozdější době dělali revival mods a hráli jako Who..."

Na hudbě Našrotu to nicméně není příliš znát.

"Ten vliv není slyšet přímo v nějakejch riffech, ale hlavně v koncertním vystupování, v energii. Když jsme začínali Našrot byl kombinací Who a Dead Kennedy's."

Našrot měl vždycky pověst jedné z nejdivočejších koncertních kapel. Jakým způsobem či prostředky tohoto efektu docilujete?

"Ta muzika tě prostě musí vtáhnout. Záleží i na posluchači, na tom, kde hraješ a jaká je zrovna atmosféra, ale Našrot bude hrát vždycky na 150 procent, i kdyby tam byl jeden člověk.!

Co alkohol, drogy?

"Vždy jsme víc tíhli k tomu alkoholu, Jouza jede hodně trávu, my míň. Tvrdý drogy vůbec, to odmítáme. Co se chlastu týče, měli jsme několik těžkejch alkoholickejch krizí, kdy se Našrot víceméně rozpad, ale po čase jsme to dali zase dohromady. Já osobně se teď už dost hlídám: vobčas se sice vožeru jak prase, ale už to neni tak vystupňovaný jako v minulosti."

Slouží chlast i coby určitej iniciační prostředek při tvorbě nových věcí?

"Ano, slouží jako stimulátor, jako takovej spalovací motor nahromaděný energie. Průser je v tom, že se to projeví na fyzický kondici, která je u naší kapely příšerná. Přesto o síle naší muziky svědčí, že tuhle "nekondici" dokážeme na vystoupeních překonat."

Jak v muzice chápeš tvrdost a agresivitu a jakou důležitost těmhle vlastnostem přikládáš?

"Vždycky, když děláme novou věc, nezkoušíme při tom nějaký pódioý ztvárnění. Muzika nás k němu musí vehnat, musíme tam cejtit "Ano, teďka to je vono, protože ta skladba mě na pódiu úplně voddělá". To znamená, že agresivita je podle mě do značný míry spojená s koncertem, s vizuální podobou toho jak s tebou ta muzika hejbá. A jen málokomu se podaří dostat koncertní agresivitu na i na desky - když se to někomu vyjímečně povede, je to bomba. Taky není důležitý, jak rychle člověk hraje - i když my jsme vždycky měli hodně rychlý skladby. Tvrdost je spíš v tom, jakým způsobem k sobě pospojuješ akordy."

NAŠROT V ZORNÉM POLI BUDOUCNOSTI

Jakou předvídáš životnost Našrotu?

"To je naprosto nepředvídatelná věc. Našrot může skončit každým dnem, třeba tak, že se někdo upije, ale Našrot tady taky může bejt ještě hodně dlouho..."

Každá kapela si klade nějaký mety. Nejdřív nahrát dobrý demo, pak desku... Vy tohle všechno už máte za sebou - co je nejbližší velkej cíl Našrotu?

"Pozor, to je omyl - my nemáme vůbec žádný velký cíle. Velkej cíl je snad jenom hrát hodně venku. Už s tím máme nějaký zkušenosti, na jaro plánujeme další výjezd. Podívej, kromě mě je kapela z Brodu, a tam se nedělají velký plány. Jde vo to hrát, vydávat desky a bejt v klídku. Větší peníze se touhle muzikou vydělat nedají, tak vo nic nejde."

OK, obraťme to. Co vás po těch letech pořád drží u muziky? Finanční efekt nulovej, popularita je taky pochybná záležitost...

"Sama muzika. Jakmile jako mladej kluk založíš nějakou kapelu a vydržíš, i když se voženíš a máš dítě (což ale není můj případ), už v tom jedeš a nedostaneš se z toho."

ČLÁNEK O NAŠROT V MAGAZÍNU "FILIPS" (březen 1994)

HARDCOROVÁ PREMIÉRA S NAŠROT

Na stránkách FILIPsu jsme se už setkali s různými druhy hudby. Ale kapelu typu NAŠROT jsme tady ještě neměli. Tahle havlíčkobrodská parta hraje styl hardcore. Co, že si neumíte představit, o co jde? Snad budete po přečtení rozhovoru s básníkem a zpěvákem Petrem "Hrabošem" Hrabalikem moudřejší...

No, nejsme právě hoši, se kterými by rodiče pustili svý dcery na školní večírek. Hardcore je tvrdý druh muziky, který se pro mě osobně vyznačuje hlavně energií. Dříve jsme preferovali takovou rychlejší formu, vycházeli jsme z tvorby Dead Kennedy's a pro pódiovou prezentaci z The Who...

Ale to je přeci klasická kapela šedesátých let známá destrukcí nástrojů na svých koncertech!

My si bohužel nemůžeme dovolit něco rozmlátit. Ty nástroje jsou dneska strašně drahý. Jinak ještě k tomu stylu: dneska hardcore vstřebává spoustu jinejch vlivů, takže ta hudba je pak rozmanitá. Většinou je to tak, že černoši příjdou s nečím novým, třeba rapem, a "bílý" na tom začnou parazitovat.

Souvisí s tím, co říkáš, váš klip 21 Reasons Why White Men Can't Sing Rap (21 důvodů proč bílí muži nemůžou zpívat rap)?

To je spíš taková sranda. Samozřejmě, že bílí můžou zpívat rap a dokonce moc dobře.

To všechno se projevuje na vašem albu Brain Investigator?

Asi čtyři písničky mají takovej ten punkovej základ, ale jinak se snažíme o co nejbohatší projev. Občas se tam ozve i funková kytara, místy se dokonce snažíme i rapovat.

Mluvil jsi o pódiové prezentaci. Mám pocit, že dostat tu energii z jeviště do studiové nahrávky je problém.

To máš pravdu. Ale když se to povede, tak to stojí za to!

Kapela NAŠROT se občas zařazuje k undergroundu. Mohl bys naším čtenářům tenhle výraz vysvětlit?

Je velký rozdíl mezi undergroundem v Americe a u nás. Za Atlantikem to je spíš uměleckej směr, který vychází z nějaký podzemní kultury. U nás to byla nezávislost kultury na oficiálních institucích a před rokem 1989 navíc plnil funkci politické opozice. Dneska už se náš underground blíží tomu americkýmu - chápáním undergroundu jako nějakýho alternativního uměleckýho směru.

Název NAŠROT vychází z pověsti alkoholiků, která vás provází?

Tak téhle pověsti se už asi nezbavíme. Ale původ názvu je někde jinde. Seděl jsem s basákem v hospodě a říkám: "Už mě to všechno štve, založíme kapelu, budeme hrát čtyřicetivteřinový písničky, rychlý jak kráva a bude se to jmenovat Šrot!" Basák byl pro, tak jsme pozvedli sklenky a připili si na Šrot. A v tom nám v hlavách blesknul ten pravej název skupiny.

Fajn. tak díky za rozhovor a na NAŠROT!

ROZHOVOR s HRABOŠEM O NAŠROT v MAGAZÍNU "MELODIE" (5/94)

NAŠROT ZKOUMÁ MOZKY

Jaké byly počátky skupiny Našrot?

Kořeny jsou hluboko v osmdesátých létech, kdy existovaly v Havlíčkově Brodě nezávisle na sobě tři undregroundové kapely: Křečový žíly, Gumovej knedlík a Maama. My, co jsme později zakládali Našrot, jsme se v roce 1985 setkali v kapele Křečový žíly, pak následovala nějaká ta vojna. Na jaře roku 1988 jsme seděli s basákem v hotelu Černý orel a já mu řekl, že zakládám skupinu Šrot, která bude hrát velice drsný, rychlý a krátký skladby. Souhlasil a pronesl přípitek: "Beru to, ale dneska se zmrtvíme na..., na..., našrot", a už tam bylo spojení těch slov. Pak jsme počkali na bubeníka, který byl ještě na vojně a založili jsme Našrot. Zpočátku jsme byli známí tím, že jsme takový spolek ochlastů. Měli jsme pár koncertů, které zpravidla končily fiaskem, protože ten alkohol nás mohutně provázel. V roce 1989 se nám povedl koncert na Punk Edenu (20 punkových a hardcorových kapel), právě tam jsme získali nějaké kontakty a díky tomu jsme po listopadu 89 natočili tři písničky na ten příšerný monitorský sampler. U Monitoru nám pak ještě vyšlo o rok později album Destructive Tour. To byla čistě hardcorová deska, krátké, rychlé skladby v češtině.

Druhá deska je v angličtině, proč?

To vzniklo v okamžiku, kdy vyšla první deska a my jsme dělali nové věci. To se vždycky na nějaký podklad zpívá takovou tou svahilštinou, jak to nazval pan Kocáb. Docela se nám to líbilo, tak jsem k tomu napsal anglický text. Zkoušeli jsme to, sedělo to tam, a protože si neděláme s ničím hlavu, udělali jsme celý program v angličtině. Vzniklo asi deset skladeb a už se měla natáčet druhá deska.

A nenatáčela se snad?

Musím se přiznat, že kašleme na spoustu věcí a organizace byla jednou z nich. Já měl krizi a nestíhal jsem hrát a zpívat, proto jsme vzali nového kytaristu Tomáše "Ceemeka" Hájka. Deska se měla dokonce nahrávat ve Švýcarsku, ale dlouho se nic nedělo a my na to kašlali. Teprve po roce jsme se rozhodli ji vydat. Přijeli jsme do studia v Hostivaři za Zdeňkem Šikýřem, a ten se nás zeptal: "Točíte pět dní, kolik máte písniček tři nebo čtyři?". My jsme řekli šestnáct a on padl do kolen, že se to nedá stihnout. Stihlo se to. Natočili jsme písničky a přemýšleli u koho je vydat. Protože jsme líná kapela, hledali jsme firmu, která se o nás postará. Zašel jsem do Popronu, dal jim nahrávky ale nic jsme od toho nečekali. Ale kupodivu to Popron vzal a vydal to. Proč se deska jmenuje Brain Investigator (zkoumač mozků)? To je podle poslední skladby, kde jsou v textu odkazy na písně předcházející, ve kterých se zpívá o lidských mindrácích, problémech, průšvizích a věcech kolem nás. Brain Investigator (to je ten chlápek na obalu desky, co ho namaloval Ivan Mraček, liberecký bohém a můj kamarád) čili zkoumač mozků ví, že duše je neuchopitelná, tak to bere přes mozky, snaží se prostě dopátrat příčin všech průšvihů v lidském mozku.

Na desce je jedna skladba převzatá od Doors, co vás k tomu vedlo?

Ten nápad vznikl před rokem a půl, když jsme jeli na koncert do Rakouska. V autě nebyly jiný kazety než Led Zeppelin, Doors a Who. Bili jsme si to do hlav a pak jsme řekli, že tahle skladba je dobrá a budeme jí hrát jako cover. Akorát jsme se snažili přiblížit ji tomu dnešnímu soundu.

Jak se vám koncertovalo v zahraničí?

Skvěle, my jsme hráli ještě starý program, kde jsou písničky v češtině. Jim je jedno, jaký hraješ styl, jsou naprosto tolerantní. Protože je tam poměrně drahý vstupný do klubů, jdou si muziku skutečně poslechnout. Nutí tě to hrát na stopadesát procent a vydat ze sebe všechno. My jsme na tohle zvyklí, tak nám to nedělalo problémy a lidi to vzali skvěle.

ČLÁNEK O NAŠROT v MAGAZÍNU "ROCK REPORT" (4,5/1995)

JSME TOTÁLNÍ IGNORANTI A NA VŠECHNO SEREM

Z dnes již kultovní HCkapely Našrot vyrostla během jejího působení uznávaná parta české tvrděrockové moderny. Jedna z nejdivočejších českých smeček, vycházející ve svých začátcích z hospodské lyriky a vyznačující se nesmírně tvrdou a agresivní hudbou, poprvé zvěčněnou na sampleru "Punk 'n' Oi-Rebélie" (1990) a debutním albu "Destructive Tour" (1991), vytvořila druhým výplodem "Brain Investigator" (1994) novou tvář svého soundu, tíhnoucímu k pestrému hardcoru, rapu a funky. Ne nadarmo jsem nejen já, ale i kolegové ze Sparku vyhodnotili ve svých redaktorských žebříčcích "Brain Investigator" českým albem roku 1994. V současnosti Našrot pilně makají na třetím LP, slibujícím pokračování v zaběhnutém stylu, a proto jsem se spojil s leadrem kapely, zpěvákem Hrabošem, který na počátku roku 1988 stál u zrodu kapely.

Hraboši, co je nového u Našrot?

Novýho snad jen to, že jsme natočili v únoru takový promodemo se čtyřma písničkama. Ale neni to určený k prodeji, pouze jsme to natočili jako nabídku firmám a rádiím. Jo, a už pět měsíců nezkoušíme, protože nemáme kde

V dubnu a květnu vyrážíte na turné s brněnskou kapelou Pink Chubby Cigar, kterou má pod palcem tamější agentura OKO. Je to tak?

Abych se přiznal, o těchto věcech ví víc basák Martha, kterej s tou agenturou spolupracuje. S kapelou se díky nezkoušení vidím pouze na koncertech. K tomu turné - jedná se tuším o dvanáct koncertů v různých klubech.

Zavítáte v rámci turné také do zahraničí?

Asi ne, ale máme kontakty na kluby v Německu, Rakousku a Švýcarsku, kde jsme už hráli.

Na svém kontě máte dvě alba, která jsou stylově zcela odlišná. Bude i příští deska představovat opět změnu?

Příští album bude pochopitelně opět tvrdý a doufám, že se nám to tam v tom studiu podaří narvat, ovšem proti Brain Investigator bude o něco sevřenější a ucelenější. Bude to zas ten crossover, či jak se tomu říká. Album se zřejmě bude jmenovat Cornered Animal.

Jak to vůbec vypadá s tím novým albem?

Máme hotovejch osm věcí plus jednu coververzi. Doděláme asi tak dvě věci a bude hotovo. Chceme aby tahle deska nebyla tak dlouhá jako ta poslední. Zatím ale nevíme, kdo nám ji vydá.

Podle mě je LP Brain Investigator nejtypičtější český hardcore v moderním trendu. Je to fakt skvělá deska a tak mi nic nebránilo v tom, abych ji ověnčil tuzemským albem roku 1994. Co vás přivedlo k takové razantní změně v soundu?

Za prvý, Brain Investigator oficiálně vyšel 31.12.1993, jenomže ze známých důvodů CD vyšlo až v lednu. Takže pro puntíčkářské sběratele a kronikáře: tato pocta by nám vůbec neměla patřit, protože album je z roku 1993. Jinak to, že jsme ho vydali u Popronu, nebylo dáno nějakou potřebou komerčních úspěchů, nakonec to by jsme asi hráli poněkud jinou hudbu, ale naší leností. Byli jsme rádi, že to Popron vzal a my se nemuseli o nic starat. Navíc díky jejich promotion se ta deska dostala a dostane - ještě se prodává - k většímu okruhu posluchačů. A to si piš, že kdyby byla zpívaná česky, prodá se jí daleko víc. Prostě jsme to tak chtěli.

Crossoverové kapely vašeho typu jsou často kritizovány za nepůvodnost a plagiátorství. Co když vás to taky potká?

Podívej, blues je dvanáctka a hraje se desítky let a pořád stejně. Ještě nikdy jsem neslyšel, že by někdo někoho obvinil z plagiátorství blues. O.K., namítneš, že u blues jde o pocit. Souhlasím, ale ta samá situace je s rock'n'rollem, hard rockem, punkem, elektronikou, se vším. Vždycky jde o pocit. Je úplně jedno jak k sobě poskládáš akordy a jestli se něčemu podobaj nebo ne. Protože každej, kdo poslouchá muziku a dělá ji, je ovlivněnej. Někde existuje nějakej prazáklad (o jehož původu se můžou vést spory), a z něj se vychází. V budoucnu se možná crossover bude hrát jako klasickej rockovej styl a noví a noví muzikanti z něj budou vycházet a nikoho v tý době nenapadne, že tyhle kapely byly v minulosti braný jako nějáký profláklý plagiátoři.

Soudě dle coververze Break On Through máte rádi Doors. Počítáte na příští desku i s dalšími převzatými songy?

Máme rádi mnoho kapel a mnoho druhů muziky. Jak již řečeno, na další desce by se měla taky jedna coververze objevit. V budoucnu počítáme s tím, že až nám dojdou nápady, naše alba budou tvořena samými coververzemi našich vlastních písní.

Váš styl hardcoru mi zavání americkou HCscénou. Co si takhle s nějakou kapelou zahrát?

Měli jsme hrát v Praze loni s Bad Brains a tehdy to byl obrovskej průser, protože klukům v Havlíčkově Brodě chcíplo auto a nový se na poslední chvíli nesehnalo. Možná, že si v budoucnu s někým brnknem ale řekl bych, že Deset patnáctka s námi už asi moc nepočítá.

Jak jste spokojeni s Popronem a jeho promotion?

Musím se přiznat, že i když náš styl muziky je vlastně okrajová záležitost, snažili se, co mohli. Občas s námi asi nebyla lehká práce, poněvadž jsme totální ignoranti a na všechno serem, ale oni byli trpělivý.

Takže smlouvu jste měli jen na jednu desku?

Jo, smlouva byla na jedno album a v případě vysoké prodejnosti, což u kapel tohoto typu moc nehrozí, ještě na další.

Kolik se prodalo obou titulů?

Destructive Tour se prodalo asi k deseti tisícům, to byl takovej boom v tý době, a Brain Investigator je zatím mezi třemi a čtyřmi tisíci.

Řekl bys o svých textech, že je to klasická HC lyrika?

Nevím, co je to klasická HC lyrika. Jestli tím máš na mysli, že autor píše o tom, "co vidí kolem sebe", tak ji asi píšu. Tzn. méně metafyziky a více reality, i když mě osobně to v poslední době dost splývá.

Marthu jsem tipoval basákem roku 1994. Myslíš, že zaslouženě?

Ne. On je určitě na basu špička, ale jeho lenost někdy hraničí s naprostou apatií. Toho člověka jsem nikdy neviděl na to prkno cvičit. Hraje na ní jenom na koncertech a to ještě jenom když se mu chce, anebo když je vůbec schopen hrát.

Zpíváte anglicky, ale název kapely máte český. Neuvažujete třeba o poangličtění na Nashrot?

Není důvodu. Našrot je bezvadnej název.

Měl bys na závěr pro naš čtenáře nějaký vzkaz?

Samozřejmě. Poslouchejte Našrot, kupujte desky Našrot a když je náhodou uvidíte někde spát zlitý jak svině, tiše je obejděte a nerušte je. Jsou to taky jenom lidi.

ČLÁNEK O NAŠROT V MAGAZÍNU "ROCK AND POP" (říjen 1995)

NAŠROT (ČÍM DÁL TÍM HARD CORE...)

Čím starší, tím tvrdší - tak by mohla vypadat stručná, ale výstižná definice vývoje havlíčkobrodské (a z jedné čtvrtiny pražské) skupiny NAŠROT. Nové, v pořadí třetí album Našrotu "Cornered Animal" (znovu s etiketou Popron Music) je totiž jejím dosud jednoznačně nejsyrovějším, v pravém slova smyslu nejhardcorovějším počinem. A také muzikantsky nejvyzrálejším - kdeže doby instrumentální anarchie z dob ultrapřímočarých punkcorových začátků Našrotu jsou... Pozadí desky, která zní až neuvěřitelně "nečesky" (když ji autor článku pouštěl "naslepo" šéfredaktorovi R and P, ten tipoval nějakou zaoceánskou formaci a nechtěl věřit, že jde skutečně o Našrot), by mělo poodhalit následující interview se zpěvákem a výhradním textařem Našrotu Petrem Hrabalikem, jemuž ovšem nikdo neřekne jinak než Hraboš.

Nová deska Našrotu má takový ne zcela jednoznačný název: "Cornered Animal". Jak to má být správně chápáno a nakolik tenhle titul souvisí s celkovou filosofií či myšlenkovým duchem alba?

Písnička "Cornered Animal" neexistuje - je to vlastně jenom jeden verš, ten úplně poslední, kterej na desce zazní. Znamená to stav, kdy je člověk zatlačen do kouta a už je schopen udělat cokoliv, aby se z toho dostal. Samozřejmě, že s obsahem textů ten název souvisí. Ty písničky jsou většinou příběhy o lidech v krizovejch situacích, který jsou buď úpl ně na dně, anebo maj nějaký problémy - ať už se týkají alkoholu, drog nebo tlaku okolí, kterej je do toho kouta zahání. S těma lidma se setkáváme, známe je, protože se pohybujeme ve stejný komunitě, navíc i my sami jsme podobný krizový situace zažili. Čili název "Cornered Animal" se týká hlavně textový části desky. pokud jde o muziku, oproti "Brain Investigator", kterej byl takovej rozházenej, je tohle album víc v jedný určitý linii. Je stylovější.

Našrot nebo ty osobně se v současnosti taky cítíte zahnaný do kouta?

Do jednotlivejch písniček, který jsou o nějakejch lidech, vždycky infiltruju svý vlastní pocity. Ty se ale těžko vysvětlujou.

Souvisí s tím, o čem jsi mluvil, i úvod alba, kde je za chycena domluva dvou policistů pomocí vysílaček před jakýmsi zásahem? Jde o nějakej autentickej záznam?

Je to jen úvod k první skladbě "Another 1984" - ten název je samozřejmě podle Orwella. Jde tam o vyjádření toho, že nějakej blíže neurčenej, naprosto profízlovanej stát má určitou ideologii a nesnese, aby byla porušena hranice, za kterou se lidi v rámci vědomostí o tom, co se v tom státě děje, nesmí dostat. Když tu hranici překročí, dostanou tvrdě přes prsty. V samotnym textu se z toho ale ten člověk, o němž tahle písnička je, dostane díky počítačový hře, protože zjistí, že rozmístění policajtů je přesně takový, jaký zná z tý hry.ĺ Jenže to je pohádka - ve skutečnosti to je až na vyjímky tak, že ten státní aparát tě dostane... Celá ta skladba před znamenává skutečnost, že za stav, kdy se člověk kvůli drogám nebo něčemu jinýmu ocitne na dně, může ideologie toho který ho státu - vlastně se dá říct společnost. V každý společnosti se totiž najde někdo, kdo ji chce řídit, a většinou ji taky řídí. Stát, to je řízená Moc. A Moc člověka zasahuje v jakejchkoli aspektech. Jestliže ty jaksi vnitřně prohlídneš plány Moci a jenom si to myslíš nebo nejvýš řekneš někde v hospodě, Moci to až tak nevadí. Ale když zjistíš konkrétní informace, to už je problém, protože začneš bejt pro Moc nebezpečnej. Už víš jak se jí bránit, což ona nechce. Jinak nejde o skutečnej záznam. Celý to ve studiu zfleku a naprosto přesvědčivě "sehráli" mí kamarádi Brendan McNally a Jiří Komínek poté, co se důkladně zhulili trávou. Jména, který ty policajti používají, jsme si vypůjčili z nějakýho americkýho comicsu.

Řekl jsi, že "Another 1984" je pohádka a alegorie, ale každá alegorie má nějakej svůj konkrétní předobraz...

Samozřejmě. Žádná společnost nemůže vyhovovat každýmu. Vyhovuje lidem, který se mají dobře - a ti jsou většinou nějakým způsobem svázaný s Mocí. Anebo si na ní aspoň jaksi ze setrvačnosti zvykli, stali se robotama, fungujícíma kolečkama... Tohle téma je starý, ale myslím si, že by se o tom pořád mělo mluvit. 99 procent lidí sice pojede ve svejch zaběhnutejch kolejích, ale to jedno procento třeba začne přemejšlet...

Pochopí ale vůbec někdo nejen tuhle skladbu a její úvod, nýbrž i album jako takové, když je všechno v angličtině a v bookletu nejsou ani originální texty, natož české překlady?

V bookletu texty nejsou, to je pravda, ale stejně jako před čtyřmi lety k desce "Destructive Tour" vyjde speciální fanzin, kde budou jak anglický texty, tak český překlady všech písniček z "Cornered Animal" i z předchozí desky "Brain Investigator". Budeme ho prodávat na koncertech.

Kdo zná původní Našrot, období zakončené prvním elpíčkem, ví, že tehdy v jednotlivejch skladbách o moc nešlo, ale spíš o srandu, nadsázku, parodii - přitom vznikaly ve společenskopoliticky nesrovnatelně těžší době než obsahově závažné věci z alb "Brain Investigator" a "Cornered Animal". Jak je to možné?

Na nový desce jsou i dvě relativně veselý písničky - "I Killed My Little Pony" a "Don't Kill The Rats". Ale k tvý otázce: jednou z forem obrany proti minulýmu režimu, kterej byl samozřejmě těžší, byla právě ta nadsázka, humor a ironie. Člověka to hrozně osvobozovalo. Jedním z důvodů, proč ty skladby jsou dneska takový, jaký jsou je, že jsme před albem "Brain Investigator" přešli na angličtinu a já do ní ostrou ironii a jízlivost ještě nedokážu dobře přenýst, i když na "Cornered Animal" už se trošičku objevuje, v těch dvou zmíněnejch věcech. Druhým důvodem pak je to, že muzika Našrotu je oproti dřívějšku komplikovanější, a ruku v ruce s tím jde i větší komplikovanost textů. Obtížnějc se v nich hledají skrytý významy. Rád bych se při tý příležitosti zastavil ještě u skladby "Talk" (Kecy). Jde o to, že člověk vstřebává čím dál větší počet informací, který nemůže zvládnout. Prohrává ve hře, kterou sám započal. Taky proto jsem životní pesimista - plně se ztotožňuju s tím, co kdysi někdo řek, totiž že optimismus je jen nedostatek informací.

Na tvých textech je udivující jejich délka. Tebe by nebavilo zpívat dvě sloky a několikrát zopakovat refrén?

Naše skladby jsou vymyšlený tak, že je v nich hodně zpěvu, a tím pádem hodně textu. Ale některý pasáže se někde i přesto opakujou, tomu se z principu nebráním.

Dbáš na rýmy?

Někde jo, někde ne. Záleží na tom, jestli se tam rým hodí, nebo ne. Samozřejmě mám radši situace, kdy se rýmování nehodí, protože to je pro mě snažší...

Ruku na srdce: nemáš při zmíněné obsáhlosti textů potíže zapamatovat si je?

To záleží na množství vypitýho alkoholu... Když je to množství větší, bohužel se stává, že texty zapomínám a zpívám třeba dvakrát první sloku. Ale to není jen můj problém. Jiří Komínek, kterej žil dlouho venku, mi říkal, že se s tím potýkal například i Roger Daltrey z mý oblíbený kapely The Who...

Hovořil jsi o principu Moci. Ale podobný princip přece funguje i v hudebním průmyslu, a Našrot se stal jeho součástí...

Už když jsme se před časem bavili o prvních dvou deskách, proč vyšly u velkejch firem, říkal jsem, že to bylo hlavně proto, aby se naše názory dostaly mezi co největší množství lidí. Ani na jedný z těch desek jsme nevydělali, to mi věř. Jenomže desku, o který nevím, těžko asi budu shánět a čím větší label, tím lepší distribuční síť a možnost ji najít. A aby se i "Cornered Animal" dostalo mezi ty lidi, kterým je to určeno, dosáhli jsme toho, že kazeta i cédéčko se budou prodávat za nižší cenu, než je běžná cena popronskejch titulů. S čímž ale zpětně souvisí třeba i to, že na tom obalu nejsou vytištěný texty.

Nemáš obavy, že tady dřív nebo později začne fungovat mocný "umravňovací" systém zvaný cenzura?

Cenzura byla, je a bude. To Moc nemůže dopustit, aby na povrch pronikaly myšlenky, který jí můžou ohrozit. Klasickým příkladem jsou různý spolky "na ochranu něčeho" ve Spojenejch státech. A příjde to i u nás, tihle bijci za tu "správnou a jedinou pravdu", to mi věř.

Ovšem co už tady začíná fungovat je cenzura nepřímá, ze strany vydavatelských firem, které již některým kapelám začínají "doporučovat" určité korekce v textech...

Musím říct, že ze strany Popronu nebyl ani na minulý, ani na týhle desce jedinej škrt v textech.

Zpíváte anglicky, a s tím souvisí i to, že Popron má s vámi údajně nějaké plány ohledně prosazení Našrotu i mimo území tohoto státu.

Vím, že takový záměry má, ale přímo nám nic konkrétního sdělený nebylo. Byla snaha dostat ven už "Brain Investigator", ale nevyšlo to.

Domníváš se, že vůbec nějaká šance v tomhle ohledu existuje?

Bylo by dobrý, kdybychom si mohli zahrát po Evropě, ale nějaký prosazení na západním trhu je asi nesmysl. Stát se normální kapelou vystupující po evropských klubech možný je.

Už ses zmínil, že deska "Cornered Animal" je stylově sevřenější než "Brain Investigator". Osobně bych řekl, že je více hardcorová - ve smyslu toho, jak se HC hraje v 90.letech.

Myslím, že je to daný hlavně zvukem. Teprve na třetí desce jsme našli takovej zvuk, kterej nám vyhovuje. Kdyby "Brain Investigator" byl točenej na stejnym vybavení jako novinka, zněl by daleko tvrdějc a nekompromisnějc než zní - ostatně původně byl zamýšlenej pouze jako demo.

Já si nemyslím, že by to bylo jen zvukem. Ubylo funkových a jiných "crossoverových" prvků a jak už jsem naznačil, Našrot se dostal hodně blízko současnému americkému hardcorovému pojetí - v důsledku čehož ale ztratil něco z dřívější nemalé originality svého výrazu.

K týhle muzice jsme inklinovali už dřív, protože konkrétně americký hardcorový kapely máme moc rádi. Ale na "Brain Investigator" se nám ještě nepodařilo dosáhnout toho zvuku a navíc to bylo skutečně stylově dost různorodý album. I když já osobně mám "Brain..." radši než "Cornered..." určitá pestrost mne baví o něco víc, než jedna pevná linie. A k tý dřívější originalitě: ta byla zase dána do značný míry zvukem. Tak jako dneska jsme chtěli znít už na "Destructive Tour" a na "Brain Investigator". Možná, že to, co ti připadalo jako "svojství" Našrotu, spočívalo hlavně v nedokonalosti našeho zvuku. Co si budem namlouvat - tvrdej bigbít umí nejlíp nahrát a namíchat za oceánem a já nezastírám, že jsme to vždycky chtěli udělat podobně. A teprve teď se to povedlo.

V čem tedy podle tebe spočívá specifičnost Našrotu?

Nějakým způsobem už jsme poznat. Strukturou skladeb i zpěvem.

Nová nahrávka také obsahuje doposud nejvíce metalových prvků. Kdo je tam vnáší?

Samozřejmě Ceemek, kterej je původně metalovej kytarista a z metalovejch kapel vychází. Nemyslím si ale, že by to bylo na škodu.

Nemáš pocit, že máš v Našrotu malej prostor pro své pěvecké vyjádření? V minulosti jsi přece zpíval i dočista jinou muziku dočista jiným způsobem, umíš toho víc než nasupeně řvát a deklamovat...

Před deseti lety jsem na zábavách zpíval Zeppelíny, ale teď už nemám takovej hlas, ty vejšky už nezazpívám. Nicméně základy toho svýho křičenýho projevu vidím právě v Zeppelínech. Já se k tomu, co jsem tehdy zpíval, teď vlastně jakoby vracím.

Je o tobě známo, že máš hodně rád blues, ale bluesové cítění v Našrotu taky stěží uplatníš.

To uplatním ve svym "bočním" projektu, kterej připravuju s už zmiňovaným Jiřím Komínkem coby bubeníkem a s basistou Hadem. Mám totiž spoustu věcí nepřijatých do Našrotu a nepoužitý pomocný anglický texty. Domlouvá se to už dost dlouho a zatím jsme ještě ani nezačali zkoušet - ale jednou to určitě zrealizujeme. Stylově to bude dost rozmanitý, některý písničky, který mám připravený, jsou až do hardcoru, jiný naopak do folk rocku...

Na minulé i nové desce se hlásíte k odkazu klasickýho rocku coververzemi Doors (Break On Through), resp. Jimiho Hendrixe (Purple Haze). Dá se to chápat i tak, že jste dospěli k závěru, že rock'n'roll to hlavní už dávno vyřkl a že teď už se dá těžko přijít s něčím novým?

S něčím novým může přijít nějaká nová, mladá generace. Ti starci, kteří tady působí, a tím myslím i nás, už s něčím novým nepříjdou. Co se týče těch cover verzí: já mám rád sixties, a jak Doors tak Hendrixe jsme udělali především z mýho popudu. K tomu Hendrixovi došlo tak, že René Breilla před časem chystal sampler Hendrixovejch cover verzí v podání českejch kapel a oslovil i nás. Mne okamžitě napadlo "Purple Haze". Začal jsem to Ceemekovi cpát do palice, jemu se to zalíbilo a protože je hodně učenlivej, řekl ano. Ten projekt sice nebyl realizovanej, ale my "Purple Haze" hráli jako přídavek na koncertech a dali jsme ji teď i na desku. Je to jediná písnička, kterou jsme tam dali přesně v tý podobě, v jaký jsme ji ve studiu živě hned napoprvé zahráli. Bez jakejchkoliv oprav i s chybama

A kdy konečně sáhnete na nějakou věc tvojí "srdeční" kapely, tedy The Who?

(zasněně) Ty vole, to bych rád...

ČLÁNEK O NAŠROT V MAGAZÍNU "REFLEX" (46/95)

POHANSKÝ RITUÁL

Skupina Našrot vznikla v roce 1988 v Havlíčkově Brodě. Za ta léta se od superrychlého hardocoru á la Dead Kennedy's propracovala až k současnému soundu, který vstřebal i prvky rapu a funky a je snad ještě tvrdší než kdykoli předtím. Málokdy mám pocit, že zpěvák je na jevišti ochoten "chcípnout pro svoji pravdu", jako ho mám vždy, když vidím Hraboše, zpěváka téhle party. Skupiny typu Našrot nejsou podporovány médii, přesto dávají mnohem víc než rockeři v legínách. Našrot vydává třetí desku - Cornered Animal. Dne 17.listopadu (no nazdar!) dává Našrot velký koncertní nášup v Belmondu.

O čem je nové album?

Hm, hlavně se nám tam konečně podařilo dostat ten parádní tvrdej zvuk, o kterej jsme vždycky usilovali. Má to ještě nějaký mouchy, ale v podstatě je to už ono. Cornered Animal je oproti minulé desce - Brain Investigator - kratší a písně nejsou tak stylově rozháraný. Točilo se zase v Hostivaři u Zdeňka Šikýře a mastering udělal Radim Hladík Jr. Obal tak jako minule udělal liberecký bohém Ivan Mraček.

Deska působí dost sevřeně, všechny věci kromě jedné coververze jsou vaše - která pecka by podle tebe mohla být hitem?

Je fakt, že ta deska je jako monolit a těžko na ní najdeš skladbu, která by nějak vyčnívala. No, ale kdyby se dalo vybrat ...snad I Killed My Little Pony a Bastard. Na a samozřejmě ta coververze Hendrixe.

Na minulé desce jsou Doors (Break On Through), teď hendrixovka Purple Haze. Ty máš nějaký vztah k šedesátým létům?

Před časem se tady chystalo album českých kapel, který by hrály covers od Hendrixe, měli jsme tam bejt taky. Jenomže stejnej nápad dostal někdo v Americe, a protože tam jde všechno rychleji, v okamžiku, kdy se to tady dojednávalo, tam už deska vycházela. No, a nám Purple Haze zbyla v repertoáru. A k těm sixties? Tehdy se rozběhlo to pravý tempo, ten let, kterej prožíváme vlastně doteď. Totální přeměny hodnot, experimenty, nový vnímání světa. Začala éra novýho designu, supermoderních technologií a zároveň návrat k přírodě, neskutečnej vývoj počítačů, odtajňování esoterickejch pravd. Ta jízda pořád trvá. Co se týká bigbeatu, to hlavní vzniklo právě tehdy.

Komu bys tu novou desku nabídl?

No, holčičkám, který vzdychaj na Davida Krále, z ní bude asi na zvracení, ale jinak je deska určena komukoliv, kdo má rád ostrou muziku.

S vydáváním problémy nebyly?

Každej tón a každý slovo jsou přesně tam, kde mají být. Žádný zásahy ze strany firmy nebyly. Dokonce jsme je přemluvili, aby se CD i kazeta prodávaly za nižší cenu, než je obvyklé. Sice v bookletu nebudou texty , ale to chceme dohnat na koncertech, kde bude k mání takovej undergroundovej fanzin, kde budou texty z Brain Investigator a Cornered Animal i s překlady do češtiny.

Na koncertě v Belmondu, v den, kdy má sametka narozky, tu desku křtíte?

No to už vůbec ne. My jako pohani tak leda nějakej rituál. Ale do Belmonda přijď, mám pocit, že se tam budou dít věci.

ČLÁNEK O NAŠROT v MAGAZÍNU "ROCK AND POP" (12/1997)

(nezkrácený rozhovor s Hrabošem)

"Jedly, pily, hodovaly a pak si to udělaly, vokurkou a tyčí - byly úplně našrot," zpívala kdysi havlíčkobrodská formace NAŠROT. Její členové byli mnohokrát spatřeni ve stavu "totálně našrot" (jak se mimochodem jmenovalo i jejich historicky první demo), přesto se to kupodivu na jejich nonkonformní muzice i k ní dobře přiléhavých textech nikterak neprojevuje. Novým elpíčkem "THE GUIDE TO THE WILD YEARS" Našrot završuje jakousi volnou trilogii, vytýčenou deskou "BRAIN INVESTIGATOR" a rozvinutou albem "CORNERED ANIMAL" (punkověhardcorový debut "DESTRUCTIVE TOUR" byl přece jen upečen z hodně jiného těsta). Nejen tato skutečnost ovšem byla důvodem k návštěvě zpěváka Hraboše...

K nové desce Našrotu jsi napsal takové povídání, v němž uvádíš, že v kapele průběžně probíhají alkoholické krize. Tyhle situace přicházejí nějak cyklicky?

Tam není uvedeno, že by průběžně probíhaly, je tam zmínka jen o tý mý v dvaadevadesátym, díky níž jsme vzali kytaristu Ceemeka. A co se těch problémů týče, není v tom jen alkohol... Víš, muzika v tom nehraje až tak velkou roli, spíš osobní záležitosti, přepracovanost ze zaměstnání, protože nikdo z nás se muzikou neživí. A u ostatních kluků v kapele, který žijou v Havlíčkově Brodě, se navíc projevuje ta bezvýchodnost z maloměsta, ta zatuchlost, která tě nutí chlastat, protože tam vlastně ani není moc co jinýho dělat.

Nejmenovaný pražský muzikant o tobě nedávno prohlásil zhruba tohle: Vždycky jsem si o Hrabošovi myslel, že je to obyčejná lopata, protože jsem ho pokaždé viděl někde nalitýho, ale pak jsem ho poznal blíž a zjistil, že mu to docela pálí... Záleží ti na image, co si o tobě lidi myslí?

Image se vytváří tím, co člověk dělá a samozřejmě, že každý chlap je ješita a i já bych byl rád aby si o mně ostatní mysleli to nejlepší. Aspoň okruh mých přátel. Co si o mě myslí tzv. "normální" lidi je mi úplně fuk. Na druhý straně je fakt, že se s lidma někdy setkávám v takovym stavu, kdy se moje myšlení podobá vylízanosti plechovky od lančmítu... Pak zpětně pátrám, co jsem kde udělal, a říkám si: kurva, tohle je zrovna člověk, na kterým mi záleží, to jsem to zase posral. Nicméně si myslím, že těch alkoholickejch úletů bývá čím dál tím míň, i když někdy ujedu. ...Hm, v podstatě by se dalo říct, že jsem dospěl k tomu, že se za to pití dost stydím.

Nezkomplikovala vám tahle pověst opilců jednání ohledně desek atd.

Ani ne tak ohledně desek, jako ohledně koncertů. Našrot dostal nálepku nespolehlivý kapely. Víš, ono je normální, že kapely dojíždějí na koncerty pozdě - u nás se to v minulosti OBČAS motalo kolem alkoholu a od tý doby se to s námi táhne. Někdy ale dojde k zmatečný domluvě, kdy se o koncertech dovídám třeba tři dni před tím, a pak se narychlo shání auto. Takže to jsou spíš organizační záležitosti, nedorozumění a tak, ale pořadatel si myslí, že jsme vypitý idioti... Ale pojďme se bavit o zajímavějších věcech, než pořád o tom chlastu. To přece už čtenáře dávno nebaví.

Mě osobně nová deska připadá jako vaše možná vůbec nejtvrdší - jaký je tvůj pohled?

Mně to tak nepřipadá. Pokusím se o srovnání. "Brain Investigator", to byl přechod na anglický texty a jiný druh muziky. Takže ta deska byla živelná a stylově rozháraná, ale svým způsobem ji mám hrozně rád. "Cornered Animal" je naopak hodně stylová deska, kde je sound kapely jasnej od začátku až do konce. Nicméně struktura těch písniček i zvuk kytary je skoro pořád stejnej. Čili tahle deska je až moc sevřená, monolitická a bohužel skladby znějí jedna jako druhá. Ale zase ai myslím, že se mi v rámci možností mý angličtiny povedlo udělat nejlepší texty. A "The Guide..."? Já jí naopak nepovažuju za tvrdou - naopak, je tam hodně zpěvných a jinak zjemňujících pasáží. Nicméně mi připadá rozmanitá, jenom nevím, jestli jsme ji přesně takhle chtěli natočit. Chtěliĺ jsme prostě dosáhnout toho, abychom si otevřeli vrátka do jiných hudebních stylů, a to se snad podařilo. Prostě jestliže bude ještě nějaký další program Našrotu, bude možnost dělat si co budeme chtít. Nás hrozně svazovalo, že jsme byli lidma házený do jedný zažitý škatule.

Mluvil jsi o pestrosti desky, s čímž se dá souhlasit. Týká se to ale i tvýho zpěvu, který je zatím asi nejrozmanitější... Jak to?

Na druhý desce jsem zpíval čtyři takty v "Lies"! (smích). Na "Cornered Animal" budou určitě aspoň dvě zpěvný pasáže. Je ale fakt, že tady zpívám víc a proto mi to připadá takový komerčnější.

Je to dáno tím, že se možná vracíš ke způsobu, jakým jsi v minulosti zpíval v jiných kapelách, anebo hledáš nějakou úplně novou polohu?

Jde spíš o představu o muzice, kterou teďka děláme. Kdybych ve všech věcech rapoval nebo vyřvával, tak to bude podobný jako na "Cornered Animal". Čili, i to, že tam víc zpívám, je vklad do rozmanitosti desky. Je v tom prostě ta již zmíněná snaha otevřít si vrátka do jinejch hudebních vesmírů, což kapela festovně potřebuje. Na další desce může třeba být i blues nebo jazz... Prostě crossover.

Říkáš, že Našrot potřebuje ono stylové rozrůznění. Souhlasí s tím i zbytek kapely?

Všimněte si, že hudební nápady si jsou i na nový desce vlastně pořád hodně podobný. Ceemek, Martha ani já nepřekračujeme svůj skladatelskej stín. A protože tohle jde velice těžko, tak se to snažíme dělat takovými aranžérskými fintami a jemnůstkami, kterých je tam hodně a v budoucnu jich ještě přibyde.

Jsou kluci z kapely konzervativní co se týče názorů na muziku?

Vůbec ne. Jouza poslouchá hodně etnickou hudbu a třeba Ceemek i Martha elektronickou taneční muziku, a všem dohromady se nám líbí Prodigy, protože, co si budeme povídat, Prodigy jsou - ať si -aaáá- myslí co chce - bigbít hraný na hejblátka.

Kdo vůbec přišel na nápad udělat na nové album elektronický remix "Girl That's You"?

Já. Radek Šikýř, bratr majitele studia, kde jsme točili, má projekt SCRUFFA a pouštěl mi nějaký věci co udělali a mě to připadalo naprosto super skvělý. On o nich skoro nikdo neví, ale myslím si, že jsou budoucí bombou český elektronický scény - prostě to dělají výborně, používaj šílený rytmy a samply...

Nemáš z nástupu taneční hudby jako starý bigbíťák strach?

Můžu ti říct, že když si chci pořádně zatrsat, tak jdu na house party... (následoval huronský smích, ale je to myšleno vážně! - pozn. aut.)

Taky ti připadá, že rock'n'roll je v současnosti už definitivně mrtvý?

On je rock'n'roll obsaženej i v tý elektronice. Všechno je to jen technologická záležitost. Je to úplně stejný, jako když si Stouni nebo Led Zeppi půjčovali skladby starejch bluesmenů a balili je do bigbítovejch kabátů. Písničkový schémata se jako takový stále vyčerpávaj a tak se berou starý věci a předělávaj k obrazu doby. Takže máš vedle sebe třeba "House Of The Rising Sun" od starýho Blind Johnsona z 30.let, od Animals v beatovym hávu z 60.let, od Geordie v hard rockovym hávu ze 70.let a dokážu si tu písničku představit i v nějaký drum'n'bassový podobě. Nicméně elektronická scéna přece čerpá taky z nám dobře známejch věcí - z německejch elektronickejch kapel, z minimalismu, z J.M. Jarrého nebo z disco music. Ovšem myslím, že, elektronická hudba SAMOTNÁ může fungovat jen určitej čas, než se zjistí, že ten model je už vyčerpanej a tak se začne brát jinde a bude jedno jestli v ethnomusic nebo v tom pojebanym rock'n'rollu. Prostě začne taky fúzovat.

Ivo Pospíšil nedávno v Křížovém výslechu pro R&P tvrdil, že mu připadá, že jestliže dnes existuje nějaký underground, tak právě na scéně elektronické hudby. Souhlasíš s tím?

Všechno nový vždycky přichází z undergroundu, ať už je to v muzice, v jinejch druzích umění, anebo třeba i v módě. Např. módní návrháři: vyrazej do ulic, všímaj si co maj mladý na sobě navlečenýho a do dvou let to vypustěj jako šokující záležitost na nějakejch módních přehlídkách. Takže vlastně shrábnou prachy za originalitu někoho jinýho. V muzice tímhle nenažraným způsobem pracujou gramofonový firmy. Není důležitý jestli je něco kvalitní, ale musí to bejt "in", aby se na tom dalo nahrabat. Takže taneční scéna nám pomalu vychází z podzemí a protože je "in", sahaj po ní i gramofirmy. A ty budou samozřejmě vydávat i kvalitní věci i naprostý sračky, poněvadž vědi, že tahle scéna prostě jede. Bude ovšem pár elektronickejch šíleností, který budou nestravitelný i pro gramofirmy (to funguje i v bigbítu) a stanou se androšem mezi v budoucnu široce rozšířeným a populárním tanečním mainstreamem.

Jak můžou být taneční skupiny považovány za underground, když mají svou platformu v časopisech jako je třeba Rock And Pop?

Musíme se zbavit pohledu na underground, tak jak jsme na něj nahlíželi v minulosti - tzn. jako na něco, co je úplně mimo mediální sféru. Tak to může být pouze v totalitním systému. Ale ty asi třeba narážíš na skinheadský kapely, který ten prostor nemají.

To nás zrovna nenapadlo, ale je to dobrý příklad toho nejtotálnějšího undergroundu...

Z určitýho pohledu je, ale pro mně morálně (myslím tím můj osobní kodex) NAPROSTO nepřijatelnej. Navíc, je to tu úplně obráceně - underground je undergroundem proto, že je pod určitým tlakem, kterej na něj vytváří okolní společnost, kdežto skinheadi jsou naopak sami tou nátlakovou skupinou.

Vraťme se k albu. Jak bys ho zařadil do kontextu tvorby Našrotu po textové stránce?

Z textovýho hlediska jde o nejsevřenější útvar. Samozřejmě těma wild years sou myšlený 90. léta, který jsou barevný a konfliktní. V barevnosti a psychedelii navazují na sixties, ale brutalita a agrese současnýho lidskýho chování nemá v 20.století obdoby. Nineties jsou úžasně rychlý, mezilidský a generační vztahy jsou čím dál ostřejší. Tím jak přibejvá lidí, zmenšuje se jejich životní prostor a narůstá v nich obava z budoucna, stress a z něj plynoucí agrese. Nejhorší na tom je, že ta agrese je vlastně obraným mechanismem vůči tomu krutému světu, který nás obklopuje. Jinak to spojení s 60.létama je až neuvěřitelný. Vidím ho hlavně v tom znovurozbourávání hranic, v touze po psychedelickejch zážitcích, v novejch fenomenech (internet, elektronická hudba), v návratu k hluboký minulosti (kmenový rituály, prozkoumávání vlastního vědomí). Je tu důraz na nový technologie, a s tím spojenej novej životní styl. A Našrot na tomhle albu působí v úloze komentátorů dění...

Jak se ti tyhle pocity dostaly do textů?

Například v "Lost Generation", kterej je inspirovanej filmem "Doom Generation". Jde o kmenový život městský party, která z nudy a lehkovážnosti a ve snaze po změně vyvolá vír konfliktů, který ji zaženou do pozice stálýho útěku.

Na albu je zase coververze, tentokrát "Paperback Writer" od Beatles. Kdy dojde na tebou tak milované The Who?

Existujou kapely, u kterejch platí, že pokud to chceš udělat tak dobře jako ony, musel bys to zahrát přesně jako ony, ale to není účelem coververzí. A ty Who - to je taková ošemetná záležitost...to není jen tak. Skvěle je udělali W.A.S.P., který převzali "The Real Me", na kteroužto skladbu jsem měl taky zálusk, ale když jsem ji slyšel od W.A.S.P. Tak jsem z toho padnul na hubu a řekl si, že to už se líp udělat nedá. Existují i jiný přístupy, jako je například u elektronickoindustriálního Laibachu, ale my jsme bohužel jenom rocková kapela a jsme nucený pracovat jen s tím co máme. Některý kapely prostě není jednoduchý coverovat.

V úvodu rozhovoru jsi řekl, že se někdy cítíš úplně "vylízanej". Vztahuje se to i na tvoji uměleckou kariéru, což přece není jenom muzika, ale třeba i literatura? Existuje něco, čemu se dneska musíš smát?

To víš, že jo. Ale je zajímavý, že to nejsou ty počáteční věci, protože ty byly autentický. I ve svý naivnosti a takovym tom depresivním patosu. Spíš se směju některejm věcem z půlky 80.let, který byly někdy dost prvoplánový...

ROZHOVOR O NAŠROT v ČASOPISU "BIG BENG! (duben 1998)

SILNÁ SLUPKA, POZITIVNÍ JÁDRO

"Ta nová deska je pro mě už minulost. Mám ji doma hozenou v koutě, protože už máme hotovejch dalších pár věcí, který mě baví víc,..." dostal se na chvíli zpěvák Petr "Hraboš" Hrabalik k aktuálnímu disku svých Našrot, aby jen tak mimoděk ukotvil můj letitý dojem z něj. Ten dojem, že žije naplno, a pokud to vůbec lze, má tenhle chlapík energii na dva životy, které je schopen prožívat souběžně. Každý jiný a přitom oba tak stejné. Však se minulý měsíc při Big Beng! párty v libereckém Goletu rozdal jako za časů vstupování Našrotu na scénu. V pražském Rock Café, kde jsme minulou středu seděli, ale sklízel únavu po minulé noci. Zapálil si cigaretu, po fajnšmekrovsku prolil hrdlem ranní čaj a vyprávěl o životě.

...Na druhou stranu si myslím, že skladby na desku nemůžou být hotový za tři měsíce. Každá písnička musí zrát. Pamatuju si, když jsme měli na minulé desce "Cornered Animal" skladbu "The Prisoner", hráli jsme ji rok a půl a pořád pro nás byla zajímavá. Po čase se nám ale znelíbila, a tak jsme udělali novou verzi, která byla podle nás lepší a proto šla na desku.

Bylo to tak i u nové desky?

Když si odmyslím, že některý písničky jsou jemně pozměněný oproti tomu, jak vypadaly na začátku, napadá mě "Us And Them". Jednou prostě přišel Ceemek zkouřenej z baru a začal něco pižlat. Nevěděli jsme, co s tím, ale skladba uzrála, dali jsme ji formu, upravili postupně některý pasáže a vznikla, myslím, docela zajímavá věc.

Mám dojem, že právě Us And Them je typická pro tvé textařské dělení světa na "my" a "oni"...

Deska je o devadesátejch letech, ve kterých se dějou nejrůznější věci. Našrot si nemůže při svých zkušenostech a letitosti dovolit stát v pozici mluvčích mladý generace. Spíš to dění komentujeme, protože čím dál agresivnější konflikty dnešní doby si to zaslouží.

Kdo jsou "my" a kdo jsou "oni"?

To je právě ono. Myslím, že vzhledem ke svému věku bych měl být v pozici skupiny "oni", tedy generace, která je na vrcholu, která sedí na těch nejlepších postech, která je u Moci. Jenomže když si vezmu poslední věci, který se projednávaj v parlamentu a když vidím, jak mladý poslanci zdvihaj ruku pro zákony který útočej na svobodu lidí, tak vím, že s těma pokrytcema nemůžu jít v řadě. Když bych měl vybrat jedny "oni" za všechny - tak třeba KDU-ČSL, což je strana plná zloby, netolerance a nenávisti a pokud budu mít možnost, udělám všechno pro to, aby se nedostala do parlamentu. Komunisti a republikáni, jsou taky bastardi, ale jejich program je průhlednej a víš o co jde, ale KDU-ČSL je jako chobotnice, jako mafie, který jde jen o vlastní prospěch a udržení se u Moci.

Mám tomu rozumět tak, že "oni" jsou především politická garnitura? Co třeba média, bankéři, tuneláři...

To spolu přece úzce souvisí. Existuje generace, která postupně uzrává, a když se dostane do určitejch let, obsadí pozice "oni". Najednou jde proti tomu, co dělala dřív. To je zákonitý proces a vždycky je konfliktní. Když někdo říká, že se za svých mladých let bavil jinak, než se baví mládež teď, je to nesmysl. Tím jak se mění technologie, mění se jen forma zábavy, obsah je stejnej. Jenomže pak přichází horší věc a tou je věk. Ten je tím hlavním důvodem změny myšlení. Je to prostě závist na mladý lidi. Ti, kteří se dostávaj do fáze "oni", už prostě nemůžou. Potřebujou začít vydělávatĺ peníze a sny jdou stranou. Je to směšný.

Je to přirozený proces?

Je to přirozený proces v zemích, kde existuje "morální kodex". Právě ten totiž nutí lidi k tomu, aby se takhle chovali, aby byli angažovaní a aby si budovali tzv. společenské postavení. Nemůžu ale říct, že se nestane to, že až mi dojde energie, nezačnu se chovat stejně. Ty tlaky okolí jsou vždycky obrovský. Na druhou stranu Townshend řekl: "Je lepší se vypálit, než umřít pomalu". Takhle třeba skončili Padrůněk nebo Kalandra.

Jaký konec čeká tebe?

Kdybys viděl, co jsem včera vyváděl ve vinárně, tak nevím. Myslím, že shořím, přesněji, že zhynu. Co mám dělat?

Na všech čtyřech deskách Našrotu je patrné, že texty i muzika jsou o svobodě. Co konkrétně pro tebe slůvko "svoboda" znamená?

Myslím si, že člověk by měl mít ve svym životě jenom jednu povinnost, a sice povinnost sám k sobě. Když to vezmu ze společenskýho hlediska, je jasný, že společnost, do který se narodíš, si nevybereš. Ale musíš v ní žít. V rámci toho bys měl dodržovat určitý body, který bys měl zachovávat, abys ve společnosti přežil. Ovšem zároveň nesmí ona na tebe vytvářet tlak, kterej by tě omezoval. U nás teď ten tlak cítím.

Tvoje texty jsou komentář, nepřinášej řešení. Má podle tebe, dnes ještě smysl proti morálnímu kodexu společnosti revoltovat?

Revoltovat se musí pořád, protože jinak by svět shnil. Někdo před časem řekl, že je nešťastnej z toho, že se v devadesátejch letech nevytvořil žádnej osobitej hudební proud, jakým u nás byly třeba v šedesátých letech skupiny jako Matadors, v sedmdesátých Etc a spol, a v osmdesátejch letech česká nová vlna. Jenomže všechny provokující umělecký (tedy nejen hudební) proudy, můžou, podle mě, vzniknout v období stagnace, v období, kdy se v podstatě nic neděje, kdy společnost je zatuchlá a nehybná. Devadesátý léta jsou ale strašně rychlá jízda, takže na to není vlastně čas.

Mám dojem, že devadesátá léta je období pro osobnosti, nikoliv pro umělecké proudy.

Dneska jsou žádaný osobnosti, sou vnucovaný lidem všema cestama. Desku běžně vydá herečka nebo politik a můžou to bejt (a většinou taky jsou) totální sračky, ale prodá se to. Lidi nejdou po kvalitě, ale po tom, co jim média narvou do hlav. A kromě toho se mění vztah k informacím, kterých je všude strašná spousta. Protože jsou volně dostupný, lidi jsou jimi zahlceni a tím pádem patřičně zmateni.

Ty jsi se ale nikdy netajil tím, že vnímáš paralelu mezi léty devadesátými a šedesátými.

To je pravda. V šedesátých letech přišlo něco novýho - třeba jen v designu. Když se podívám na lidi z konce šedesátejch let a na současníky, mám dojem, že designově jsou si velice podobní. Když se podíváš na lidi z padesátých let, vypadají jinak. V šedesátých letech navíc vzniklo obrovský hnutí rockový muziky, který proměnilo doslova celej kulturní svět. Lidi začali žít trochu jinak, jinak nahlížet na svět a společnost. V sedmdesátých a hlavně v osmdesátých letech to trošku spalo a vlastně až teď, v tom obrovskym tempu změn, přichází situace podobná té v šedesátejch letech. Jsou tu jiný fenomény, elektronická hudba, internet, opětný průlom látek, který způsobujou změněný stavy vědomí...

Proč tahle situace nastává právě v devadesátých letech?

Svádí k tomu i třeba konec milénia. Možná je to o tom, že se řítíme do záhuby, že to chceme do novýho tisíciletí napálit naplno. Může to být ale i v tom, že se uvolnily bloky, vzduchem začaly lítat miliardy informací, který lze nyní již uchopit. Navíc po revoluci neexistuje fenomén nepřítele společnosti. Taky je tu stejně silnej, tak jako v šedesátých letech, ten mezigenerační konflikt. Děcka prostě chtěji žít jinak než jejich rodiče. Jsou daleko vyspělejší i díky tomu, že se na ně valí právě ta informační smršť.

Opravdu si myslíš, že se řítíme do záhuby?

Průšvih je v tom, že člověk ve svý namyšlenosti nastartoval jakýsi "pokrok", teď ale zjišťuje, že ho nejenom nemůže ukočírovat, ale i zastavit. Jsou tu obrovský ekologický katastrofy, neustále se zvětšuje rozdíl mezi bohatým severem a chudým jihem, myslím dokonce, že Afriku už všichni dávno odepsali. Viděl jsem taky film "Freejack", kterej byl o tom, že zmizela střední třída, moc si drželo pár lidí, elita, obklopená armádou a zbytek byl plebs. K tomuhle modelu to evidentně spěje.

A řešení?

Spousta lidí se teď obrací na duchovní cestu a snaží se najít řešení v sobě. To je strašně důležitý, protože pokud jich bude hodně, tak je šance, že se jejich duchovní linka někde propojí. Zatím je těch lidí ale strašně málo. V malym měřítku je takový řešení vidět na koncertech . Třeba Trutnov je evidentní. Když hraješ, svlíkáš se do naha, odhaluješ se, odhazuješ obrovský kusy společenský špíny, která na tobě ulpěla a zároveň vydáváš spoustu energie. Pokud se podaří nějak uchopit tvojí energii a energii lidí před tebou, kteří jí taky vydávaj, a vystřelit jí určitým směrem, to bys koukal jaká by to byla síla. Jako laser.

Je energie na koncertech Našrotu pozitivní?

V Liberci, kde jsme nedávno hráli na Big Beng! party, mám kamaráda, kterej tuhle muziku vůbec neposlouchá. Po koncertě jsme seděli v hospodě a on my říká: "Ty vole, já se zaposlouchal do toho vašeho rámusu, a nakonec jsem zjistil, že to je hodně pozitivní muzika." On prostě sundal tu slupku a nechal na sebe působit to jádro.

ČLÁNEK A ROZHOVOR O NAŠROTU V MAGAZÍNU "14" (duben 1998)

Ač narozen v Havlbrodu na drsné Českomoravské vysočině, žije už jedenáct let v Praze. Bydlení v centru města získal kuriózním způsobem: před devětaosmdesátým bylo nemožné pro týpky jeho druhu sehnat bydlení. Vlasatý androš byl byl v Praze nežádoucí osobou. Situace se obrátila po onom roce, kdy bolševický byrokrat na byťáku najednou nevěděl, kdo z těchto zjevů může být kamarádem presidenta Václava Havla a tak mu s obrovskými úklonami nabídli hned několik možností bydlení. Hájení těchto pochybných existencí trvalo jen asi pět měsíců, než se bolševik zkonsolidoval a přechodný chaos přeměnil opět v pevný řád. Nyní se Hraboš, maje již pevné pražské zázemí, nechává z čiré skromnosti nazývat Jeho Nejtemnější Mystifičenstvo kníže Piotr Piotrovič Grabkinskij, i když v občance má napsáno: PETR "HRABOŠ" HRABALIK

V osmdesátých letech se potuloval po různých koutech vlasti československé (mimo jiné dva roky v HK a tři roky v Liberci, kde se živil jako horník a hospodský bluesman, o víkendech pak v Havlbrodě hrál s proslavenou kapelou Křečový Žíly). K jeho pražským činnostem patřilo kupříkladu vysedávání v hospodách, závozničení na kropícím voze, pouliční prodej párků a piva, stánkový prodej knih a v neposlední řadě frontmanství u skupiny Našrot. Od pětadevadesátého pracuje jako archivář na seriálu Bigbít. Jelikož Našroti slaví v těchto dnech deset let od svého vzniku, zaměříme se hlavně na ně.

Jak jste se vlastně dali dohromady?

Na jaře osmdesát osm po delším filosofickém tápání došlo k zrodu této vskutku nonkonformní skupiny v havlbrodském hotelu Černý orel. Inspirace byla jasná - pekelná rychlost skladeb Dead Kennedy's skloubená se zničujícím pódiovým projevem britských The Who. Naším první záměrem bylo "nahnat to decibelama do kouta a tam to pak dobíjet kytarama". Protože nám bylo jasné, že počet diváků na našich koncertech by se povážlivě zmenšoval, zůstalo pouze u těch decibelů. Zpočátku jsme hráli na podzemních androšských akcích, kdy ani člověk nevěděl, jestli se akce bude konat, protože tehdejší Veřejná bezpečnost nebyla zrovna příznivcem undergroundu a punku.

Nějaké personální změny za tu dobu byly?

Do roku devadesát dva jsme hráli v sestavě: Josef "Jouza" Bárta (ds), Jiří "Martha" Dvořák (bg,voc) a já zpíval a mlátil do kytary. Po své osobní alkoholické krizi ve výše zmíněném roce jsme na kytaru museli přizvat Tomáše "Ceemeka" Hájka, protože jsem byl zcela neschopen hrát, páč jsem měl klepačku v rukou. Od té doby se sestava nezměnila.

Vím, že ses věnoval literární tvorbě (do nynějška putují ručně přepsané básně mezi intelektuální mládeží), znamená to, že píšeš veškeré texty sám?

Z devadesátidevíti procent ano. Jinak co se týče mé literární činnosti, není obsažena jen v samizdatech, ale už vyšly dvě sbírky mé rockové poezie z osmdesátých let, v devadesátým třetím byla vydána věc, který si nejvíc cením, a to "Pokusné stavy šílenství". O dva roky pozdějc vydal Maťa "Expedice Paris 90", což je takovej dost zkouřenej cestopis.

A hudba?

Ze začátku jsem ji taky dělal skoro celou sám, teďka se práce na muzice dělí mezi všecky členy skupiny. Samozřejmě během těch deseti let jsme vsákli další množství stylů, takže teď už to neni tak ultrarychlý, je to takovej hardcorovej crossover.

Kolik se vám povedlo vydat desek?

Zatím tři (DESTRUCTIVE TOUR 1991, BRAIN INVESTIGATOR 1993, CORNERED ANIMAL 1995) a nyní by již mělo být na trhu čtvrtý album, natočený před třičtvrtě rokem a to se jmenuje THE GUIDE TO THE WILD YEARS.

První tři vyšly u velkých firem (Monitor, Popron), proč teď u malé - Save?

Jde o to, že naše hudba není určena pro širokou veřejnost, a tím pádem není pro velkou firmu finančně výhodná, navíc nejsme moc mediální typy. Takže Popron nás vyhodil a točil si pro posluchačský stádo ty svý Pergnerový a my jsme se zkontaktovali s právě vzniklým labelem Save, který nám vydání této desky přislíbil.

A bude nějakej klip?

V TV se objeví klip na písničku "Flashbacks", kterou jsem napsal pod vlivem acidu. Natočil ho Petr Orozovič, který je se svou imaginativností přesně ten typ režiséra, hodícího se natočit takovejhle běs.

O čem ta deska je?

Co se týče hudební stránky je to stále ten starý Našrot, to znemená tvrdý riffy, který se prolínají s jinými styly, což je třeba funk, rap a dokonce tam máme i jeden metallicovskej ploužák. A texty? Ty jsou o devadesátých letech, o době, která je agesivní, rychlá, kde generační konflikty jsou brutálnější než kdy předtím, kdy se člověk zmítá v pochybnostech, nejen o sobě, ale i o světě v kterym žije. Paralelou k letům devadesátým byly myslím sixties, protože ta doba byla stejně třeskutá. To znamená, že i tehdy přišel nový impuls a s tím spojený nový životní styl. Tehdy to byli rock and roll, hippies, experimentování ve všech směrech (umění, drogy...). Teď jsou to elektronická hudba, internet, návraty k mystickejm kořenům a opět k změněným stavům vědomí. Toto vše Našrot ve svých písních komentuje. Nepředkládá žádné vize, jak to změnit, jenom tvrdí: stalo se to a to. Konec. Tečka.

HRABOŠOVY POZNÁMKY K PRÁVĚ PROBÍHAJÍCÍM AKCÍM

FILM:

Skoro jednou týdně si pouštím na VHSce film Monty Pythonů "Hledání svatého grálu", který je pro mě obrovskou studnicí svébytného humoru a já sám ho považuju za nejlepší veselohru, kterou jsem kdy viděl. Co se týče Monty Pythonů je tahle skupina recesistů tím nejlepším ventilem pro člověka strádajícího v týhle době a přesvědčuje ho o tom, že existují ještě šílenější věci, než svět ve kterým žijeme a to je už co říct. V kinech jsem v poslední době viděl Arakiho "Zkurvenou nudu", což je dost nátěrovej film.

DIVADLO:

Do divadla chodím pouze na Vrata a to ještě ne na představení, protože už ho znám, ale vždy na následnou chlastačku, která je pro mě daleko zábavnější.

GASTRO:

Nejčastěji bývám k zastižení ve svém oblíbeném duchovním centru Vinárně U sudu a to ze dvou důvodů: za prvý jsem línej jako prase a tohle mám padesát metrů od baráku a za druhý mě obohacuje ta postmoderní kulturní atmosféra, která tam panuje. I když obohacen, přesto chudnu, neboť množství vypitého vína převedeného na finance by mě možná zajistilo zakoupení podobné vinárny, kterou navštěvuji. Mým oblíbeným jídlem je vedle vína kuře na žampionech na čínský způsob, s kilogramem pepře navrch. I z toho možná vyplývá, že jednou z mých oblíbených kapel jsou Red Hot Chilli Peppers.

HUDBA:

V poslední době chodím hlavně na jazzový koncerty, i když největším zážitkem pro mě bylo vystoupení J.Page a R.Planta ve sportovní hale. Z nejbližších koncertů si rozhodně nenechám ujít koncert Jungle Funk, Prodigy a ze staromilství navštívím stadion Slávie, kde bude hrát ta stará rachotina Ozzy se stejně rachotícíma Black Sabbath.

NAŠROT: Skoropravdy zrcadla a masky

Rozhovor pro Big Beng! (22/2000)

Pětici nosičů v diskografii kapely završilo vydání čerstvého alba THE MIRROR & THE MASK. Havlíčkobrodský Našrot na něm dokončil vývojovou křivku. Odpoutal se ve velké míře od základního hard coru, kterým v první polovině devadesátých let na české scéně proslul, a povolil si hranice, ve kterých nyní působí. Zároveň tím načrtl nejenom představu o možné podobě agresivního stylu v novém tisíciletí, ale především si dopřál dosyta vlastní svobody. Coververzí skladby The Who, I´m Free, se vrátil do oblíbených šedesátých let a ještě jednou vyzval k zamyšlení zda šedesátá a devadesátá léta spolu nemají společného více, než se na první pohled zdá. Pro Našrot je pojítkem hledání svobody. Pakliže ji hnutí hippies v šesté desetiletce nenašlo, vypadá to, že Našrot byl v tomto ohledu úspěšnější.

"Stáli jsme před dvěma cestama, kterýma by se Našrot mohl ubírat. První byla cesta elektroniky, kdy bysme nabrali člověka se samply a dělali něco jako Ministry. Havlíčkův Brod je ale chudý a kapela neoplývá penězi, takže jsme se museli vydat druhou cestou. Znamenala zpreciznění soundu, nabalení dalších různých stylů, prokombinování s hard corem. I když na téhle desce se to nakombinovalo tolik, že se ten hard core začal trochu ztrácet. Někde samozřejmě je ve velké míře. Někde jsou ale skladby, kde hrají hlavní roli styly, kterýma jsme se nechali inspirovat," začal představovat novinku předák Našrotu, zpěvák Hraboš, jenž mi byl průvodcem i pro další okamžiky.

Když se dnes řekne hard core, má pro tebe tenhle termín stejný význam jako před léty, kdy Našrot začínal a od hard coru se odrážel?

Před pěti, deseti lety byl hard core styl sám o sobě. Každej takovej styl se ale časem vyčerpá, a aby neustrnul na místě, zákonitě s něčím musí začít fúzovat. Předchozí deska "The Guide To The Wild Years se od té nové diametrálně liší. Když si ale vezmeš ještě starší desku "Cornered Animal", ta byla od své následovnice taky diametrálně odlišná. Na "The Guide To The Wild Years" se začaly objevovat pomalejší a lehčí skladby a byly tam náznaky melodií. Furt tam ale převládal "hardcore", kdežto na naší nový desce je pouze rovnocenným partnerem dalších hudebních proudů. Jestliže jsme si minulou deskou pootevřeli vrátka do jiných stylů, touhle jsme do nich vešli.

Kdy se tedy začal váš hard core vyčerpávat?

Když se dělalo album "Cornered Animal", to byl fakt monolit. Byla to nesmírně stylová deska a v tom HC nešlo pořádně rozeznat, která skladba je která. Byla to svazující záležitost, všechno bylo na jedno kopyto. Stejnej zvuk, podobný riffy, stejně utopenej zpěv. I když tu desku mám docela rád, dělat to takhle podobně by mě asi nebavilo. Začaly se dělat skladby na další desku a my zjistili, že jsou sice pořád dost tvrdý, ale že obsahují melodické pasáže a různý finesy. Tehdy jsem cítil, že kapela hledá novou cestou. A když holt nebyly prachy na elektronický hračičky, musela zvolit cestu fúze s jinými styly.

Jaká byla před nahráváním The Mirror & The Mask koncepce a do jaké míry se vám ji podařilo naplnit?

Koncepce nebyla žádná. My jsme písničky na novinku dělali pomalu. Funky Town je třeba z doby, kdy se točila předešlá deska. Protože naše kapela nikdy moc nezkoušela, dalo by se říct, že skladby vznikaly vlastně v průběhu skoro tří let. Musím se přiznat, že jsme měli do poslední chvíle jen sedm skladeb. Tři další se udělaly těsně před studiem.

Pro nové album je typický odlehčený zvuk. Jako byste se snažili vyhýbat "bolestivým hardcoreovým okamžikům", jakémusi volání o pomoc.

Když si vezmeš kytaru a baskytaru a poslechneš si je zvlášť, zjistíš, že jejich drive je na téhle desce daleko tvrdší než na desce předchozí. Jsou tu ale klávesy a dechy, které to hodí někam jinam. Na desce jsou i bubínky a ženský zpěv na konci jedné písničky. To všechno může vést k dojmu, že je novinka odlehčená. Ale skladby, které měly být podle původních představ tvrdé, tvrdé jsou. Mám na mysli Life Is Elsewhere a I´m Free. V nich jsou jenom basa, kytara a bicí. Se zbytkem jsme si hráli.

K osunu došlo i v textech. Na minulém albu byla markantní beznaděj, zatímco na téhle desce texty hledají cestu jakoby k lepšímu životu.

Na minulé desce je popis situace, konstatování faktu, takhle ten svět prostě vidíme a basta. Což samozřejmě nic neřeší, jenom ukazuje věci, jaké jsou. Na téhle desce je to také, ale v některých skladbách je touha ze špatných věcí uniknout, případně změnit sebe sama i své okolí. To jsou ty písně, kde se zpívá o určité cestě. Mám totiž dojem, že svět přestává fungovat a ač se nám média, politici a kdekdo snaží tvrdit, že současnost disponuje nepřeběrným počtem možností, jak si život zařídit, jak žít svobodně, myslím, že se paradoxně tento počet možností naopak zužuje. Proto ty navážky do médií, proto píseň o okupovaném městě, o vyvraždění vesnice, o cestě, o úniku kamkoliv, třeba i pomocí látek, způsobujících změněné stavy vědomí, o snu.

Jasně že ty látky tam hrají roli úniku, o kterém jsi mluvil, ale druhou cestou je podle tvých textů láska.

Název desky, Zrcadlo a maska, je od argentinského spisovatele Borghese. Podívej se na obal alba. Zrcadlo a maska jsou lidské věci. Zrcadlo je něco, co jako by ukazuje pravdu, ale ve skutečnosti ji neukazuje, protože věci, které stojí nalevo jsou v něm napravo. Je to taková skoropravda. Maska něco zakrývá, halí. Protože jsou na desce hudební motivy z Arabského světa, myslel jsem, že by bylo dobrý dát na obal poušť jako představitele přírody - nekonečného universa a na ní zrcadlo a masku umístit. Ty dvě věci na obalu vystupují do popředí, jsou dominantní. Když si ale uvědomíš tu velikost pouště, jsou oba předměty nicotné. Pouštní vítr je za chvíli zavane pískem. Oba předměty odrážejí archetyp lidskýho konání. Pro kosmos nic neznamenají. Celá ta deska je o fikci, klamu, o tom, že věci nejsou tím, čím se zdají být.

Na desce je coververze skladby The Who, I´m Free, což je písnička ze šedesátých let. V minulosti jste rovněž sahali k předělávkám ze šedesátých let. Udělali jste The Doors, The Beatles a Jimiho Hendrixe. Proč jste v té desetiletce zůstali i pro toto album?

Tentokrát nešlo o šedesátá léta, ale především o The Who, přál jsem si nějakou jejich skladbu udělat už dávno. Cítím, že v jejich muzice je ještě něco navíc, je tam ten běs. Když se jejich skladba přehraje normálně, zjistíš, že to není ono. Slyšel jsem coververze od The Who v nejrůznějších provedeních a musím se přiznat, že se mi líbila jediná. W.A.S.P. - The Real Me. Ta kapela snad nikdy nic kloudnýho neudělala, ale tohle se jí mimořádně povedlo. Já tuhle skladbu vždycky toužil udělat, ale oni to dřív stihli bastardi z W.A.S.P. a udělali ji skvěle. Nakonec jsem se rozhodl pro I´m Free, kratičký úsek z rockové opery "Tommy". Zopakovali jsme sloku, přidělali sólo a myslím, že se to povedlo. Na koncertech se lidem líbí. V šedesátých letech se hrály pěkné písničky, proto se k nim neustále obracím. Blízkost šedesátých a sedmdesátých let vidím v tom neustálém hledání a experimentovaní. Dělo a děje se něco nového, i když se změnila technologie a forma toho, jakým způsobem jde to nové dopředu. V sedmdesátých letech se žilo ze šedesátých a osmdesátý byly hrozný.

Trochu to souvisí s texty na nové desce. V šedesátých letech chtěli mladí lidé zastavit chaos a nespravedlnost světa. Tenkrát se to nepovedlo. Dnes jsou snahy podobné. Máš pocit, že na přelomu tisíciletí je naděje zachránit svět větší? Zmiňuješ se o tom vlastně i v textech na nové desce.

Myslím, že stav, který již nastal, je nezvratitelný. Jde spíše o to jej nějakýma cestama zpomalit. Lidem moc nevěřím. Přibývá jich, mají čím dál užší životní prostor, úží se i jejich prostor pro rozhodování o svém vlastním životě, zmenšuje se jejich svoboda a to ještě do pár let přijdou kompletně o svý soukromí. Jenomže si za to můžou sami. Je tu pár idealistů, co se snaží o záchranu, ale stejně je nikdo neposlouchá. Já už trochu rezignoval na naději, že dojde k duchovní obrodě. Nedojde.

Co je tedy na konci?

Bude to pozvolné. Lidi pomalu zjistí, že se tu nedá žít. A pak? Jsou dvě cesty. Buď se dohodnou a řeknou si, že to společně udělají tak, aby se věci vrátily alespoň částečně do životního normálu, anebo. Nevím. Tak daleko člověk nevidí. Není to záležitost dvaceti, padesáti let. Je to záležitost dlouhodobá.

Mluvil jsi o duchovní obrodě. Je kolem tebe duchovní model, který je ti blízký?

Existuje plno modelů, ve kterých je řada věcí dobrá a řada ne. Vymysleli je lidé, a jak víš, člověk je tvor omylný. Líbí se mi něco na buddhismu, líbí se mi něco na primitivních kulturách, který jsou spojený s přírodou. Jenomže dnes už se nedá žít systémem jedna duše, jedno tělo. V civilizaci, kterou jsme vybudovali, se to vylučuje.

NAŠROT - Válení marockých sudů

rozhovor pro Rock report 3/2001

Hraboš si užívá života tvůrčí prací. Třináctým rokem vede originální brooklynsko-havlíčkobrodský band NAŠROT, kromě toho tu a tam básní a píše prózu v intencích jakéhosi bizarního "fiktivního realismu" (publikace Viděno Sudem a Mimo Sud). Kdysi se zbláznil do hard coru, posléze do acid jazzu, v současnosti se nejraději "toulá" marockým bazarem. Je jasné, že se tím vyvíjí zajímavým směrem i samotná hudební řeč jeho domovské kapely, čehož nejpádnějším důkazem je aktuální novinka The Mirror & The Mask. Nejčastěji spolu mluvíme o fotbale, protože jsme oba největšími tuzemskými fandy argentinské reprezentace, leč tentokrát bylo nutno pohovořit o muzice. Zvláště když stojí za to.

Maska (mírné mimikry)

Podařilo se vám natočit album, které neztrácí na tvrdosti a razanci, ale už se jím nedá šoupnout do kupříkladu hardcoreové škatulky?

Myslím si, že člověk neustále načmuchává nějaký nový vlivy a bylo by asi divný, kdyby to nemělo nějakej dopad na samotnou muziku. Jistě, tvrdost jsme zachovat každopádně chtěli a ty vnější vlivy jsme se snažili organicky zakomponovat do hudby už na předcházející desce. Tam to ale ještě byl spíš takový náznak s tím, že podstata byla hardcoreová. Na novém albu už je ta proporce vyvážená padesát na padesát. Nedá se prostě jet v jednom modelu celý roky tak, aby tě to pořád bavilo.

Léta běží, dech se krátí.

Já nevím, spíš je to chuť na něco jiného. Ze začátku jsme to pražili příšerně rychle a vono to vyčpí. Navíc jsme nikdy nebyli žádní nadpozemští instrumentalisté, ani jsme nebyli bůhvíjak invenční. Mně se třeba Dead Kennedy´s dodnes líběj a strašně rád si je poslechnu, ale když to hraješ, tak je to něco jinýho. A přitom jsme byli v době, kdy tahle HC-punková scéna byla in, v poměrně kvalitním laufu. Ale všechno se časem přežije, najednou se člověk nadchl pro ten novej americkej rock typu Faith No More, Red Hot Chili Peppers, cítil v tom takovej novej svěží závan. Proto jsme se vlastně po albu "Cornered Animal", který mám pro jeho stylovost hodně rád a který bylo takovým komplexním monolitem, čistým výliskem newyorského hard core, otevřeli i jinejm vlivům.

Pak přišla deska "The Guide To The Wild Years", která byla stylově vícerozměrnější.

Určitě, ale předcházelo jí období určitýho tápání. Jel jsem tehdy hodně v arabský muzice, ale zároveň nás všechny zasáh acid jazz. Tehdy jsem vůbec nechodil na rockový koncerty a úplně se zbláznil do tohodle stylu. Bylo to najazzlý, přitom to nádherně šlapalo a ti machři to přitom jakoby jen tak mimochodem elegantně vypouštěli z rukávu. Hlavně Freak Power, z těch jsem byl totálně hotovej. Pak jsme jednou jamovali na zkoušce. Martha začal slapovat a já do toho různě kvílel a scatoval a nebylo to špatný. A teď, jak to tam zamontovat? Pak jsem na kytaře objevil nějakej sympatickej maj-akord a všechno to dostalo jasnější kontury, takhle třeba vznikla písnička "Tequilla Under The Dark Sun", kluci pak udělali "Funky Town". "The Guide." bylo album, které nás představilo v novém světle - acid jazzík, tequilla, ploužák "Flashbacks", o kterém mi někdo řekl, že je jak od Metalliky, kterou já nikdy neposlouchal, coververze od Beatles, rap v "She´s The Right Girl".

Svítí ti v hlavě výstražné světýlko, když takhle třeskutě experimentuješ?

To jo, někdy mám obavu, aby to nesklouzlo někam, kde by to bylo trapný nebo příliš vyumělkovaný. Anebo prostě jasně cítíš, že to tam nejde. Kluci tam ale přidají svou instrumentaci a své nápady a tak se to očeše k dobru věci.

- a zrcadlo

Směr k albu "The Mirror & The Mask" byl tedy určen.

Hlavně skladbou "It´s A Rhythm Generation", která byla hozená někam úplně jinam. V rovnováze k ní, aby posluchače nevzal psotník, vznikla "Life Is Elsewhere". A konečně jsem tam nacpal tu Arábii. Ale, jak říkám, tvrdost a hutnost zůstala, živě to je docela hukot. Na desce to poněkud změkčují klávesy.

V recenzi jsem v tvém případě poněkud zpochybnil smysluplnost užívání angličtiny.

Tím jsi mě trochu pobavil, protože anglicky zpívám devět let. Proč potom angličtinu nezpochybňuješ třeba u -123 minut nebo u Monkey Business?

U nich mi přijde už samotná hudební podstata na angličtině neoddělitelně postavená. Hraboše si naopak umím představit, že by nám dokázal mnohé sdělit i v mateřštině.

Já se v mateřštině samozřejmě projevuji, ale spíš v poezii a v próze, zatímco v týhle muzice nás to spíš baví takhle. Připadá mi to normální, stejně jako mi normální připadá, že Mišík zpívá česky.

Na album jste zase jednou zařadili coververzi, tentokrát The Who a jejich "I´m Free".

Jednu předělávku dáváme na každou desku, vždycky spíš vybíráme šedesátý léta. The Who jsem vždycky toužil udělat, pak jsem slyšel nějakou koncertní verzi ze sedmdesátýho třetího a "I´m Free" - která je mimochodem z opery "Tommy" - mě nadchla. Trošičku jsme ji posunuli hardcoreovějším směrem s tím, že v závěru je použitý motiv z jiné skladby - "We´re Not Gonna Také It", taky z Tommyho.

Posílili jste sestavu.

Když jsme zabrousili na ten marockej bazar a do funky, tak jsme si pořád říkali, že by to nějak potřebovalo posílit rytmiku. A jednou přišel Jouza, zkouřenej po celonočním tahu, a přivedl - stejně zmaštěnýho - kámoše s bubínkem a povídá: "Hele, tady Dréza s námi bude hrát. Celou noc jsme hulili a rozuměli jsme si". Takhle jsme se tedy rozrostli.

Bude nějaké turné?

Spíš chaotické hraní, vždycky hrajeme zhruba patnáct štací na jaře, patnáct na podzim, mezitím nějaké festivaly.

NAŠROT - rozhovor pro Rock & Pop 1/2001

Přestože už minulé album The Guide To The Wild Years ledacos naznačilo, novinka znamená definitivní odklon od jednoznačně hardcorového výrazu. Leckdo pro to bude mít prosté vysvětlení: stárnete . Ale jak je tomu ve skutečnosti?

Našrot je kapela, která se snaží neustrnout na jednom místě, ale neustále se vyvíjet, jít dopředu. Všichni načmucháváme různé hudební styly a je jasný, že se to pak v tvorbě musí objevit. Snažili jsme se o to v malé míře už na předchozím albu The Guide ., ale ona hardcorová složka výrazně převažovala. U The Mirror & The Mask mi připadá, že se onen vzájemný poměr mezi ´hardcorem´ a ostatními vlivy vyrovnal. Ono je to možná i těmi dalšími nástroji, který na desce zazní - klávesy, bubínky, housle, saxofon a v jedné písni se dokonce objeví i ženský vokál. Chtěli jsme prostě to album obarvit, aby byl jeho posluchač od začátku až do konce neustále něčím překvapovanej, aby disk po pár písničkách nevypnul se slovy: ´Na to seru, to bude až do konce pořád to samý!´ A taky jsme si tím pro sebe zároveň vytvořili další svobodný prostor do budoucna. Samozřejmě koncert, to je úplně jiná záležitost - tady ty skladby hrajeme normálně na syrovo, takže když si posluchač bude chtít pořádně zařádit a zapařit, ať klidně přijde, svoji dávku HC zaručeně dostane.

Když jsme spolu mluvili před třemi lety u příležitosti vydání The Guide ., mj. jsi prohlásil: "Na další desce může bejt třeba i blues . a bude to čím dál větší crossover." Cítíš, že se tahle představa splnila?

Rozhodně. Je to sice moje otřepaná fráze, ale skutečně - jestli jsme si minulou deskou otevřeli vrátka k jinejm hudebním stylům, touhle jsme do nich vstoupili.

Na to blues - myslím v nějaké tradičnější podobě - ale nějak nedošlo .

Tehdy jsem to myslel jenom jako příklad, ale co není, může být. Až na novice Drézu máme ať už s hraním nebo jen posloucháním blues svý zkušenosti. A navíc máme blues rádi.

Zato funkových momentů je na albu docela hodně. Kdo je do muziky Našrotu nejvíc propašovává?

Co vím, tak jednoznačný funk se objevuje jenom ve Funky Town a zčásti taky ve Smile For The Camera, ale je fakt, že onen funkový kytarový background je občas slyšet i u jiných skladeb. Myslím, že zájem o tento způsob hry na kytaru přišel asi před devíti lety, kdy jsme začali poslouchat Red Hot Chili Peppers. Tehdy se taky začal trochu měnit náš styl - z onoho ultra rychlýho HC typu Dead Kennedy´s jsme přešli na pomalejší hutnější skladby s křičeným nebo odříkávaným vokálem ála Faith No More. Na první desce tohoto období, Brain Investigator (1993), se funková kytara ozvala krátce ve dvou skladbách a od tý doby se její četnost neustále zvyšovala. A kdo ji tam nejvíc cpe? To vždycky vyplyne ze skladby samotné, tak jak je napsaná, kupříkladu u Funky Town a Smile For The Camera dělali hudební podklad Martha s Ceemkem.

Hned v několika písních se objevuje silná inspirace orientální - arabskou i dálněvýchodní - hudbou. Odráží se v tom tvoje obliba různých etnických záležitostí? A proč zrovna Orient, a ne třeba latina nebo ´afro´?

Ale vždyť ta latina se objevuje ve skladbě It´s A Rhythm Generation! Já byl tehdy vyprovokovanej klukama tím, že udělali Funky Town, a přines jsem něco, o čem jsem byl přesvědčenej, že zní jako Freak Power. Když jsem jim to zahrál, řekli, že je to spíš jako Santana. A co se týče tý arabský hudby? Někdy v ´94 jsme hráli v klubu 007 a když jsme po koncertě stěhovali aparát, někdo tam pustil čerstvou novinku Page a Planta, tu fantastickou verzi skladby Kashmir s těma marockejma muzikantama a symfoňákem. Přestal jsem nosit, sednul si k bedně a jako očarovanej poslouchal. No, asi jsem byl taky trošku zčazenej. Já tu skladbu znal, líbila se mi, ale tohle bylo tak skvěle udělaný, že mě to odrovnalo. Od tý chvíle jsem začal shánět nahrávky všech možnejch výbojů arabský hudby ať už do rocku, elektroniky nebo do popu. Postupně jsem objevoval Transglobal Underground, Natachu Atlas, Musrata Ali Khana, Cheba Khaleda, Rachida Tahu a další. Jenomže v těch letech 1995-7 mě ani nenapadlo, že bych tyhle vlivy moh cpát do Našrotu. Pro nás to byla doba něčeho, co znělo jako NYC hardcore, což mám rád dodneška. Kapely jako Biohazard a tak. Větší šanci o začlenění do tvorby Našrotu měly spíš takový ty acid jazzový věci, protože to jsme poslouchali všichni. Dokonce si pamatuju, že v roce 1997 jsem chodil jenom na jazzový koncerty. O rok později mě konečně napadlo skloubit tu mou milou ´arábii´ s HC a jen tak pro sebe jsem si doma hrál věc, která později dostala jméno Going To Shamballah. Říkal jsem si - paráda, tohle tady nikdo nehraje a bum! Měli jsme společněj koncert s našima souputníkama Slut a voni si tam klidně a bez varování vypustěj Trip To Marrakech (pozn. - teď přesně nevím jak se to jmenuje, když tak mi oprav ten název). To mě teda fakt nasralo! Já se tady jak blbec chystám, na to jak obohatím HC scénu novým prvkem a voni si mě takhle předběhnou! No vidíš, a nakonec se na desku dostaly ty věci s arabskými vlivy tři.

S těmi východními podněty souvisí ještě jedna věc. Ústřední motiv skladby Snowing In The Desert právě silně evokuje zeppelinovský Kashmir - je to jenom náhoda?

Není to náhoda. Ať uděláš jakoukoliv rockovou věc s arabskými motivy, vždycky ti bude evokovat Kashmir. Za prvý - pokud vím, bylo to první včlenění orientální hudby do rocku (pokud nepočítám Beatles, ovšem ti byli nadopovaní spíš Indií), a za druhý - ten model, kterej Zeppelini vymysleli, je tak geniální, že pokud to chceš udělat opravdu hutně a tak, aby ti běhal mráz po zádech, musíš prostě použít tenhle pomalej bonhamovskej těžkej rytmus s votevřenou hajtkou. V něm je ten základ. Ty ornamenty okolo už můžou bejt jakýkoliv.

Posloucháš hodně také elektronickou hudbu a v kapele, pokud vím, nejsi sám. Do těchto sfér vás na nové desce nelákalo nahlédnout?

Samozřejmě, že jo, i když to, co se za elektroniku obecně považuje, vlastně vůbec neposlouchám. Ale je fakt, že když slupneš ňáký bobule, dobře se na to trsá - to je taky pravej a jedinej účel, proč se tahle hudba dělá a opravdu to funguje skvěle. Z elektroniky mě zajímají jen věci hodně nápaditý jako třeba dělaj Chemical Brothers, Prodigy či Tlustoprd Slim, anebo to, co lze vztáhnout i na jakejkoli jinej hudební styl - fúzování. Každej ´čistej´hudební styl se časem vyčerpá a musí hledat další cesty, jak sám sebe udělat zajímavějším. A tou nejjednodušší věcí je prostě se propojit s jiným druhem hudby a tak může vzniknout něco novýho, co scénu oživí. A Našrot a elektronika? Naše možnosti jsou dost omezený, protože kapela svůj těžce vydělaný peníz neinvestuje do elektronickejch hračiček, nýbrž do zábavy - znáš to, víno, ženy, zpěv, hulendo grando a tak podobně.

Co vás vlastně vedlo k rozšíření léta stabilní sestavy o hráče na perkuse?

V lednu 2000 jsme měli hotovejch osm skladeb a přinejmenším u šesti z nich jsme měli pocit, že by potřebovaly dvojitou rytmiku. O měsíc později se ve zkušebně objevil náš bubeník Jouza přiměřeně zmaštěný a podpíraje stejně zmasakrovaného jedince s bubnem, řekl: ´Tak tenhle s náma bude hrát na ty bubínky. Včera jsme spolu pili a hulili až do rána a výborně jsme si rozuměli.´ Takže podotýkám: to byla naprosto svévolná, dobrodružná akce našeho bubeníka Jouzy! A od té doby s námi Dréza (tak se jmenoval onen mládenec) hraje.

Začátek úvodní skladby Life Is Elsewhere lehce připomíná Plastickou trhavinu z debutu Destructive Tour, případně Koziáše z téže desky. To byl záměr?

Ale vůbec ne. Každá naše deska začíná nějakým krátkým mluveným anebo zvukovým intrem a tady už prostě nebyl čas ani chuť něco vymýšlet, tak jsme Life Is Elsewhere i s tím hlukovým bordelem prostě vrazili na začátek. Koncerty touhle skladbou přes rok už stejně otvíráme, tak proč ne.

Před časem jsi řekl, že nechcete natáčet coververze kapel, ´se kterými nemůžete nic moc dělat´, čímž jsi vysvětloval, proč jste s Našrotem nikdy neudělali nějakou věc od tvých miláčků The Who. Tentokrát na ně ale došlo .

Zaplaťpánbů, že se mi podařilo najít I´m Free. Jedná se vlastně o krátký úsek z rock opery Tommy. Tak jsme zopakovali sloky, přidělali sólo, ale hlavně - ten konec jsme vzali z jinýho úseku opery, ze skladby We´re Not Gonna Take It a propojení vyšlo perfektně. Prostě to zní jako jedna skladba. Mám z ní radost nejen já, ale i lidi na koncertech. Tím, jak je jednoduchá, hardcorově zahraná, zabere vždycky a proto ji hrajeme jako přídavek.

Vaše desky měly už od dob druhého alba Brain Investigator určitý, byť třeba jen velmi volný, textový koncept. Má nějaký i The Mirror & The Mask?

To je složitý vysvětlování. Tak, jak ty skladby vznikaly, to vypadalo, že je nic nebude spojovat, ani textově natož hudebně. Ale nakonec se cosi začalo rýsovat. V skoro každý písničce je něco zdánlivýho, co nějakým způsobem ovlivňuje realitu, či dokonce funguje jako realita. V Life Is Elsewhere maník tak dlouho sjíždí TV krváky a drsný počítačový hry, až si obstará flintu a jde to zkusit, jak to vypadá naostro. Vůbec si neuvědomuje rozdíl, pro něj je to stejný vzrušení ze stejný hry, jenom obraz na monitoru je vo něco větší. Ve Smile For The Camera jde přímo o vytváření reality médii. Umělý reality, která se ovšem v historii objeví jako ta pravá. Dvě další věci jsou vlastně popsaný sny a halucinogenní vize. Kupříkladu Arabian Magic Train - to je čirá esence LSD. Takže jde vlastně o to, že věci, který vnímáme jako pravdivý, jsou vlastně jenom zdánlivě pravdivý, a že v tomhle podivném světě už ani nejsme schopni zjistit, co je realita a co už ne. A odtud taky pochází i název desky - Zrcadlo a maska, což byl název knihy povídek Jorge Luis Borghese, která u nás vyšla v roce 1989. V těchto povídkách hrálo hlavní roli vše zvláštní, magické, fantastické, snové a fiktivní.

Věnuješ se také literární činnosti. Promítá se to nějak do psaní písňových textů, nebo to považuješ za naprosto rozdílné umělecké disciplíny?

Je to něco úplně jinýho. Když píšeš báseň, je to tvůj momentální prožitek, nebo stav vědomí, pocit, který obtiskuješ na papír, výron chaotických myšlenek, který vypovídaj o tom co se PRÁVĚ TEĎ v tobě odehrává. Když píšeš text k písničce, seš svázanej rytmem, melodií, musíš vážit každý slovo, trošku spekuluješ. Ale přesto můžou vzniknout nádherný věci. Takže báseň je o svobodě mysli, text o vcítění se do písně.

Tvoje literární výtvory jsou většinou ovlivněny skutečnými událostmi a prožitky. U textů tomu tak ale, možná až na výjimky, není - proč? Anebo se mýlím?

Chmm, o tom by se dalo polemizovat. Jak už jsem řekl, text je trochu jiný sdělení - verš musí být kratší, ale zároveň stejně hutný. Navíc i tady hraje důležitou roli symbolika, jenom jí musíš nahustit do daleko menšího prostoru, takže je to spíš o sloganech. A co se týká mých vlastních prožitků? Jak už jsem řekl, některý texty jsou mý vlastní sny nebo vize. Hele, zajímavej příklad je třeba vznik There´s No Way. Kdysi dávno (před 6 léty?) jsem viděl otřesnej dokument z Bosny. Fakt krutej. Byl tam záběr na brečící ženu, jak drží v ruce fotku svý malý dcery a komentář stroze ohlašoval, že této ženě zastřelili její malou dcerku Jasminu. Okamžitě mě tehdy napadl verš, kterej jsem si poznamenal na papírek: ´před týdnem zastřelili Jasminu a byl to jen mžik, však já ji stále vidím, jak vchází do dvěří´, s tím, že ho později použiju. Ten papír jsem samozřejmě někam zabordelařil, však víš jak to chodí, a na celou věc zapomněl. Po šesti letech jsme asi půl roku hráli ve zkušebně jednu skladbu bez textu, jen tak ´svahilsky´ a jediný slova, který mi tam vylezly samy, byly v tom silně depresivním refrénu: ´there´s no reason, there´s no way, there´s no future, there´s nothing to say´. A pořád dokola. Já furt nemoh přijít na natolik smutnej text, kterej by korespondoval s tímhle temným refrénem, až jsem si vzpomněl na výjev z toho dokumentu. Pochopitelně, že papírek jsem už nenašel, ale ten verš jsem dal dohromady. A okolo něj dotvořil zbytek. Sice jsem chtěl nejdřív vyhodit tu Jasminu, poněvadž mi tam neštimovala rytmicky, ale pak jsem ji tam v rámci autenticity ponechal. Takže vznikla skladba There´s No Way, jako otisk jednoho krutýho lidskýho osudu. Je podle skutečný události, můj prožitek to není, ale ona událost mě silně ovlivnila.

Už několik let slibuješ sólovou, od tvorby Našrotu odlišnou desku. Vloni jsi konečně natočil několik slibně znějících demosnímků, ale od té doby je opět ticho po pěšině. Dotáhneš tuhle věc vůbec někdy do ´vítězného konce´?

Tohle je záležitost na delší dobu. Zatím byly natočeny narychlo asi čtyři věci a v ´šuplíku´ mám ještě asi deset kousků, který byly napsaný v letech 1992-97. Jsou to vesměs rockový věci, takový docela šlapavý. Možná, že zas tak dva fláky bych moh natočit příští rok. Tenhle jsem byl fakt zaneprázdněnej - dokončoval jsem TV seriál Bigbít, točil The Mirror & The Mask s Našrotem a psal druhej díl Viděno Sudem, knihu Mimo Sud (vyjde v prosinci). Člověk nemůže stihnout všechno. Takže tenhle svůj rock´n´rollovej projekt dávám prostě do klídku.

Hraboš - výňatek z rozhovoru pro internetový hudební občasník "i-music" (listopad 2000)

O nové desce Našrot a nové knize a tak všelijak. Mimo jiné tedy:

Proč se tak trefuješ do médií?

TV a média nejsou sedmá velmoc, ale PRVNÍ velmoc. Ty rozhodují o tom, kdo bude povýšen či ponížen či zavržen. Stačí se jen zalíbit anebo znelíbit. A stádo, tedy tzv. "divácká obec", všechno, co mu média naservírují, zbaští. Obecně by mi to bylo jedno, jen houšť do těch volů, ať si ty sračky užijí. Bohužel to ale někdy odnesou i lidi, kteří na TV a média kašlou, a jsou obětmi jedinců, masírovaných právě médii a TV.

Proč teda v TV pracuješ?

Omyl. V TV nepracuji. Byl jsem pouze najat jako. jako. no prostě jako chlápek, co má zmáklou historii čs. rockové hudby, k JEDINÉMU TV pořadu, a tím byl seriál BIGBÍT. Ach, jak já bych si bahnil, kdyby měl takovou sledovanost, jako třeba ty stupidní peruánský, galapágský a velikonočňoostrovní telenovely!

V textu k písničce Life Is Elsewhere sis vzal na paškál dneska dost propíraný téma - násilí na obrazovce. Znamená to, že nemáš rád kopáky, akčňáky nebo horory.?

Miluju je! Hlavně horrory, sci-fi úlety, i některý áčkový thrillery. Jenomže znám i československý filmy z 60. let, experimentální filmy, hudební, nezávislý intošárny a jiný úchylnosti. Takže nejde o to, že existujou nějaký krváky, proč ne? Ale chci, aby lidi, konkrétně ti, kteří čuměj na televizi, měli nějakej výběr. Tím spíš, že jsou navíc ještě masírovaný reklamama, na ten "správňáckej báječňáckej životní styl, co vydrží dýl, dýl a eště dýl". Z toho by možná zblbnul i Aristoteles. Chci jen říct, že se v kultuře obecně úží manévrovací prostor.

Ovšem TV předkládá, to co živák žádá. To už jsme tak v prdeli?

Lidi chtějí jednoduchá řešení. Bílá, černá, jednoduchý rytmus, jednoduchá melodie k zapamatování, jednoduchý slogan, fotka a popiska, žvanec a klid. Společnost je skvělá laboratoř pro lidský pokusný zvířata, na kterejch se dají nádherně zkoumat podmíněný a nepodmíněný reflexy ještě líp než u těch Pavlov´s Dogs. Chceš-li se mě zeptat, jestli je to v prdeli, odpovídám ano, je. I když. zatím se tu ještě dá přežít.

A co klip, natočíte nějakej? Co si vzpomínám, nebejvaly špatný.

K čemu? Kde ho chceš pustit? Kolik vynaložíš peněz, aby šel jednou v Dobrým ránu a dvakrát v Noci s Andělem? Půjč mi na něj dvě stě tisíc a já tě rovnou upozorňuju, že to budou vyhozený peníze.

Takže propagace alba bude probíhat jak?

Budou články a recenze v hudebních časopisech, snad i v denním tisku, Rádio 1 přislíbilo rozhovor a prezentaci písniček z alba ve Velké sedmě. Ostatní záleží na fanoušcích a jejich vynalézavosti vyhledat a zakoupit album oblíbené skupiny. Samozřejmě i vypálit, neboť já sám bych za album Našrotu čtyři stovky nedal. Zasraný mamutí firmy diktujou ceny, protože chtěj mamutí rabat a navíc musej zaplatit svoji zasranou mamutí administrativu. Stovky a stovky úředníků, který se přiživujou na práci někoho jinýho. A tím se jim samozřejmě zdvihají náklady, takže hovno nevypalovat. Jen vypalujte, vypalujte! Samozřejmě jen pro svoji osobní potřebu a samozřejmě kromě CD malých nezávislých firem.

Rozhovor s Hrabošem pro "Nový prostor" 63/2001

"Budliky, budliky, šlohnu ti knedliky"

Představ si, že hledáš vážnou známost prostřednictvím nějaké seznamky v časopise, jak by ses charakterizoval? Co bys uvedl, aby to na nějakou kočku zabralo?

Vážnou známost bych prostřednictvím seznamky nikdy nehledal. Holky balím náhodně, face to face, okecávando grando atd. Hlavně, kdybych se měl pravdivě popsat, asi bych nebyl moc dobrá partie. Jedna dívka mi řekla, že vypadám jako velkej, zhulenej, flegmatickej kocour. A to ještě ve vzduchu viselo slůvko "línej", čímž by mě popsala dokonale. Takže pracuju spíš v terénu než prostřednictvím inzerce.

Jsi mimo jiné znám svou básnickou minulostí, jak ses k poezii dostal, dokážeš si vzpomenout na svoji první báseň?

Na první báseň si asi nevzpomenu, ale určitě to musela bejt pěkná kravina. Někdy v šestnácti jsem si přečet od Kerouaca Na cestě, a kamarád mi řekl, že bysme taky měli začít psát básně, jako některý hrdinové tý knížky. Je fakt, že do tý doby jsem poezii nesnášel, ve škole jsme byli vždycky nucený naučit se nazpaměť nějakou režimní blbost, ale ta knížka mi to hodila někam jinam. Navíc jsem už tehdy znal některý rockový texty. Nicméně neměl jsem vůbec žádnou představu jak napsat takovou poezii, která by bavila i mě samotnýho. Nakonec za mě ty básničky napsaly puberta a týnejdžrovský léta. Nic moc zvláštního to nebylo. Ten možný otisk klíče jak to dělat přišel později, když jsem začal poslouchat český folkaře - Mertu, Třešňáka, Hutku a nakonec i Mišíka & Etc.

Přiznám se, že já znám hlavně tvoji muzikantskou minulost, můžeš mi tedy přiblížit, kolem čeho se točí téma tvých básní?

Existujou dva sborníky mejch textů z 80.let, Bujaré výlety perverzní pomazánky a Intim sprej, takže tam je možno ty témata najít. Většinou se to týkalo hospody a pití, balení holek, rozchodů s holkama, následných chvil samoty, depresí, rozjímání, úletů, nasranosti, absurdit života a smrti. Za svoji nejlepší věc ale považuji 40-stránkovou báseň Pokusné stavy šílenství, která je esencí všeho, čím jsem do doby jejího napsání v životě načichl.

V předchozí knize "Viděno Sudem" se na závěr omlouváš za gramatické a syntaktické odchylky od běžného úzu, které způsobilo zranění hlavy, když jsi se střetl s vesmírným chapadlounem ze souhvězdí Pštrosa. Nemělo to trvalejší následky?

Ne. Vesmírnej chapadloun ze souhvězdí Pštrosa je veskrze blbé stvoření, na které stačí udělat jen "budliky, budliky, šlohnu ti knedliky!" a ono potupně nastrká svoje chapadla do písku a dělá mrtvolu. Bohužel, než jsem na tenhle obranný rým přišel, stačilo mi povraždit skoro půlku posádky.

"Viděno Sudem" je kniha o štamgastech pražské vinárny U Sudu, kteří celý měsíc čumí na mistrovství světa ve fotbale. To si se inspiroval svými jinošskými léty, kdy si fotbal sám hrával nebo tím krásným "barovým fotbalismem", kdy ví každý v lokále o fotbalu úplně všechno?

Má jinošská léta s Viděno Sudem nemají nic společného. Byl jsem zarputilej a ctižádostivej fotbalista, kterej snil o tom, že jednou bude prohánět merunu za FC Liverpool. Pak mi rychle došlo, že v Havlíčkově Brodě choděj lovci talentů lovit spíš na hokej, než na fotbal, kterej v tom městě nikdy žádnou díru do světa neudělal. Takže jsem to zabalil a vyměnil mičudu za kytaru. A s tím samozřejmě přišlo i vysedávání po hospodách. Na fotbal jsem ale nezanevřel a dál nadšeně sledoval všechny možné zápasy (hlavně MS, ME, zápasy reprezentace a finále evropskejch pohárů) a dodnes si rekreačně fotbal rád i zahraju. Výraz "barový fotbalismus" vznikl právě při jízdě autobusem na jeden z fotbálků. Už ani nevím jestli ho vymyslel hudební publicista -rdd- nebo já.

Na začátku novinky "Mimo Sud" vyjde najevo, že knihu už před tebou napsal Et Blah Blah Blah, marťanský spisovatel z planety Umbar v systému Alfa Centauri. Vysvětli nám, jak to vlastně bylo?

Et Blah Blah Blah napsal knihu o třech vinárenskejch lemtalech na vzdálené planetě Zemi v naivní představě, že taková souhra náhod, aby skutečně existovali a prožili příběh tak jak ho napsal, je prostě vyloučená. Měl smůlu a vůbec se mu nedivím, že byl z toho paf. Kdybys v podroušeném stavu potkal svoje vlastní literární postavy v baru, od kterého by měly být vzdálené nejméně 4,5 světelného roku, taky by to s tebou fláklo.

Uvažuješ o nějaké další spolupráci s Et Blah Blah Blahem?

Těžko. Poslední zprávy o něm jsou ze 24.století. Prej dává dohromady knížku s nějakým ňujorským taxikářem, kterej si říká Corben Dallas. A ta knížka má pracovní název Pátá elementka, takže nevím, nevím.

"Mimo Sud" je velice zvláštní kniha. Připadá mi chvílemi jako soubor povídek, sci-fi, autobiografie, napínavá barová studie. Vytváříš docela nový druh literatury. O čem vlastně "Mimo Sud" je?

Lapidárně řečeno je Mimo Sud o vinárenskejch huličích, jimž se do rukou dostanou důkazy o existenci dávno ztraceného zlatého pokladu a oni se rozhodnou ho hledat. Už toto samotné rozhodnutí je velmi revoluční, neboť pro pravého štamgasta, který opustí důvěrně známé prostředí své oblíbené nálevny, je každý krok v onom neznámém a krutém světě vně podniku tou nejhrůzostrašnější a nejděsivější noční můrou. Ale oni všechny nástrahy zdárně překonají a pomocí různých trhlin v časoprostorovém kontinuu cestují sem a tam nejen po Zemi, ale i po celém vesmíru.

Rocker H. v knize zastupuje skutečného rockera Hraboše, který odpovídá na mé otázky. Jaký je mezi nimi rozdíl?

Skoro žádnej. Je to stejnej flegmatickej bambula s nadšením pro fotbal jako já. Taky fandí Argentině. Občas je elegantní, občas mu to zapaluje, občas je trochu vychcanej a občas udělá kardinální botu. Holky a grunge se mu taky líbej a dva, dva, bílá, led (velký vinný střik - pozn. autora) pije taky jako já. Jenom jsem neprocestoval takovej lán světa jako von. No řekni, kolik znáš chlápků, kterým se poštěstí zmastit se v baru Umbar na planetě Umbar systému Alfa Centauri? Dali by se spočítat na prstech jedný ruky.

Souběžně s knihou byl vydán v limitované edici 100 kusů "Original Book Soundtrack", obsahující skladby převážně rockových skupin. Podle čeho jsi skladby vybíral a jak tě vůbec něco takového napadlo?

Ta limitovaná edice je takovej můj dárek kamarádům, který si tu knížku koupěj, ale zároveň je to i rarita, protože Viděno Sudem a Mimo Sud jsou první beletristický knížky, ke kterejm je udělanej soundtrack. To si myslím zatím nikde na světě neexistuje. Výběr písniček a kapel je podmíněnej tím, že se o nich prostě píše v knize. Proto doporučuju nejdřív si přečíst knížku a pak si pustit soundtrack, protože to se pak člověku vybaví přesně ty okamžiky, ve kterejch se s těma kapelama v knize setkal, a ten nesmyslnej výběr hned pochopí. A jak mě to napadlo? Jsem přece rocker, v obou knihách se to narážkama na rock jen hemží, tak proč ne.

V klubu Šuplík na Žižkově jsi pořádal čtení své knihy, probíhala podobná setkání ještě jinde a jak takový večer se čtením vypadá?

Abych se přiznal, tahle čtení mě moc nebaví, vládně na nich taková přeintelektualizovaná atmosféra. Umělec - tvůrce rozvláčnými gesty otáčí listy své knihy a vemlouvavým hlasem se snaží bodovat u přítomných rozechvělých studentek. Hergot, teď mě napadá, že já vlastně nikdy na žádným čtení někoho jinýho nebyl! No, ale nějak takhle si to představuju. Já se snažím udělat to víc multimediálně. Pamatuju si čtení Viděno Sudem v Liberci - tam jsem čet, pouštěl soundtrack, hrál na kytaru, fungoval tam normální dialog mezi mnou a publikem. Ve vinárně U sudu jsem to zase pojal jinak. DJ Mucho tam míchal na gramcích, tak jsem se s ním domluvil a pustil si tam od kámoše počítačově udělanej hip hopovej základ a do toho jsem rapoval úryvek z knihy Mimo Sud. Takhle si představuju čtení, při kterým posluchač neusne, protože neví, co ho čeká. Je teda fakt, že jednou jsem to přehnal a hustil mezi čtením do lidí Rage Against The Machine a Motörhead. Oni to nějak neskousli a půlka odešla.

Během života jsi vystřídal řadu zaměstnání, byl jsi mimo jiné horníkem, stánkovým prodejcem knih, závozníkem. Na jaké nejraději vzpomínáš, co ti nejvíce vyhovovalo?

Asi práce na seriálu "Bigbít", neboť to bylo spojení příjemného s užitečným, navíc jsem se pohyboval na známém území a i když to byla dost makačka, moc mě to bavilo. Pak se mi taky líbil stánkovej prodej knih - to bys nevěřil, jak se na to skvěle daly balit holky. Horníkem jsem byl z přinucení - to bylo ještě za bolševika a já se potřeboval nějak vyhnout vojně, respektive jsem bojoval o pětiměsíční voj. službu. Tehdy to jinak nešlo než makat v dole. Ale zase mi to přineslo jedno z mejch nejšťastnějších období. Díky dolům jsem léta 1984 - 86 prožil v Liberci a to byla solidní jízda. Práce byla pouze prostředkem k vydělání peněz, který se pak mohly prokalit po hospodách a bytovejch mejdanech. Joj, ty krásný liberecký baby! Ten závozník byl taky účelovej - v r. 1987 jsem přišel do Prahy a jediná šance, jak získat byt, znamenalo jít dělat na OPBH. Takovou pikantností možná bylo, že jsme nějakou dobu závozničili společně s nynějším DJ Trávou, tehdy ovšem zarputilým punkerem a hácéčkářem.

Nový Prostor pomáhá lidem v těžkých životních situacích stavět se znovu na nohy díky vlastní vůli, a oni prodávají tento časopis. Ocitl si se někdy v takové situaci, kdy by ti práce prodejce Nového Prostoru pomohla?

Nevím. Měl jsem svý chlastací období v roce 1992, kdy jsem vnímal svět jen přes láhev rumu a po pravdě řečeno, ani si z něj moc nepamatuju. To období mám v mlze a občas z něj vyjedou jenom nějaký ťuky. Hrál jsem na španělu Doors za chlast a lidi říkali, že to bylo hodně autentický, že prej zpívám jako Jim. Ten dodatek "jako v posledním tažení" si už ale nechávali pro sebe. V tý době jsem taky hodně ulítával na skvělý videohře Arkanoid-Taito. Hodils do ní dvojku a kdyžs to uměl mohls hrát třeba dvě hodiny. Chodil jsem v tý době s nějakou holkou a nikdy jsem se nedozvěděl jak vypadá za střízliva, poněvadž, jsem byl pořád jak dělo. Ten prodej knih mě z tý krize dostal. Už devět let piju jen víno a občas, když mě bolí žaludek, tak si dám panáka fernetu. Hulení trávy a občasnej trip nebo XTC vůbec nepovažuju za něco, co by mi nějak zvlášť mělo škodit. Tvrdej chlast a pivo odmítám - sou to agresivní drogy, který než tě zabijou, tak ti eště stačej totálně vypatlat palici. Nicméně abych se vrátil k tvý otázce, zatím jsem se v roli bezdomovce neoctl, ale připouštím, že v dnešním světě rychlejch změn se může stát cokoliv.

Od roku 1995 jsi úzce spolupracoval s Českou televizí na dok. seriálu "Bigbít", v titulcích jsi uveden pod tajuplným oborem "výzkum a archiv". O co vlastně šlo?

O seriálu "Bigbít" jsem už naznačil, že to bylo zaměstnání, který mi přirostlo k srdci. Sháněl jsem a popisoval veškerý archivní materiály - fotky, plakáty, videa, klipy, němý 8mm filmy, kazety, magnetofonový pásky, prostě cokoli. Vím, že na celej seriál bylo nashromážděno na 300 hodin hejbacích archivních materiálů a nasnímáno asi 15 000 fotek. Výsledek je takovej, jakej vidíš na ČT. Bohužel občas se nám dostaly do rukou nový fakta v době, kdy byl celej díl už uzavřenej, takže některý údaje v seriálu už neplatěj, ale jinak si myslím, že svůj účel - ukázat obraz doby a v ní zasazený osudy rockovejch hudebníků - docela splnil.

V knize "Viděno Sudem" přirovnáváš práci na Bigbítu dokonalé deformaci paměti. To je to vážně takový nápor na mozek?

To bys koukal! Já jsem na začátku samozřejmě nebyl tak doslova pole neorané, ty základní fakta u dějin českýho bigbítu jsem znal, ale různý detaily, datumy, roky, kdy se co stalo, historie a sestavy kapel plus všechno, co obsahuje náš archiv, to jsem si musel pamatovat. Protože jakmile režiséři potřebovali nějakou informaci nebo archivní materiál, musel jsem jim ty věci v co nejkratším čase sehnat. Takže jsem byl schopen z fleku odpovědět třeba kdy byla premiéra pořadu Zabíjačka od Extempore, ale jméno člověka, kterýho bys mi představil v baru, bych už za vteřinu zapomněl.

Jak to všechno stíháš, být stálým zákazníkem vinárny U Sudu, psát knížky, zkoušet a hrát s Našrot, cestovat vesmírem.

Používám nejnovější poznatky z oblasti biotechnologie a kvantové fyziky. To znamená, že jsem se nechal naklonovat a k cestování používám časoprostorovejch dveří. Možná, že ten chlápek, se kterým se teď bavíš, ani nejsem já, ale nějakej můj klon. Hej, no jasně, já jsem Hrabošův klon! Ať žiju! A ať jde ten degen originál už konečně do kytek! Prudí tu fakt dlouho! Hraboší klony všech zemí světa, spojte se!

.Dobře, dobře, pojďme radši k Našrot. Nové album "The Mirror & The Mask" je charakterizováno jako cesta z newyorskýho hard coru přes vlivy funku a acid jazzu až k arabské hudbě. Do jiných stylů jste se pustili na předchozím albu, jak to přijali fanoušci?

Máme pár fanoušků, který určitý změny našeho stylu reflektují a vědí, že tímhle způsobem organismus zvanej Našrot prostě funguje. Já vím, že je jednodušší držet se osvědčenýho modelu a pořád dokola opakovat stejný klišé. Jen aby se to, nedej bože, moc nelišilo od předchozí desky, když se nám tak hezky prodávala! To by mě nebavilo. Baví mě hledat nový cesty, baví mě poslouchat lidi, jak říkaj - tohle, že je novej Našrot, no nekecej! Navíc my, i kdybychom se drželi základního pravidla šoubyzu - "nic novýho nerozjíždět", stejně bychom se nedostali tam, kde jsou dnes Tři Sestry nebo Wanastowi vjecy. Už tehdy na tom pomyslným startu na začátku 90.let, byly naše věci hodně málo stravitelný pro široký publikum, a asi jsme byli taky trochu línější v rámci sebepropagace. Možná, že jsme měli v pajšlu toho androše víc, než bylo tehdy pro ten rozjezd potřeba.

"Arabian mystic psychedelic noise core" - takhle jsi sám v nové knize označil váš styl hraní. Vysmíváš se tím hudebním škatulkářům. Co proti zařazování skupin do stylů vlastně máš?

Ale vůbec nic. Vždyť já sám teď pracuju na internetový verzi seriálu "Bigbít" a ty hudební škatulky mě vlastně živěj. Je to spíš dělání si srandy sama ze sebe. A jen tak mimochodem, když si poslechneš třeba Arabian MagicTrain z poslední desky, není to přece jenom stylově "arabian mystic psychedelic noise core"?

V písni "Life Is Elsewhere" zpíváš o tom, jak ti televize dokáže vyprat mozek tak, že nepoznáš co je realita a co sen. Chceš tím lidem něco vzkázat?

Jo. Lidi příliš věřej tomu, co se napíše v tisku a nebo tomu, co vidí v televizi. Už vůbec nedokážou rozlišit normální svět od virtuálního, tak jak jim ho předkládaj média. Já vím, teď by se dalo polemizovat nad slovem "normální", ale uvedu příklad - krizi v ČT. Tím, že jsem pro ČT dělal a dělám "Bigbít" (podotýkám, že nejsem její zaměstnanec), jsem měl docela přehled a viděl oboje zprávy, jak od vzbouřenejch redaktorů, tak i zprávy "Bobovize". Musím se přiznat, že tak propagandistickou novinařinu na obou stranách (u Bobo ještě mnohonásobně víc), jsem naposled zažil ještě za bolševika. Jenomže - přijedeš někam na venkov, kterej ve většině chytal pouze zprávy Bobovize a začnou tam na tebe řvát, co to zase v tý Praze děláme, že by se ti vzbouřenci měli povyházet, v lepším případě pozavírat a byl by klid. Ti lidé ani na okamžik nezapochybovali o tom, že by obraz situace, tak jak ji líčí Bobovize, mohl být nějak zkreslený. No a na druhý straně - ony zářící oči při některých emotivních plamenných projevech na shromážděních před Kavkama plus nějaký náboženský písničky, mi taky připadaly dost zbytečný a někdy i trapný. Já tam přece chodil kvůli tomu abych získal informace a mohl je konfrontovat s informacema druhý strany. A vyvodit z nich pro sebe nějakej závěr.

A vyvodil jsi nějaký závěr?

Projížděl jsem všechny možný články a zprávy v různejch médiích a vyšla mi z toho asi tato spekulace: Je pravda, že v posledních třech letech se v ČT nějaký ty prachy prošustrovaly. Ale už vůbec nešlo o nějaký redaktorský platy, poněvadž jak na Nově tak na Primě jsou asi tak třikrát vyšší než v ČT, a už mnohokrát se stalo, že obě komerční televize prostě některý lidi z ČT přetáhly, právě díky lepší finanční nabídce. O prachy ale samozřejmě šlo, ovšem řádově o několik nul na konci vyšší. Je prostě před volbama a každá politická strana se snaží o to, aby její obraz byl v očích voličů ten nejlepší. A nejúspěšnější metodou, jak toho dosáhnout, je mít prostě média pod svou kontrolou. V případě ODS se toto v komerční Nově a částečně i v Primě podařilo. A jelikož ČT byla jediným médiem, které zatím stálo mimo sféru vlivu již zmíněné strany, začala na ČT vyvíjet politický tlak. Což je jinak zcela běžná záležitost, jenomže ODS bohužel překročila určitou mez, a tak se redaktoři vzbouřili. Ony ty signály, že půjde do tuhého, chodily už od jara 2000. V prosinci pohár prostě přetekl a jelikož se v novém vedení ČT začaly objevovat osoby jednoznačně spojené s ODS, hrozila tu ještě další věc - když už se ODS nepodařilo Českou televizi ovládnout, chtěla ji alespoň natolik rozvrátit a zdiskreditovat, aby nic nezabránilo její možné privatizaci, kterou se nakonec ODS nikdy netajila. Nakonec soukromou stanici lze daleko lépe ovládat než stanici veřejnoprávní. Následná nabídka jednoho televizního celoplošného signálu panu Lauderovi měla pak sloužit jako odškodnění. Takže se logicky nabízí odpověď - zpočátku šlo o vliv v ČT, který se posléze změnil v regulérní společný puč ODS a pana Železného, jehož konečným důsledkem měla být privatizace ČT. Znova opakuji, že toto je můj závěr, který jsem si vytvořil ze všech možných i protichůdných informací, které ke mně mediální vítr zavál.

Ale abych se vrátil k původní otázce - média tu nejsou od toho, aby nás pravdivě informovala, ale aby vydělávala. Promítni si do toho navíc politický tlaky, tlaky různejch lobbistickejch skupin, propojenost a vazby k těmto strukturám, novinářskou neobjektivitu, loajálnost k tomu, kdo tu či kterou televizi nebo tisk platí atd. atd. Obraz světa je prostě zkreslenej, a lidi by měli mít alespoň snahu si uvědomovat, v jak velký míře.

Na festivalu "Jam 96" stál Našrot na stejném pódiu jako Iggy Pop, Ministry, Bad Religion nebo Frank Black. Jaký to byl pocit?

Člověče, ani jsme moc velkou trému neměli. Na akci tohodle druhu nemůžeš nic ztratit jenom získat. Vystoupení se nám tehdy dost povedlo a kdosi v Rock & popu o nás napsal, že jsme světová kapela. Prostě to byl úplně běžnej festival, jenom tam hrály tyhle slavný jména.

Účast na prvním velkém rockovém koncertě v životě je zážitkem srovnatelným s prvním pohlavním stykem. Alespoň se to mezi rockovými fandy říká. Můj první koncert byli faith No More na Strahově. Tvůj?

Pokud nepočítám zábavovky, mým prvním opravdovým koncertem slavný kapely bylo vystoupení Jiřího Schelingera a Skupiny Fr.Ringo Čecha. V tý době to byla jasné nejlepší česká hard rocková kapela. Připadalo mi to, jako kdybych slyšel Deep Purple nebo Sabaty. Tak hlasitej sound a taková jízda. Bylo nám čtrnáct a řvali jsme "Kubeš! Kubeš!", nadšený z toho, že u nás někdo takhle umí hrát na kytaru. A srovnat to s prvním pohlavním stykem? To je přece nesrovnatelný! Tady jsem zažíval pocit naprostý euforie, kdežto u prvního pohlavního styku jsem si spíš připadal jako ňouma.

Hudba hodně muzikantů ale i posluchačů posouvá daleko za hranice svojí osobnosti nebo se díky ní naopak nachází. Čím je hudba, kterou produkujete, pro Tebe?

Je pro mě vzájemnou výměnou energie mezi mnou a divákem. Je pro mě euforickým chaosem, hlukem který očisťuje. Po koncertě sedíš splavenej v křesle a ve stavu totální katarze vychutnáváš cigárko. Vyvrcholení. Tohle je fakt hodně podobnej pocit jako po dobrý souloži.

Dneska je zvláštní doba. Náš časopis neprávem pomlouvají, obviňují a podezírají ze všech stran. Slyšel jsi i ty někdy o sobě nějakou pikantní pomluvu?

Ani ne tak pomluvu jako spíš nesprávný názor. Nevím, jak je to možný, ale plno lidí si myslí, že když člověk hraje v kapele a píše knížky, že je šíleně prachatej. Jenomže to je dost klamná představa - já nehraju v Lucii ani nepíšu jako, nedej bože, Přemysl Svora. Psát knížky je hladová záležitost a hrát v kapele, která je vlastně undergroundová, je jako házet mince do automatu.

Hraboši, díky za rozhovor. Na oplátku naženu všechny moje kámoše na koncert a budu je informovat o pořekadlu, který zažene chapadlouna. To kdyby někdy náhodou ulítli.

Hraboš - rozhovor pro internetový magazín InZine (www.InZine.cz) duben 2001

Nedávno jsi vydal svoji další knihu "Mimo Sud", tedy volné pokračování předchozího díla "Viděno Sudem". Jde o partu huličů, kteří se vydávají hledat ztracený poklad a během cesty využívají různých časoprostorových trhlin. To jsi sáhl do své fantazie nebo je to pozůstatek nějakých opravdových zkušeností?

Samozřejmě, že ta kniha je fikce. Ale postavy a některý jejich repliky jsou autentický a možná, že když zajdeš večer do Vinárny U sudu, tak tam třeba ty chlápky potkáš. Ta kniha vznikala docela zvláštním způsobem. Celej rok jsem chodíval do zmíněného podniku s cílem poklábosit si, prolejt víno hrdlem a pohulit něco ušlechtilých travin. No a v těch rozhovorech padaly někdy takový perly, že prostě nebylo možný je na kus papíru nebo účtenky nezaznamenat (podobně jsem občas postupoval i u knihy Viděno Sudem). Když jsem se pak pustil do Mimo Sud, vysypal jsem ty papírky na koberec - bylo jich asi tři sta - a začal se v nich přehrabovat a přiřazovat je k různejm situacím v příběhu, jehož kostru jsem měl zhruba načrtnutou. Plno z nich bylo samozřejmě šíleně naškrábanejch, takže ani nešly přečíst. Nicméně nakonec jsem jich většinu použil. Navíc jsem se snažil dát ty repliky do huby lidem, který je skutečně vyslovili, protože ten způsob mluvy, fóru, zkratky vlastně modeluje jejich charakterový vlastnosti.

Ohledně tvých knížek, které jsou mimochodem dost v pohodě, setkal si se někdy s nějakými pozitivními, případě negativními ohlasy?

Je mi docela záhadou, že na obě knížky byly napsaný dost pozitivní kritiky. Přitom já nejsem spisovatel, protože spisovatel je člověk, kterej se psaní věnuje cíleně, kterej přispívá do různejch časopisů a novin, kterej je psaním pohlcenej. A někdy možná je pro něj psaní jediná šance jak přežít tu šílenou realitu, která ho obklopuje. To je skutečnej spisovatel. Já jsem ten stav zažil jen jednou, když jsem psal svou báseň "Pokusný stavy šílenství". Tam ta číše přetejkala, tam jsem se musel vypsat, abych se vůbec dokázal srovnat sám se sebou. Však je taky ta báseň pěkně ironická a sarkastická. Ale ta potřeba napsat ji byla obrovská. Proto ji pokládám za to nejlepší, co jsem kdy udělal. Je to koláž mýho života, která končí oním bodem zlomu - buď návratem zpátky na pevnou zem anebo doživotním šílenstvím.

Do jaké míry je psaní tvůj koníček?

Psát mě baví jen někdy. Jak už jsem řekl, nejsem spisovatel. Jsem prostě rocker, kterej občas něco napíše. Jinak co se týče psaní poezie a textů - tam je má poloha vážnější, depresivnější, nutí mě reagovat na věci kolem sebe. Kdežto v próze se projevuje spíš moje poloha klauna a srandisty. Je to trochu podobný tomu, když v seriálu Bigbít kytarista Michal Pavlíček tvrdí, že Pražský výběr to byla jeho poloha šaška a provokatéra, kdežto jeho druhej soubor Stromboli byl takovej ponor sama do sebe, do sféry vnitřních pocitů. To je přesně ono. Každej člověk by měl mít několik obrannejch taktik a variant, aby ho okolní svět nepřeválcoval.

"Bigbít", to je jméno pro velice vydařený dokumentární seriál o historii české rockové hudby, jsi znám svou spoluprácí na tomto pořadu, pověz nám ve zkratce o jakou práci šlo.

Mý pracovní zařazení znělo - výzkum a archiv. Vyhledávání, popisování a zařazování. Ty čísla jsou přibližný, ale nasnímal jsem a popsal asi 15 000 fotek, natočil a popsal asi 300 hodin pohyblivejch archivních materiálů. Celej seriál se dělal tím způsobem, že napřed se vyhotovil tzv. bodovej scénář událostí v historii čs. rocku, na jeho základě se udělaly rozhovory s příslušnejma umělcema a podle jejich výpovědí jsem pak sháněl ty archivní materiály. Někdy to byl docela záhul - v jeden moment stříhali tři různý díly tři režiséři (protože se nestíhalo a bylo před premiérou), a já musel bejt k dispozici každýmu z nich. To znamenalo neustále přešaltovávat v hlavě tři různý historický období. Ale nakonec se zadařilo, ne?

Nové album Našrot "The Mirror & The Mask" je charakterizováno jako cesta z newyorského hardcoru přes vlivy funku a acid jazzu až k arabské hudbě. Teď jste taková multikulturní skupina.

Nevím, jestli jsme multikulturní kapela, ale je fakt, že tohle album je hodně jiný. Stejnou cestou bysme chtěli jít i dál do budoucna, to znamená ozvláštňovat naší hudbu neobvyklými prvky, aranžemi a fúzováním s jinými (hlavně etnickými) styly. Ale v zásadě to vždycky musí být bigbít. Z něj vycházíme. Protože chceme, aby naše desky lidi poslouchali, ale zároveň aby se na našich koncertech dobře vyřádili.

V dřevních prapočátcích jsi v Našrot zpíval česky, vzpomínám si na texty "Hodnej kluk" nebo opravdu HC palbu "Našrot", proč jste se pak přiklonili k angličtině? Chápu, lépe se zpívá, nakonec Našrot je hard core, ale přece jen, neposunulo vás to do tuctovosti?

Co je to vlastně tuctovost? Podle mě je to v rockový hudbě něco, co postrádá nápady, co nechce moc provokovat, vybočovat z řady a ani nic objevovat. Co chce zůstat neměnný, konstantní, ve snaze zachovat si určitej nárok na ekonomickej efekt. Pár kapelám tohle vychází, protože jsou tzv. populární, ale většina těch, který sázej na stejnou kartu shoří, a to prostě proto, že jsou taky tuctový, ale akorát nemaj slavný jméno. A my? U nás je kapel, který zpívaj anglicky, asi tak deset procent, takže to zrovna není moc dobrej příklad tuctovosti.

Chystáš pro nás zase nějakej hudební či literární nášup?

Ano. Snažím se udělat internetovou verzi seriálu Bigbít. Zatím toho moc není, ale do budoucna počítám s tím, že takhle popíšu celou historii čs. rocku do roku 1989. Stránky budou ukazovat tehdejší československou realitu, tehdejší rockové směry a do nich zařazené kapely a interprety. Budou obsahovat dost velký počet dobových fotografií a taky oficiální, a co je možná důležitý, i dostupný neoficiální diskografie. Do budoucna bysme chtěli (společně s web-designerkou Erikou Čeřovskou) zařadit na stránky i zajímavý texty a úryvky skladeb ve formáru MP3. Tady je adresa: www.czech-TV.cz/dokument/bigbit

Rozhovor Hraboše pro Rock & Pop 1/2004

NAŠROT A JEHO PONĚKUD PARANOIDNÍ PSYCHORAMA.

"Populární hudba jakožto generační symbol ztratila svůj význam. Prostě proto, že jí vyrostla konkurence."

Petr "Hraboš" Hrabalik, duše crossoverového souboru Našrot, vypovídá. A tak je na úvod nezbytné jedno upozornění: následující text obsahuje sprostá slova a proto by ho neměly číst osoby mladší patnácti let. A to i přestože nejméně třicet procent příznivců souboru se nachází právě v onom věku. Nechť je tedy v tomto případě učiněna výjimka. Všechny myšlenky a názory jsou totiž autentické.

Skupina Našrot se po téměř tříleté pauze konečně odhodlala vydat další album, zvané Psychorama. Co se dělo v těch letech?

V roce 2000 byl dokončen program The Mirror & The Mask, který vlastně shrnul hudební materiál, jenž postupně vznikal cca od sedmadevadesátýho. Pak vyšla deska a my z ní hráli ty samý věci další dva roky. Chápeš, že to člověka docela unaví, takže byla snaha udělat nový skladby. Jenomže jsme pořád koncertovali, moc jsme nezkoušeli a nový materiál nevznikal, což vedlo i k osobním konfliktům, prostě nastala krize. Chtělo to radikální řez. Po Trutnově Open Air 2002 jsme se tedy v jedný havlbrodský hospodě dohodli, že uděláme nový repertoár. A přestaneme s živým hraním do tý doby, než vznikne. Naše koncertní pauza nakonec trvala asi rok a půl.

Album se jmenuje "Psychorama". Co by si pod tímto výrazem člověk měl představit?

Uvedu přibližné pasáže z reklamního letáčku Black Pointu:"Psychorama ukazuje část spektra duševních poruch, úchylek a fobií, myšlenek a činů psychicky narušených lidí. Psychorama je také o smrti, která z těchto činů vzejde. Je o nepochopení, podivných láskách, přežívání na okraji, bolesti a velké osamělosti. Zkrátka nic k popukání. Psychorama je vlastně negací všech těch "klídků", "pohod" a "smajlíků", které se natolik zprofanovaly, že se staly již komickými parafrázemi sama sebe. Upozorňuje na jevy a skutečnosti, jež jsou zneklidňující a nepříjemné, o nichž lidé sice rádi čtou, ale které by přitom nikdo z nich nechtěl zažít." Takže takhle asi.

Takže deska je hodně smutná a tvé vidění světa je negativistické.

Ono je to dáno i ponurostí těch písniček. A protože u Našrotu vzniká nejdříve hudba a potom teprve text, po poslechu materiálu jsem měl jedinou možnou alternativu - depku. Navíc úplně první věcí, která byla sesápána, byla skladba The Nightmare In Tanger, jejíž text je o určité paranoii. Z toho jsem vycházel. A pak mi to začalo házet to psycho-peklo. Jednotlivý věci jsou hudebně temný, nesou se ve středně rychlém hypnotickém tempu, a v tom jsou si hodně podobný. I kdyby člověk neznal texty, už podle charakteru těch písniček by poznal, že to nebude žádná prdel.

A proč jsou ty melodie tak temný?

Že by jsme znovu prožívali dobu temna? Ale všichni přece posílaj v esemeskách smajlíky, a mládež je happy a v pohoděéééé, ne? Hovno. Je to jen snaha obrnit se před tím krutým světem, kterej nás válcuje. Naše hudba jenom reflektuje skutečný pocity, který lidi dneska maj.

Kdysi jsi v jednom rozhovoru řekl, že osobitá hudba může vznikat jen v době stagnace a nesvobody. Myslíš, že ta doba nastala, dočkáme se něčeho nového?

Teď možná narážíš na skutečnost, že základní kořeny toho, z čeho dnes veškerá pop music čerpá, vznikly v sixties, kdy byl svět relativně svobodný. Právě že relativně. Tzv. "normální" svět v šedesátých letech si nepřál žádnou vlnu Beatles, nechtěl "stouny" nebo Warhola, natož Zappu, a nenáviděl hippies. Proč tedy dnes vnímáme šedesátá léta jako první skutečnou kulturní revoltu? Poprvé v dějinách totiž vznikla opravdová "young culture", kterou si skutečně vydobyli mladí lidé. Všichni umělci sixties, které dnes uznáváme, měli totiž se svými díly (hudebními, výtvarnými, divadelními, filmovými atd.) dost velké potíže. Naštěstí je zachránil "baby boom" po pětačtyřicátým - to znamená, že v celosvětovém měřítku ve 2. polovině 60. let přibylo hodně lidí ve věku mezi 20 a 25 lety, kteří byli naladěni na stejnou vlnu. Skóre se vyrovnalo. Tudíž mohl nastat čas revolty.Ale vraťme se do doby milénia. Dnešní doba nám zdánlivě předkládá spoustu šancí a možností. Já ale sleduji, že naopak ony šance a možnosti jsou z různých příčin (terorismus, špiclování, zákony omezující svobodu jednotlivce, obchodní lobbistické tlaky, fundamentalismus v naprosto triviálních věcech, kulturní uniformita) stále menší. Proto by vlastně měla nastat doba něčeho hudebně nového. Proč se tak nestalo? Proč stále přežívá padesátiletý lord rock´a´roll a jeho nevlastní dcera dance music, o které mnozí tvrdí, že jí je jen šestnáct, ale kdoví kolik jí je vlastně ve skutečnosti? Možná, že je to dáno tím, že dnes populární hudba jakožto generační symbol ztratila svůj tehdejší význam. Prostě proto, že jí vyrostla konkurence.

Ve formě čeho?

Computer je tak zásadní generační přelom, že samotná hudba vedle něj nemá šanci. A dále: internet, počítačové hry, mobily, tzv. adrenalinové sporty, a hlavně pod mediálním tlakem virtuálně vyrobená POTŘEBA ÚSPĚCHU a MOC PENĚZ. A ten kdo pohrdne těmi posledními fiktivními komoditami je vláčen, ničen, ušlapán. Provinil se totiž proti základnímu "zákonu" moderní společnosti.

Nakolik tě ovlivňují v tvorbě přírodní drogy? Je to důvod onoho příklonu k ethno?

Drogy mě neovlivňují v psaní hudby, ale připouštím, že občas ovlivní moje texty. Fakticky - když skládám muziku, mám většinou čistou mysl. Ovšem, co se týče textů, v nich někdy používám obrazy ze svých snů, anebo stavů, které vyvolají látky pozměňující stav vědomí. Když říkám někdy, myslím tím opravdu někdy - na téhle desce k tomu například vůbec nedošlo.

Přivedly tě drogy na nějakou jinou duchovní úroveň?

To ale opravdu nemá nic společného s hudbou, kterou vytvářím. Ovšem má to hodně co do činění s hudbou, kterou občas sjíždím. Když jsem třeba někde na party, nevidím důvod proč nespolknout XTC - hudba, která se tam hraje, se normálně poslouchat nedá, neb je dost nudná, ale dance drugs ti vymyslej v hlavě, že je vlastně fajn. A ještě tě uvedou do pohybu. Fakt, skvělá náhražka za sport. I když fotbal je samozřejmě zajímavější, ale u něj je zase míň bab. Anebo jinak: zkus si poslechnout Hendrixe úplně zkouřená. Úžasnej zážitek. Tam seš na vlně "good vibrations", který možná evokujou onu duchovní úroveň, kterou jsi zmínila.

Jakou roli hrál v tvém vokálním projevu Maradona Jazz, chill outový projekt, ve kterém zpíváš?

Dobrá otázka. Maradona Jazz je pro mě obrovskej zážitek v tom, že je to naprostá improvizace. Takže se vlastně vokálně zkouším trefovat do těch věcí, který mi DJ Mucho a DJ Baltazar pouštěj, přičemž z osmdesáti procent nevím, co to bude. Občas to samozřejmě nevyjde, ale v tom je právě to dobrodružství. Maradona Jazz je moc dobrej hlasovej trénink. Důsledek pro album Psychorama tkví v tom, že právě na týhle desce Našrotu se asi nejvíc pokouším zpívat. Jestli to je dobře nebo špatně, ať posoudí jiní.

Což mě přivádí k myšlence, že tvůj hlas na desce se naprosto liší od tvého dřívějšího chraplavého a hrubého vokálu.

Je to samozřejmě dáno strukturou nových skladeb, které (alespoň ty ode mě) možná vycházely z větších zpívanýchploch, jež využívám u Maradona Jazz. Možná je to dáno i snahou věčnýho úniku z hardcorové škatule, která mě sere v tom, jak je ortodoxní. Možná je to dáno i dalšími věcmi, jež nejsem sto pochopit.

Tím, že se snažíte vybřednout z oné "hardcorové škatule", jste HC-fanoušky odsuzováni?

No jasně. Pokaždý, když se naše muzika nějak změnila (a podotýkám, že změny byly vždy velice jemné), spousta lidí nás zatratila, ale naopak zase přibylo hodně nových. Ortodoxní punkový fanoušky jsme ztratili někdy v dvaadevadesátým, což je paradoxní, protože my jsme vlastně nikdy žádný punkeři nebyli. Pak na nás začali chodit bradkáči (koziášové) v kostkovanejch košilích, posléze potetovaný dredaři. Je zajímavý, že ti poslední jsou asi nejtolerantnější, protože na nás choděj pořád. Naše muzika se pořád vyvíjí, tudíž naši fanoušci, chudáci, budou muset skousnout ještě větší veletoče. Na druhou stranu docela závidím Třem Sestrám, který hrajou jednu písničku skoro dvacet let, jen měněj text - jsou jako ODS - věrní voliči vždy vědí, co mají od svých idolů čekat.

Při poslechu vašich desek mám pocit, že jste kapela, která má šanci prorazit v zahraničí. Předpoklady by tu jistě byly - muzika, lepší než u většiny našich skupin, anglicky zpívaný repertoár, divoká prezentace na pódiu.

V našem pokročilém věku tyhle myšlenky můžou napadat jenom skupinu nebo interpreta, kteří mají v sobě češství, slovanství, jako je třeba Čechomor nebo Redl (když se spojil s Hradišťanem) či Bittovka, která je zcela multikulturní. U našeho souboru, který čerpá vyloženě z anglo-americký, potažmo orientální hudby, je ta šance malá. Vyvážet tohle ven, by bylo jako nošení dříví do lesa. Takovejch kapel jako jsme my mají venku tři prdele.

Vraťme se k médiím. Na vašich stránkách nacházím u každé desky: neprodáváte se kvůli zanedbaný - špatný - odfláknutý propagaci. Nasnadě je otázka: je vůbec možnost, dosáhnout u nás plnohodnotné propagace pokud nejsi Helenka Vondráčková a nevystupuješ s nováckých show?

Díky za otázku, na to je jednoznačná odpověď - ne, nelze. Na druhou stranu, Helenkou Vondráčkovou bych fakt bejt nechtěl. Kurva nechtěl.

Nezkrácený rozhovor pro Mladý svět 52/2003

(odpovídá Hraboš)

To, že je nové album po hudební stránce zase o kus poklidnější a uvolněnější a znamená definitivní odklon od někdejší tvrdé hardcorové linie, lze chápat coby výsledek přirozeného "procesu zrání", nebo jen prostého stárnutí muzikantů?

Předposlední deskou "The Mirror & The Mask" jsme vlastně sami pro sebe objevili nový hudební prostor. My jsme o něm samozřejmě věděli už dávno předtím, ale neměli jsme odvahu nějak ho včlenit do muziky Našrotu. To se stalo právě až na "mirroru". A protože se nám zdál onen hudební prostor hodně velký a námi zatím dostatečně nevyužitý, logicky jsme pokračovali v jeho dalším "objevování". Proto naše nové album "Psychorama" tak trochu navazuje na předchozí desku. A co se týká toho odklonu od HC. Těžko říct jak se to všechno bude vyvíjet dál. Rozhodně ale návrat k tvrdému hardcore nevylučuji.

Už na minulém CD The Mirror And The Mask se objevovaly náznaky různých druhů orientální hudby, zde se však vyskytují v množství rozhodně větším než malém... Čímpak je to zapříčiněno?

Hm, myslím, že míra orientálních názvuků je přibližně stejná na obou deskách. Ale budiž. Hudba arabského světa mě prostě hodně excituje - má v sobě trošku tajemna, trošku patosu, trošku exotiky, je prostě zvláštní; při poslechu některých věcí mě až zamrazí. A když pak orientální názvuky namontuješ do bigbítu, má to neuvěřitelnou sílu. A teď nemám na mysli jen Led Zeppelin, Killing Joke nebo Clawfinger, ale i umělce přímo z lůna arabského světa, kteří se snaží spojit - kupříkladu styl raí - s rockem. Stačí si poslechnout Rachida Tahu nebo Natachu Atlas a najdeš to tam taky.

Nehrozí ale to, že Našrot jednou skončí jako nějaká pseudoetnická formace? Hodně vás oslovuje současná vlna různých fúzí tradiční a moderní hudby, tedy tzv. world music?

Myslím, že tak daleko, jako jsou třeba Hypnotix nebo Čankišou (a že obě formace mám moc rád) Našrot asi nepůjde. Přece jenom jsme rocková skupina a když se nad Psychoramou zamyslíš, tak přes všechny různé exotické motivy a etnické serepetičky jde prostějen o rock. O nic víc o nic míň. A co se týče world music - jsem z ní nadšenej. Současná euro-americká populární hudba včetně taneční muziky stagnuje a až na výjimky stojí za starou belu. Proto vpád world music do popu beru jako možnost jeho oživení a obarvení.

Na desku jste již tradičně zařadili jednu předělávku takzvané rockové klasiky. Po The Doors, Hendrixovi, The Beatles a The Who jste tentokrát přetvořili k obrazu svému slavnou píseň Led Zeppelin Whole Lotta Love. Je k tomu zapotřebí jen láska a úcta k dotyčným interpretům, nebo i kus odvahy či přímo drzosti?

Vždy kousek obojího. Zeppelini jsou pro mě dodneška nejlepší rocková kapela všech dob. Mám to hezky rozdělený: Beatles nejslavnější, Rolling Stones největší, The Who nejdivočejší, Motörhead nejtvrdší, Pearl Jam nejnaléhavější a Led Zepp - nejlepší. Nu, a vždycky když jsem slyšel různý verze Whole Lotta Love, tak tam pokaždý zazněl onen legendární tvrdej kytarovej riff. Dokonce je i v elektronický taneční verzi, což je fakt maso! A tak mě napadla taková kacířská myšlenka - co kdyby se vzala tahle skladba i s legendárním tvrdým kytarovým riffem a hodila se do akustický podoby? Že by prostě legendární kytarovej riff nebyl tvrdej, ale folkovej? Chvilku jsem přemejšlel o jak velký "zhanobení" by šlo, ale nakonec jsme si řekli, že ji uděláme. Možná, že je z ní trochu cítit, že vznikla na poslední chvíli - odehráli jsme ji dvakrát na zkoušce těsně před natáčením -ale myslím, že dopadla celkem dobře.

NAŠROT - Hraboš odpovídá na otázky MF Dnes (prosinec 2003, nezkráceno)

Vzpomeneš si na první koncert Našrotu?

Konal se v květnu ´88 na androšský akci v Hrádku u Nechanic a vzpomínám si na něj celkem dobře. Lidi, co tam přišli, měli zafixovaný, že jsme působili v takový ponurý undergroundový kapele, co si říkala Křečový Žíly, takže čekali něco podobnýho. To ale netušili, že KŽ už dva roky neexistujou a že my mezitím objevili hardcore. Nastoupili jsme ve vorvanejch hnědejch koženejch bundách s ohrnutejma límcema, tvářili se přitom jak vrazi a spustili takovej rachot, že na nás všichni koukali jak na mimozemšťany. Většina skladeb trvala pár vteřin. Hráli jsme asi jedenáct minut a než se místní punkáči vzpamatovali a začali pogovat, bylo po koncertě. Teď když si to vystoupení poslechnu zpětně, tak tam samozřejmě slyším, jak jsme byli mizerný. Ale dojem jsme udělali fakt pěknej.

A jaký byl ten nejlepší?

Těžko říct, kterej byl nejlepší. Obrovskou atmosféru měly koncerty v Brně v Mersey nebo v Ostravě v RC Cihelna v polovině 90. let. Povedly se i vystoupení v HB rock clubu Vagon v období alba "The Mirror & The Mask.Dobrej byl i Trutnov Open Air ´97 před Václavem Havlem a jeho Dagmar. Ten musel chudák trpět, poslouchat to naše řvaní. Člověče, ale teď mě jeden koncert napadl - hráli jsme na nějakým punk fesťáku u Turnova a po koncertě, během kterýho jsem se tak rozběsnil, až jsem spadnul z pódia, tam jeden z diváků klečel v blátě, ukláněl se až k zemi a řval: "Nejsme vás hodni!!!"

Nejhorší koncert Našrot?

Vím o něm, ale nepamatuju se na něj, protože ho znám jen z doslechu. Myslím, že to bylo tak ve třiadevadesátým v Kutný Hoře v jedný hospodě. Band jel z HB, já s kámošem z Prahy. Bohužel jsme tam byli o dost dřív, takže když dorazila kapela, měl jsem v sobě asi dva litry vína. Basák Martha, když uviděl v jakým jsem stavu, tak mu to začalo bejt líto, vrhl se na chlast a jal se mě dohánět. Pak už mám jen tmu. Kytarista Ceemek, kterej byl po nemoci a nemoh pít, nám to potom všechno vyprávěl. Prej jsem vyžáh přes čtyři litry vína a nějaký piva navrch. Od třetí písničky už jsem nezpíval a jen skákal s flaškou vína po stolech a padal do lidí. Martha prej hrál na basu a během jedný ze skladeb na pódiu usnul. Bubeníkovi Jouzovi zase dodávali lahváče místní vojáci, což ho nadchlo natolik, že je vyzval, že jestli z nich někdo umí na bubny, ať ho vystřídá. Sám se pak prej posadil mezi vojsko a kalil s nima. Takže koncert dohrával chudák Ceemek s nějakým záklaďákem za bubnama. Cestou do HB prej došlo samozřejmě k mnoha dalším extempore (zvracečky, usnutí při močení uprostřed silnice atd.). Pokud vím, tak jsem se později hrozně divil, když nám řidič oznámil, že už s námi jezdit nebude.

A co bys řekl ke koncertům 19.12. v Havl. Brodě a 20.12. v Praze?

Tyhle koncerty, který proběhnou jak v brodském tak pražském klubu Vagon (to je ten na Národní třídě), mají společnou jedinou věc - dojde na nich k polévání našeho novýho CD champagnem (tzv. křtu). Deska se jmenuje se "Psychorama" a je to takovej crossover - směs grunge, HC a orientální muziky.

NAŠROT - Rozhovor pro MusicSite a MusicService (leden 2004)

odpovídal Hraboš

Když jsem s tebou naposledy dělal rozhovor, vydával si knihu Mimo Sud. Co se od té doby ve tvém životě změnilo?

To byl tuším rok 2001. Takže o zimu později mi u vydavatelství Maťa vyšly Sběrné sudoviny, což byla sbírka takovejch fejetonů a mikroúletů psaných pro Rock & Pop a Právo, který pojednávaly samozřejmě většinou o bigbítu a o fotbale. A vesmíru, životě a tak vůbec. Myslím, že se tam mihly i ty zatrolený časoprostorový dveře. Mezitím jsme skončili s Našrotem koncertní hraní a věnovali se zkoušení novýho materiálu. A samozřejmě jsem psal tu historii československýho bigbítu za dob totality pro internetový oddělení Český televize. A nynější stav? Našrot vydal desku "Psychorama" a začal koncertovat. A co se týče tý bigbítový historie - sice ji stále píšu, ale jelikož mi ČT neobnovila smlouvu (jako nakonec spoustě lidí, Janeček totiž hodlá udělat z ČT českou CNN), tak jenom do šuplíku.

Chystáš nějaký další beletristický nášup?

Vzhledem k tomu, že bych rád dokončil tu historii čs. bigbítu, nemám na psaní beletrie čas. A vidím to tak, že ho ještě tenhle rok mít asi nebudu. Jinak mám rozpracovaný obecný koncepty dvou knížek: jednou z nich je poslední část trilogie o veselých troskytánech z Vinárny U sudu - ta se bude jmenovat Návrat k Sudu a bude to čistá sci-fi. A druhá knížka je takovej ponurej příběh, kterej má pracovní název Démon v Praze. Ale jak říkám, dřív než za rok se k obému nedostanu.

Je Vinárna U Sudu stále tvoji domovskou hospůdkou?

Ale tak občas tam zajdu - rozhodně už se těším na středeční fotbálky, Ligu mistrů a podobně, stanovištěm bude vinárna určitě i v červnu v době ME ve fotbale. Jinak už to ale nějak ztrácí grády. Úzkej výběr muziky, čím dál míň známejch. Znáš to, doba se hnula, a my už taky nejsme takový kofři jako dřív.

Je Našrot spíše havlíčkobrodskou kapelou nebo pražskou? Jak to cítíš?

Každá skupina patří tam, kde má zázemí - to znamená, kde její členové zkouší, kde většina z nich žije atd. Našrot má zkušebnu v HB a většina jeho členů tam má i trvalý bydliště. Takže je na místě psát o Našrot jako o havlíčkobrodský kapele.

Jak bude probíhat šňůra? Kam Našrot vyráží a na co se nejvíce těšíte?

Nebude se jednat o nějakou "šňůru" nebo "turné", spíš o klasický koncertní pátky a soboty po klubech. Něco je zatím nasmlouvaný, na něčem se pracuje, nic bližšího zatím nevím. A na co se těším? Spíš se jedná o takový přání. Moc bych si chtěl zahrát na Slovensku - například na tom festivalu v Trenčíně. A v brněnským klubu Fléda - tam jsem byl jednou s Maradona Jazz a moc se mi tam líbilo. Navíc od zániku Mersey jsme v Brně s Našrotem klubově nehráli aspoň pět let. No a taky bysme mohli jezdit víc ven. A ani by to nemusela bejt planeta Umbar v systému Alfa Centauri.

Jak vás přijímají v cizině?

My už jsme v cizině dlouho nevystupovali, takže nevím, jak se tam změnil náhled na to, co hrajem. Ale co si pamatuju, koncerty venku byly vždycky skvělý. Hlavně se mi líbí, jak se tam o tebe postaraj. Muzikant je v jejich tradici pořád ten potulnej chlapík od kumštu - vlastně to samý jako divadelník. Takže po každým koncertě, ať už v klubu nebo squattu, vždycky následovala hostina, až se stoly prohejbaly. Někdy mi to přišlo tak, že se pořadatelé těší spíš než na samotnej koncert, na to, až ti daj pořádně nadlábnout a pokecaj s tebou. Tohle mi tady celkem chybí.

Pojďme k fanouškům - nehudrovali moc, že jste si dali rok a půl pauzu?

Stejně by jim to bylo prt platný. V tom září 2002 to byla docela krizovka, byly tam i některý osobní problémy. Ale začali jsme zkoušet a samo se to vyčistilo.

A nelituješ svoje fanoušky? Nikdy neví, co od vás mají čekat. Každá vaše deska je jiná.

To jejich tvrdý jádro (=hardcore, helemese) moc dobře ví, co za nevděčný parchanty jsme. Sotva vylezeme s něčím, co je chytne, a oni se těší na další desku, za dva roky je všechno jinak. Ťukaj si na čelo a říkaj, že jsme magoři. Ale pak to stejně skousnou. A tak plyne život fanouška Našrotu dál v neustálejch šocích a nevěřícným kroucení hlavou. A v na mysl se deroucí myšlence, jestli není lepší radši smotnout brčko a na ty brodský šmejdy se vykašlat.

Psychorama je ponurejší než minulá deska a zároveň je na ní více arabských motivů. Slučuje se podle tebe Orient s temnou náladou?

To je zajímavá otázka. Víš, svět Orientu je světem lidí věřících v Boha . A obecně lze říci, že tam, kde je více víry, je i více vážnosti a míň humoru. Umberto Eco vložil dokonce konflikt víry a humoru do svý nejslavnější knihy "Jméno růže". Ale slučovat Orient s temnou náladou? To těžko. Člověk tam nemá snadnej život, spíš dost drsnej, a platěj tam vlastně z našeho hlediska středověký zákony. Ale ty společnosti fungujou stovky let a lidi se v nich dokážou bavit stejně jako my. Ne Orient není temný, spíš tajuplný. Temný je (byl) Saddám Husajn, temný je Usáma bin Ladin, stejně jako byli temní Stalin, Hitler nebo Pol Pot či Idi Amin. To jsou dějinní Sauronové.

Bush je také temný?

Ne. Ten je jenom hloupý.

Hodláte se na další desce posunout ještě více "východněji"? Hardcorové škatulky jste se již zbavili - lze jít ale ještě dál?

O další desce zatím nemá cenu přemýšlet, to je svět vzdálenější než ta zmiňovaná planeta Umbar systému Alfa Centauri. Nevíme, co bude - časoprostorový dveře fungujou jen v prostoru, časovej spínač je porouchanej, takže nás to může vyhodit vlastně kdekoliv. Nechme se společně překvapit. A zatím se s humorem dívejme, jak se překvapení fanoušci Našrotu prokousávaj jídlem z konzervy zvaným Psychorama.

Znáš nějakou arabskou nebo blízkovýchodní kapelu, která kombinuje tvrdý rock se svou tradiční hudbou?

No jasně - co třeba System Of A Down? I když Američané, tak původem jsou Arméni. U nich to funguje fantasticky, "Toxicity" je mojí oblíbenou deskou. Ale tys měl na mysli spíš někoho přímo z "lůna". Asi nejrockovější pojetí má Rachid Taha, rockový prvky najdeš i ve tvorbě Cheba Khaleda nebo Natachi Atlas. Ono je moc těžký říct, že právě TOHLE je fúze rocku a arabský hudby, protože ta směs je mnohem rozmanitější. Takže tam můžeš slyšet i další hudební styly - elektroniku, jazz, dance music, dechovku, reggae.

Jaká je tvoje duše? Má stíny, stejně jako Psychorama?

Každej člověk má v sobě stranu světla a stranu stínu. Dokážu bejt veselej i melancholickej a smutnej, dokážu ulítnout na Monty Pythonech stejně jako na Pánu prstenů, líbí se mi Mano Negra stejně jako Massive Attack, čtu Douglase Adamse stejně jako Dana Browna, piju fernety vítězství, když oblíbený team vyhraje ve fotbale, stejně tak fernety žalu, když prdne. Tyhle dvě polohy by se měly střídat - aby byl vnitřní vesmír každýho z nás v rovnováze. Proto můžu sepsat veselost typu Mimo Sud a zároveň texty ponurý jako jsou třeba na Psychoramě.

Dá se v určitém zjemnění stylu Našrot hledat souvislost s chill-outovým seskupením Maradona Jazz?

Maradona Jazz se podepsala spíš na mým hlasovým projevu, než na hudebním charakteru Našrotu. Na Psychoramě se asi nejvíc ze všech desek, co jsme vydali, snažím zpívat. To má vždycky vliv na celkovej sound kapely. Kdybych na týhle desce ve víc písničkách řval jak tur, najednou by ti určitě připadala mnohem tvrdší. Je ale fakt, že ty skladby jsou trochu vyklidněnější - většinou jsou ve středním tempu, nic překotnýho. Myslím si, že ten jejich šmak nebo odér hodně vychází z minulý desky "The Mirror & The Mask".

Ve skladbě Demon In My Mind zpíváš o démonech, spánku, snech a jejich varování. Jaký je démon v tvé hlavě?

Demon In My Mind je dost neuchopitelnej text. Je spíš o tom hraničním kameni (Point of known return), který leží mezi tzv. normalitou a šílenstvím. Je - jak s oblibou uvádím - "možná o rozchodu s holkou, možná o odchodu zdravotní sestry z pokoje pacienta na psychiatrické klinice. O děsivejch vidinách, který člověka přinutí i zabít." Je o tom, že realita může být někdy tak těžko přijatelná, že jedinec si dobrovolně zvolí život v realitě vlastní. A že pokud se obě reality někde protnou, může dojít k těžkýmu vnitřnímu konfliktu, poruše osobnosti. Ten text prostě na Psychoramu sedne jak sejra na pizzu.A jaký je démon v mý hlavě? Ten mi válcuje mozek hlavně v okamžicích, kdy každý jaro zjistím, že Slávia opět nevyhraje ligovej titul.

Jako coververzi jste na Psychoramě zvolili skladbu Led Zeppelin. Co pro tebe tato kapela znamená?

Úplně nejvíc. Já už jsem to nedávno řekl v jednom rozhovoru - Beatles jsou nejslavnější, Rolling Stones největší, The Who nejdivočejší, Motörhead nejtvrdší, Pearl Jam nejnaléhavější a Led Zepp - nejlepší. Živá deska "The Song Remains The Same" byla pro mě přelomem. Bylo mi šestnáct když jsem ji slyšel poprvé a tak mě zničila, že jsem si ji za těžký prachy (to víš, zahraniční dvojalbum a ještě k tomu za Husáka) prostě MUSEL obstarat. A to jsem prosím ani neměl gramec. Prostě jsem si ji pustil nahranou na magneťáku a ten obal jsem si nábožně prohlížel a kochal se jím. Stejná katarze jakou dneska pociťujou teenageři při Linkin´ Park. Zeppelíni byli nejfantastičtějším výtvorem zlatý éry rocku. Jo, a taky měli vždycky největší mařeny.

Hodí se ještě název Našrot ke stylu, který produkujete?

Našrot je Našrot, a když tě tenhle pitomej název pronásleduje už patnáct let, nějak si na něj zvykneš. A vlastně by to k němu ani nebylo solidní - tahat se s ním takovou dobu a pak mu říct, nazdar krávo, hraju orient, tak se teď budu jmenovat Kara ben Nemsí Efendi. Co když ale na příští desce spustím nějaký reggae? Přejmenuju se na Jamajský Švihadlo? A když se zase vrátím k hardcore á la Dead Kennedys, tak se přejmenuju na Mrtvý Klausíky? Tý brďo, tohle by vlastně vůbec nebyl špatnej název!

Neuvažujete o nějakém klipu nebo dalším zviditelnění?

O klipu jsme uvažovali, ale bohužel se pro něj vybrala ta incestní skladba It´s My Homework, a celý to dojelo na tom, že jsme nenašli žádnou představitelku pro depresivní roli tý malý holky. Když se to vezme kolem a kolem, tak se ani příliš nedivím. Časem třeba schrastíme nějakou škváru a někoho oslovíme. Nebo někdo z našich fanoušků, jestli je dostatečně vybavenej, klidně může něco natočit. I bez nás, vždyť ty nejlepší klipy jsou ty, v kterejch kapela ani není v záběru. Jenomže bohužel nevím, kde by se takovej klip dal pustit. Možnosti se totiž neustále zužujou.

NAŠROT - VÝLET DO TEMNÝCH ZÁKOUTÍ LIDSKÉ DUŠE

Nezkrácený rozhovor Hraboše pro Rockshock (leden 2004, vyšlo v Rockshock 2/2004)

Pokoušet se představovat domácím rockerům kapelu NAŠROT zavání bláhovostí, naivitou a trapným podceňováním zároveň. Je ovšem fakt, že v loňském roce jako by se po ní slehla zem. Mnozí dokonce měli tuto kapitolu za uzavřenou. V listopadu se ovšem havlíčkobrodská formace znovu v plné síle vydala brázdit naše pódia a vzápětí jí vyšla šestá deska "Psychorama", opět u vydavatelství Black Point. Nejen o ní jsem si povídal se zpěvákem, spisovatelem a archivářem Petrem Hrabalikem, kterému už ale stejně nikdo neřekne jinak, než Hraboš. Kde jinde, než v jeho oblíbeném podniku U sudu.

PAUZA PROSPĚLA

Našrot se navrátil na pódia loni v listopadu po pauze trvající téměř rok a půl. Ty jsi ale mezitím byl k vidění s Maradona Jazz, takže se zdálo, že už k tomu vůbec nedojde. Proč ta odmlka?

Materiál na předchozí album "The Mirror & The Mask" se rodil postupně dva roky, a jak písničky vznikaly, tak jsme je hned hráli na koncertech. Pak jsme natočili desku a hráli je v rámci propagace další dva roky. A když mastíš čtyři roky pořád to samé, tak tě to přestane bavit. Nové skladby jsme neměli, protože půl kapely je z Havlíčkova Brodu a půlka z Prahy a máme možnost zkoušet jen o víkendech - a právě o víkendech se koncertovalo. Takže to nakonec byla docela krize, neboť se občas stávalo, že jsme na koncertech přehrávali celou desku. Prostě jako za starých časů třeba Extempore, kdy se nacvičil program a hrál se celý. Navíc se objevily i vnitřní konflikty, a tak jsme se rozhodli, že se vykašleme na koncerty, budeme dělat nový program, a dokud se ty písničky nesloží a nenahrají, tak nebudeme vůbec vystupovat. Poslední koncert se konal na Trutnov Open Air 2002 a pak jsme rok dělali nové písničky. Natočili jsme je v Hostivaři u Zdeňka Šikýře, kolekci pojmenovali Psychorama, a začali jsme zas hrát. Na jaro už máme asi dvacet koncertů a v létě se ukážeme i na festivalech.

Žádné speciální turné k desce tedy nebude?

Ne. Všichni normálně pracujeme, takže hrát můžeme jen o víkendech. Na koncertech zazní jak věci z nové desky, tak i starší, a dokonce vytáhneme i některé úplně staré, aby to celé bylo konzistentní. Celý tenhle rok chceme hlavně jezdit.

Maradona Jazz bude fungovat souběžně i nadále?

Maradona Jazz stále funguje. Má tu výhodu, že to je pražská kapela, takže může hrát i v týdnu. Celé se to výborně doplňuje.

Prospěla ta pauza i mezilidským vztahům v kapele?

Vyčistilo se to. Základní trio, tedy Martha, Jouza a já, už spolu hraje od roku 1988, kytarista Ceemek přišel ve dvaadevadesátém, takže jsme spolu všichni hodně dlouho. To je vždycky tak trochu o nervy. Hráč na conga Dréza přišel před třemi roky, ale on je takový volný hráč, kromě nás může hrát prakticky s kýmkoli, není vázán jenom na Našrot. Nicméně jeho bubínky jsou v té půlce repertoáru, kde hraje, důležité - skladby byly napsány tak, že se v nich s dvojí rytmikou počítá. Pochopitelně na desce jsou i klávesy, housle a violoncello, takže beztak musí být to aranžmá na koncertních verzích syrové, beze všech serepetiček.

A nebudete to řešit třeba minidiskem nebo cédéčkem?

Ne. Máme jen jedno klávesové intro. Deska je od toho, aby se poslouchala a koncerty od toho, aby se na nich řádilo a pařilo. Muzika je na nich oholená na samotnou dřeň. Zůstává to podstatné.

NEJEN HARDCOREM ŽIV JE ČLOVĚK (I KDYŽ JE NAŠROT)

Od svých počátků jste urazili slušný kus vývoje, a už na minulém albu předkládáte určitý crossover. Chápu, že jsou v něm vaše hard coreové kořeny, a nepřekvapuje mě ani silný vliv world music, která je dneska nejen hodně populární, ale především otevírá hudebně spoustu nových možností. Ale zaskočilo mě, že tam je slyšet i hodně grunge, který už dnes spousta lidí považuje za minulost...

Hard coru na téhle desce ubývá. A grunge jsme všichni měli hodně rádi, byla to poslední rocková muzika, ve které ještě o něco šlo. Přitom je to vlastně mix hard rocku sedmdesátých let s punkem a něco je tam i ze šedesátých let. Když si pustíš Even Flow od Pearl Jam, jasně v tom slyšíš Hendrixe. A když posloucháš Nirvanu, nemůžeš neslyšet punkové kořeny. Takže grunge nebyl nic nového, jen nová fúze. Ale měl sílu, navíc se mi vždycky líbily texty grungeovejch kapel.

A tenhle váš vývoj je způsobený tím, že máte pocit vyčerpanosti tradičního modelu hard coru?

Jak jdou léta, muzika se mění, přicházejí nové vlivy. A když máš pocit, že by to něco mohlo tvoji hudbu obohatit, tak proč to nepoužít? Samozřejmě tu pak nastává problém s prodejností, protože desky se liší, kamsi to směřuje a fanoušek nemá rád moc změn - má to s náma těžký. Začínali jsme u klasického HC punku, posléze se tam objevily ty americké vlivy (grunge, Biohazard atd.). Později kluci objevili funk, což mi pod vousy moc nešlo - jako východisko pro Našrot jsem ho nebral. Ale udělali jsme asi dvě věci kde to jakoby funkovalo. No a pak jsem tam začal cpát svoje oblíbené orientální věci.

Máte nějakou hranici, za kterou už se nepustíte?

Jsme rocková kapela. Takže tak daleko jako třeba Čankišou nebo Hypnotix rozhodně v té world music nikdy nepůjdeme. Určitě ty vlivy budeme rádi i nadále přijímat, ale pořád to bude rock.

Leckoho může překvapit, že na nové desce mnohem více zpíváš. To bylo vědomě plánované, a nebo to prostě jen samovolně vyplynulo?

Na to má vliv hlavně Maradona Jazz...

Jak se vůbec dívají spoluhráči z Našrotu na tenhle projekt?

Kromě Ceemeka to nikdo neviděl. A jemu se to líbí, protože se u toho dobře hulí. Hudba Maradony Jazz vzniká spontánně, je závislá na momentální situaci a je postavená na improvizaci. DJ-ové Mucho a Baltazar stále kupují nové desky, a tak tam pouštějí většinou věci, které my ostatní vůbec neznáme, a musíme se - Šimon na ságo, já se svým hlasem a Jarda Stuchlý na bicí - do toho trefovat. Je to úžasné dobrodružství, protože nevíš co přijde. V tomhle vidím asi největší vliv na onu zpěvnost nové desky Našrotu.

Máš to tedy tak, že ty kapely jsou pro tebe určité protipóly? Protože Maradona Jazz je až programově optimistická záležitost, zatímco nová deska Našrotu je pěkně temná...

Určitě to jsou protipóly. Je to dané i tím, jaká hudební témata tam jsou. Texty u Našrotu vždy vznikají až na hudbu. A jestliže vznikne taková skladba, jako je It´s My Homework, tak na to prostě nemůžeš napsat optimistický text.

A nebojíš se, že to bude spousta posluchačů chápat jako pózu? Jako nevyřčené: "My jsme ta drsná kapela..."?

Ale ono to není moc drsné. Je to temné, smutné, syrové ale ne drsné. A co se týče té pózy: Našrot má beztak každou desku jinou. Možná, že třeba další deska bude sarkastická nebo jinak ulítlá - to prostě nevíme. A texty? Každý v sobě máme jak toho komika - což mně vyhovuje při psaní prózy - tak tu temnou stránku, která u mě přichází při psaní textů k muzice.

ODVRÁCENÁ STRANA DUŠE

Tak jinak. Tvoje texty jsou konkrétním odrazem reálných niterných pocitů, a nebo spíš stylizace do něčeho, co jde kolem tebe?

Já hledám témata okolo sebe. Když jsme udělali It´s My Homework, pořád se mi vnucoval ten slogan, sám mi vyplynul.Tak jsem přemýšlel o tom, co všechno může být domácí úkol. A pak jsem si přečetl v novinách, že byl někde v Hradci odsouzený chlapík, který spolu se synem znásilňoval svoji nezletilou dceru. Došlo mi, že to je přesně téma, které se hodí do kontextu té muziky. Looking Into Your Privacy je zas inspirované filmem "Nepřítel státu"; film je o tom, jak náhodný svědek zpozoruje vraždu senátora provedenou tajnou policií, a ta pak nastartuje celou tu mašinérii jeho sledování a stíhání - odposlechy, štěnice, satelity. Je to bohužel realita - dnes jsme sledovaní na každém kroku, člověk ztrácí své soukromí.

Máš strach z Orwellova "Velkého bratra"?

Big Brother Is Watching You... Jo, to je přesně ono, o tom to je.

Psychorama je album o nejhorších lidských vlastnostech. Klidně by se vlastně mohlo jmenovat třeba "Peklo na zemi"...

Ono se to taky původně mělo jmenovat "Dark Sides of The Soul" coby parafráze na Pink Floyd. Ale pak nám to přišlo dost dlouhé a shodli jsme se na tom, že by to chtělo jen jediné úderné slovo.

Jak už je vaším téměř pravidlem, deska obsahuje opět jednu cover verzi, tentokrát od Led Zeppelin. Podle čeho si vlastně vybíráte, čí skladbu uděláte?

Vybírám je já a ten výběr je podřízen tomu, že miluju šedesátá léta. Všechny skladby, které jsme předělali, jsou od mých oblíbených kapel. Vždycky je jen jedna, a udělaná jinak, než ji posluchači znají. Jako takové zpestření. Tentokrát to vzniklo docela legračně. Já znám asi čtyři coververze Whole Lotta Love, a ve všech zní ten charakteristický tvrdý riff. Dokonce i v elektronické taneční verzi. Tak jsme si řekli, že to uděláme tak, aby ten riff nebyl tvrdý, ale folkový. Je to porušení nepsaného pravidla, což my děláme rádi.

Spousta vašich kolegů chce proniknout do zahraničí, dokonce už tu jsou i kapely, které své snažení rovnou směřují ven, aniž by měly potřebu nejprve dobýt domácí trh. Jak jste na tom, takříkajíc s novým albem v kapse, s ambicemi vy?

Určitě bychom chtěli hrát i v zahraničí. Na počátku devadesátých let jsme v takovém tom boomu východních kapel hráli v Rakousku a Švýcarsku, a ještě v jejich polovině v Německu. Dneska se v tom našem českém smrádku plácáme šestnáctý rok, a už jsme na nějaký ten průnik ven asi dost starý. Navíc ta naše muzika se příliš neliší od toho, co hrají tamější kapely, čili by to bylo nošení dříví do lesa. Bylo by fantastický si zas zahrát nějaký pohodový koncerty v Evropě, ale například na usazení se v Americe, jako to udělali Sunshine, na to nám už asi schází ta správná zarputilost.

Vždycky jste byli spolek s programově kladným vztahem k alkoholu. Zajímavé je, že pro mnohé kapely je to otázka jejich mládí, ale na webu jsem se v souvislosti s křtem novinky Psychorama dočetl, že u vás je to stále realita i po těch letech... Jak je možné, že jste to všechno vůbec přežili?

No, už to není takové jako dřív. Na přelomu osmdesátých a devadesátých let jsme hodně jezdili s Plexis a Třemi sestrami a to byly úžasný mejdany. S kolegou -rdd- (publicistou Radkem Diestlerem - pozn. aut.) jsme po letech přemýšleli o takové sociologické studii o tom, co se vlastně dělo v letech 1990 až 1992. A já jsem s hrůzou zjistil, že to mám v mlze. Prostě si většinu toho nepamatuju. Ptal jsem se Petra Hoška, a ten to má stejně. Byla to jízda a dodnes se to táhne. Ale toho chlastu už je míň - objevuje se i jistá zodpovědnost. I když, ten Martha teď... (nedokončená věta byla doprovázena výbuchem smíchu - pozn. aut.) Já vlastně nevím, jak jsme to mohli přežít. Občas to byly děsivé historky. Opilec močící uprostřed frekventované silnice upadne na zem a okolo jezdí auta... No přežili jsme to... Doufám že teď aspoň tak dvacet koncertů dopadne dobře.

Rozhovor pro internetový server Metalopolis (květen 2004)

www.metalopolis.net

Nové album "Psychorama" havlíčkobrodské legendy je již nějaký ten pátek venku a já si nemohl odpustit několik otázek na Petra "Hraboše" Hrabalika - zpěváka, textaře, hudebníka, ale i spisovatele, spolutvůrce pořadu Bigbít a zakladatele několika okrajových filozofických směrů (např. vagabundismus, pobudismus, vožralismus apod ;-)) v jedné osobě.

Již několik měsíců je venku aktuální CD "Psychorama". Jak jsi s ním po této době spokojen, co se týče zvuku, prodejnosti, směru kterým se ubírá?

Co se týče prodejnosti opravdu nevím, jak si "Psychorama" stojí. To je spíš záležitost vydavatele - jak album zpropaguje, jakou nasadí cenu, jak dobrou má distribuční síť atd. Je ale fakt, že bych se na to asi měl občas zeptat. Co se týče zvuku, tady bych měl určitě výhrady - mám pocit, že na předchozím albu "The Mirror & The Mask" je mnohem nadupanější, ale třeba je to jen můj pocit. Ono je to možná dané i určitým typem písniček, z kterých je "Psychorama" složena - všechny víceméně ve středním tempu - a také trochu odlišným způsobem nahrávání.

Vím že nemáš moc rád "žánrové definice" a "šuplíčky", přesto se zeptám, jak by sipopsal směr, kterým se teď NAŠROTi ubírají?

Myslím, že asi nejpřesnější škatulkou by byl onen obecný výraz "crossover". Ono je to s těmi škatulkami trochu složité, hudebníci na ně celkem kašlou, jsou to vlastně jenom takové berličky pro novináře, aby nějak divákovi nebo posluchači přiblížili hudbu, kterou skupina nebo interpret vytvářejí. Markantní je to kupříkladu u výrazu "nu metal". V životě by mě nenapadlo považovat LIMP BIZKIT nebo LINKIN´ PARK za metalové kapely, ale novináři si to prostě takhle nesmyslně pojmenovali, tak se s tím asi těžko dá něco dělat.

Název aktuálního CD je "Psychorama", co to slovo pro Tebe znamená?

Slovo "Psychorama" je složenina. Jelikož z větší části se texty na albu zaobírají psychickými poruchami jedince a následnými činy, které z těchto poruch vzejdou, jsou vlastně ty písničky jakýmsi panoramatem různých psychopatologických jevů. Takže proto onen výraz vycházející ze slov "psycho" a "panorama". Je celkem zajímavý, že původně jsem to album chtěl pojmenovat "Dark Sides Of The Soul" v parafrázi na PINK FLOYD, ale pak jsme se shodli, že by to chtělo spíš jedno úderné slovo. Nicméně původní název alba se objevil alespoň jako podtitul na rubu cédéčka.

Na skupině je hodně znát určitá evoluce, zvláště na posledním albu jste se celkem vzdálili od stylu se kterým jste začínali. Jak tento vývoj bere Vaše publikum? Začíná se oproti dřívějšku měnit, nebo máš pocit, že na koncerty chodí stále podobné typy lidí?

Samozřejmě, že jak se kapela vyvíjí, mění se i publikum, který na ní chodí. Když jsme ještě za totality vyrazili s tím naším divokým HC, chodili na nás jak punkeři, tak máničky, protože si nás pamatovali z HB-undergroundových kapel KŘEČOVÝ ŽÍLY, GUMOVEJ KNEDLÍK a MAAMA, v kterých jsme působili. Když jsme rychlý hácéčko někdy v 1991-92 pozvolna opouštěli a začali psát texty v angličtině, první koho jsme přestali bavit, byli právě ortodoxní punkeři. Tehdy na nás chodili hodně grungeři, bradkáči ve flanelovejch košilích, později odredovaný hácéčkáři. Jak jsme začali míchat do naší hudby další styly, změnilo se naše publikum v naprostou všehochuť. Určitou zvláštností je, že na naše pražský koncerty chodí i dost cizinců.

I Vaše texty se za ta léta změnili, z čeho v dnešní době čerpáte inspiraci?

Kdybych to měl nějak zobecnit, témata k textům většinou hledám kolem sebe, jak v reálném životě, tak ve virtuálním - tady mám na mysli třeba tisk a televizi. Kupříkladu nejhustší text z "Psychoramy", písnička "It´s My Homework", vznikla na základě článku v novinách, kde psali o tom, že někde ve Východních Čechách otec a syn znásilňovali svoji nezletilou příbuznou. "War Or Peace & Love" je vlastně o Moci, jejíž vyjádřením je válka. Jak už jsem kdesi poznamenal je "o všech magorech, jejichž chorobně sebestředná ega v područí různých ideologií a náboženství pomocí války negativně zasahují do životů ostatních lidí". Skladba "Looking Into Your Privacy" je zase inspirovaná filmem "Nepřítel státu". Ten ukazuje jak mámivé jsou naše představy o vlastním soukromí - to vlastně už díky různým odposlechům, kamerovým systémům, štěticím, minikamerám, mobilům, platebním kartám a počítačům prakticky neexistuje. Takže takhle asi.

Po natočení minulého alba jste přibrali na živé hraní dalšího člena - perkusistu, uvažujete do budoucna o další rozšíření Vašich řad při koncertování (housle, klávesy, saxofon.)

Náš perkusista Dréza působí spíše jako takový volný hráč. On se procesu vzniku skladeb přímo neúčastní, s kapelou jenom nahrává ve studiu a pokud má čas, podporuje nás svojí hrou na koncertech. Tady bych ovšem zdůraznil, že ta část repertoáru, která stojí na dvojí rytmice, je bez jeho přítomnosti hratelná jen velmi obtížně. A k těm dalším nástrojům: my jsme dřív měli coby hosty saxofonistu a houslistu, ale zas to bylo nárazové - hráli, pokud měli čas. A pokud se koncertovalo někde daleko od HB, bylo to zase složité s dopravou. Takže v nejbližší budoucnosti budeme hrát v klasické sestavě + Dréza. Skladby mají oproti desce sice trošku jednodušší aranžmá, ale zase vyzní mnohem víc syrově a přímočaře.

Co aktuálně posloucháš za hudbu?

Cokoliv, co je zajímavý. Nejsem nějak ortodoxně vyhraněný jedním směrem. Třeba nedávno jsem poslouchal nový album MIŠÍKA a ETC. . a hned na to jsem si nasypal do hlavyposlední desku SYSTEM OF A DOWN. Většinou ale sjíždím zahraniční muziku. Mám rád starý kousky od LED ZEPPELIN, HENDRIXE, THE WHO, PINK FLOYD, DOORS nebo BEATLES, punk jak od PATTI SMITH tak od "Pistolí", pub rock DR. FEELGOOD, metal od MÖTORHEAD, HC DEAD KENNEDY´S, BIOHAZARD, RAGE AGAINST THE MACHINE a CLAWFINGER, z těch nových třeba KORN a zmíněné SOAD, líbí se mi FAITH NO MORE a grunge PEARL JAM, orientální věci jako TRANSGLOBAL UNDERGROUND, NATACHA ATLAS, CHEB KHALED a RACHID TAHA, elektro-ethno ASIAN DUB FOUNDATION, FUN-DA-MENTAL a DEEP FOREST, acid jazz FREAK POWER a ST. GERMAINA, elektronický bigbít CHEMICAL BROTHERS a FATBOYE SLIMA, ponurost MASSIVE ATTACK, úleťáky jako MANO NEGRA atd. atd. Je toho fakt spousta. Posledním koncertním zážitkem pro mě bylo vystoupení jazzovýho saxofonisty COURTNEY PINEA v Praze na Žofíně.

Všimnul jsem si na vašich stránkách odkazu na skupinu TOOL, kdo z Vás ji poslouchá?

V TOOL jede náš kytarista Ceemek.

Je v Čechách nějaká skupina která Tě poslední dobou zaujala? Monitoruješ vůbec současnou tuzemskou hudební scénu?

Jak už jsem poznamenal, jedu spíš v zahraniční muzice. Ale v posledním půlroce jsme hráli s mladýma kapelama a sám jsem viděl i pár zajímavých koncertů. Líbí se mi třeba AL YEMEN, což je fúze mezi taneční a orientální muzikou, výborní jsou brněnští ČANKIŠOU, příjemná i když trochu studenáje i KHOIBA. A z tvrdých kapel můžu doporučit hácéčkaILLEGAL ILLUSION, NONSENSE a BIČ BOŽÍ a "art" metal ENDLESS.

Jsi autorem pořadu Bigbít, jak probíhala příprava tohoto kultovního seriálu? Jak na natáčení vzpomínáš?

Je vždycky fajn spojit příjemný s užitečným - a tohle byla práce z které jsem měl pět let radost. Jenom bych chtěl podotknout, že nejsem autorem seriálu Bigbít, má práce spočívala ve sběru archivních materiálů (foto, film, klipy) a ve vedení některých rozhovorů. Celé to probíhalo tak, že jsme měli určitý bodový scénář s důležitými momenty historie našeho rocku, dle něj jsme udělali asi pět set interview s hudebníky a lidmi z branže a následně to pospojovali pomocí archivů. Na natáčení vzpomínám rád - hlavně jsem si během něj potvrdil názor, že lidi o kterých jsem si myslel, že jsou v pohodě, tak skutečně v pohodě jsou (např. Hladík, Mišík, Merta, Hutka, Žbirka a spousta dalších). A že lidi, o kterých jsem si myslel, že jsou blbci, tak skutečně těmi blby jsou. Tady radši jmenovat nebudu.

Chystáš v budoucnu něco podobného?

Ne, to ne. Podobná věc - třeba zmapování tuzemské scény 90. let - už do budoucna asi nepůjde natočit. Zaprvé na to nebudou peníze, zadruhé na to nebudou peníze, zatřetí. atd. atd., asi nemusím pokračovat. Nicméně pokouším se teď v návaznosti na seriál Bigbít vytvořit internetové stránky, které by podrobně popisovaly historii české rockové hudby v dobách totality (1956 - 1989). Zatím je na webu jen malá část, která by měla být obměněna a dokončena někdy v roce 2005. Zatímní adresa jewww.czech-tv.cz/specialy/bigbit.

Již léta probíhá šuškanda o Tvých dalších hudebních projektech mimo NAŠROT. Prozraď nám o co vlastně jde a v jaké fázi tyto projekty jsou.

S kamarádem J.Komínkem (literárně zvaným Žurnalista J.), jsme chtěli ve druhé polovině 90. let natočit pár mých bigbítových písniček, které se nehodily do tehdejšího repertoáru NAŠROTU. Nakonec jsme spolu nahráli dvě a ty dvě další nahrál kompletní NAŠROT, ovšem pod mým jménem. Tři z nich už "vyšly" na kazetových soundtrackách, které jsem přikládal ke svým knihám při různých autogramiádách. Jen tak mimochodem - jak se ta doba mění - jedna z těch připravovaných písniček, které nebyly nikdy natočeny, se objevila na "Psychoramě" - jmenuje se "Runners With Death". Jinak kromě NAŠROTU ještě hraju ve zvláštní formaci, která se jmenuje MARADONA JAZZ. Je to chill outový projekt, ve kterém dva DJ-ové - Baltazar a Mucho, což je P.Hošek z bývalých PLEXIS - pouští z desek latinskoamerickou, jazzovou a houseovou hudbu a tři hudebníci do toho improvizují. Já se snažím scatovat, Jarda Stuchlý z bývalých MICHAEL´S UNCLE bubnuje a Šimon Ornest z Kamil Jasmín Bandu troubí sága. Je to docela úlet.

Mimo jiné píšeš knihy ("Viděno Sudem", "Mimo Sud"), přiznám se, že jsem zatím od Tebe nic nečetl, Mimo sud jsem viděl často zařazené žánrově mezi sci-fi, přibliž mi nějak tuto část své tvorby.

Hlavním impulsem, který to všechno rozjel, byl návrh mýho kámoše, hudebního publicisty -rdd- (Radka Diestlera). Chtěl abych sesápal něco o fotbalovém MS98 do Rock&Popu. Sápal jsem, sápal, ale najednou se mi do té analýzy začaly vkrádat různé (většinou vtipné) repliky a hlášky, které z nás padaly, když jsme MS ve Vinárně U Sudu sledovali. A najednou toho materiálu bylo víc než na jeden článek, tak mi kolega -rdd- řekl, abych se nijak nežinýroval se zkracováním a rovnou napsal knihu. Tak vznikla kniha "Viděno Sudem", která popisuje jak pár vinárenských magorů celý měsíc chlastá, hulí a čumí na bednu, v které se odehrávají skvostné mače mistrovství světa. Co bylo podivný, kniha měla úspěch. Tak jsem napsal další, velmi volné pokračování s názvem "Mimo Sud". To pojednává znovu o týhle bandě opilců - ve své oblíbené vinárně přijdou na existenci pokladu a jmou se ho hledat. Při pátrání se dostanou časoprostorovými dveřmi i na planetu Umbar v systému Alfa Centauri. Tak snad proto je řazena ke sci-fi. Po "Mimo Sud"vyšel ještě sborník mikroúletů a fejetonů, co jsem psal do Rock & Popu a do Práva - ten se jmenoval "Sběrné sudoviny". V příštím roce se chystám dokončit internetový Bigbít a konečně napsat třetí, poslední díl, který má zatím pracovní název "Návrat k Sudu".

Jak nejraději trávíš volný čas, máš vůbec nějaký?

Málo, málo. Ale když už - vždycky se těším na podzim, když můžu vyrazit do lesa na houby. To je pro mě ten největší relax.

Máš na srdci ještě něco, o čem jsme nemluvili? Popřípadě nějaký vzkaz našim čtenářům?

Snad jen ten, aby se nesnažili poslouchat ortodoxně jenom jeden žánr, protože, ač si to třeba neuvědomují, o hodně přicházejí.

Díky za rozhovor a přeji Tobě a skupině mnoho vydařených koncertů.

NAŠROT – NEJSME ŽÁDNÝ MEDIÁLNÍ VTĚRKY

Rozhovor Hraboše pro Lidové noviny a server Lidovky (listopad 2008)

Našrot je „nejlepší neperspektivní skupina“. Petr Hrabalik mluví o nové desce Rag(e)time.

Název nové desky spojuje "rage" (anglicky zlost, vztek, že?) a "ragtime", správně? Nebo to znamená něco úplně jiného?

Ne, jedná se přesně o uvedený význam, takovou slovní hříčku. Když už groteska reality přestoupí svou mez, jemné pobavení a komično z ní vyprchá a vystřídá ho vztek. Navíc naše muzika byla vždycky svým způsobem navztekaná. Když se netopila v ponurosti nebo depkách.

Zpíváte v angličtině, proč? Je to snažší? Nebo máte nějaké ambice prosadit se třeba za hranicemi?

Jedním z důvodů zpěvu v angličtině bylo skutečně to zahraničí, přičemž nešlo ani tak o nějaké naše ambice – těma jsme opravdu netrpěli - jako spíš o určitou přirozenost. Po pádu železné opony nám připadalo normální, že je tu najednou možnost vyjíždět hrát ven. Možná to bude znít pateticky, ale ten náhlý závan svobody nám prostě dal pocit, že jsme Evropany. A jelikož je přirozený, že bude potřeba s jinými Evropany komunikovat, zvolili jsme jazyk bigbítu a tím vždycky byla angličtina. V letech 91-92 jsme hráli v Rakousku, Švýcarsku, Německu…

Úspěšně?

Ovšem brzy nám došlo, že jsme pro ně vlastně exoti. Že vlastně vůbec netušili, co se u nás hraje za muziku. Asi čekali nějaký juchačky, či co, a my tam na ně vpadnem s hardcoreovým hlukem, který znali i od jiných západních kapel. Přesto všechno nás docela brali. Jenomže v tý době od nás odešel manažér, který měl ty kontakty na Západ, a my jsme byli v loji. A co se týče jazyka písní – nakonec jsme zjistili, že v tom rambajzu beztak každej houby pozná, jestli na něj hulákáš česky, anglicky nebo svahilsky. Nicméně ta angličtina nám od té doby už zůstala…

Přesto se ale jmenujete česky, Našrot. Jak vysvětlujete cizinci, co znamená váš název? (A mimochodem, co znamená? Nebo je zbytečné za tím hledat nějaký podtext?)

To je docela dobrá otázka. Když jsme někdy v 1992 vylezli s novým kytaristou a novým repertoárem v angličtině, jeden tehdejší zásadní kapelový manažér se taky dost divil, proč jsme si nechali ten starej název, když už se jedná o dost jinou muziku. Jenomže náš životní styl, podle nějž vznikl i název Našrot, se vůbec nezměnil – pořád jsme byli partou opileckejch pobudů, pořád jsme byli odpad společnosti. A jak jsme překládali název? Nejčastěji „as drunk as a lord“.

Novinkou slavíte 20 let existence. Jak se za ta léta změnila vaše "filozofie", váš přístup a nadšení, které zpočátku (určitě) bylo?

Tak to je jasný, že se přístup změní a nadšení postupně opadne. Zvlášť u našeho souboru, jehož marketingová hodnota je rovna nule. Proto vždycky když přijde nová deska, snažíme se nějak připomenout. Naši věrní fandové začmuchaj jak staří čokli, na to se nabalí pár mladejch, chvilku je pohoda a koncerty jsou plný. Jenomže protože nejsme žádný mediální vtěrky, za rok to všechno opadne a my se zase těžce prodíráme dál. A když se prodíráš tou scénou dvacet let takhle na houpačce, je samozřejmý, že ti to ubere sílu i nadšení. Nicméně pořád se snažíme zachovávat naše základní atributy – každý koncert odehrát na stopadesát procent a mít svobodu v tvorbě hudby a textů.

Jak se změnili vaši fanoušci za těch 20 let? Stárnou? Mládnou?

Samozřejmě, že pár starých psů se na našich vystoupeních vždycky objeví – zejména, když jde o nějakou benefici nebo významnej koncert (křest desky, výročí, fesťák). Ale na běžnejch koncertech se v drtivý většině objevuje hlavně mládež. Problém je v tom, že my nejsme generační kapela, na kterou choděj pořád ti samí fandové a stárnou s ní. Hardcore nebo crossover je většinou energetická muzika, která vždycky láká energeticky nabitý jedince – na tyhle koncerty se jde prostě řádit. To nás staví do trošku obtížný pozice, protože my tu energii prostě musíme do těch lidí narvat, jinak si budou připadat ochuzený. A příště na žádnej koncert HC nebo crossoveru nepřijdou. Až zjistíme, že tuhle energii nemáme, bude to signál, že je třeba skončit a věnovat se fyzicky poněkud míň náročný muzice.

Na desce máte cover Velvetů. Proč zrovna těch?

Mám naprosto vřelý vztah k hudbě sixties. I na předchozích albech jsme měli covery ze sixties. Fascinuje mě, jak to všechno bylo v 60. letech ještě nový, nevyzkoušený a opravdový. S jakou vervou se měnily starý pořádky, překračovaly tabu, vytvářely nový hodnoty s nekonečným přesahem. Byla to skutečná revoluce. Tihle blázni a šílenky ze sixties nastartovali něco, co v různých modifikacích a jiných kabátech posloucháme dodneška. Je až děsivý, jak se nám všechny ty jejich hudební odkazy zaryly do mozku.

Co současná muzika, stíháte sledovat? Co si pouštíte doma?

Sleduju to tak nějak z rychlíku. Spoustu mladejch kapel znám, aniž bych je slyšel, protože hrajou to, co se hrálo v 60., 70. 80. letech. Originálního dneska v podstatě už není nic. Ale abych nebyl za zapšklýho oldschoola - pořád existují skupiny, který maj výborný nápady, zvláštní melodický linky, energii nebo skvělý texty. V době po milleniu mě oslovili zejména System Of A Down, The White Stripes a za trošku podivnou ale zajímavou partu beru třeba Mars Volta.

A česká scéna? Jaká dnes je, viděno vašima očima? Koho byste doporučil? Z mladých, starých?

Já nevím, jestli kapela, která hraje cca 8 let je mladá nebo stará. Ale řekněme, že vyberu tu první možnost. Třeba takovej Apple Juice se svým crazy punkem je podle mě jednou z nejnápaditějších a nejsrandovnějších českých kapel. V hardcore mě před pár lety hodně bavili alternativní Illegal Illusion, záchranou českého bigbítu byli pro mě Esqmeq, v crossoveru mě berou Nonsense a ve funku Toxique. A nejdrásavější rap u nás umí WWW, kam se na něj všechny ty český hip-hopový rychlokvašky hrabou. No a ze starejch psů bych určitě doporučil pražské hardcore Michael´s Uncle, brněnskou astrální HC partu Insania, hledače zvuku Gnu, punkery z Plexis a NVÚ a je škoda, že se pořád zadrhává očekávaný návrat Slut. A takovej Mišík s Etc… umí už pětatřicet let.

Desku si vydáváte sami, pouze distribuovat ji bude Black Point. Jak těžké je v současné době "udělat si desku" sám?

No, musíte si všechno to, co za vás dřív dělala firma, oblítat sami. Tzn. zajistit promo-CD pro media, domluvit rozhovory a články, účast v rádiích. A brát to tak, že v dnešní době mp3 a stahování, na desce nevyděláte. V podstatě nejvíc se jí prodá na koncertech, což je pro nás trošku problém, protože my moc koncertů nemáme.

Od poslední řadovky je to pět let, co bylo mezi tím?

Na začátku 2005 jsme dojeli kšefty k albu „Psychorama“. Pak nám bubeník oznámil, že čeká narození dcery a koncerty a zkoušky se omezily. Navíc jsme se každý tak nějak začali věnovat svým vlastním aktivitám. Já například sápal knihu „Návrat k Sudu“ a taky se věnoval sepisování stručných dějin světového rocku. Písničky proto vznikaly pomalu a dost dlouhou dobu.

Přispěli jste mj. na soundtrack k filmu Příběhy obyčejného šílenství. Kdo přišel s nabídkou a co rozhodlo o tom, že jste ji přijali?

Znám se s režisérem Petrem Zelenkou drahně let, je naším fanouškem. Občas u něj probíhají takové mikro-mejdany nebo sezení, kde se tlachá, popíjí se hodnotné víno a dlabou bagety s jeho slavnou česnekovou pomazánkou. Nicméně prostě přišel na nápad, že muziku k jeho novému filmu nenapíše jeden člověk, ale že osloví své známé či oblíbené kapely a muzikanty a udělá se takový „all together soundtrack“. Bohužel se zjistilo, že co kapela, to jinej druh muziky, což ve filmu, kterej má určitou atmosféru, zní poněkud nesourodě. Nakonec tedy oslovil Karla Holase, který něco dopsal, něco vyřadil a udal tomu všemu určitou jednotící linku. A tak se všechny ty podivně různorodé songy objevily pohromadě jenom na CD-soundtracku.

Dá se u nás muzikou uživit?

No, muzikou těžko, možná něčím, co se jí vzdáleně podobá. Buď musíte najít díru na trhu a dvacet let z médií hlasát, že vy jste ti jediní, kdo jí může zaplnit, anebo se rozhodnete být onou mediální vtěrkou, která nesleze z prvních stránek bulváru ani kdyby Gott na Vondráčkový jezdil.

Jak to vypadá s Našrot do budoucna, co vás teď čeká?

Tak nejdřív nás čekají dva koncerty „20 let Našrot“, první v Havlíčkově Brodě 28.11. a druhý v Praze v RC Vagon na Národní třídě 12.12.. To zas bude… No, a pak nás čeká propagace nový desky, to znamená, že se budeme v rámci možností snažit odehrát v příštím roce co nejvíc vystoupení.

A co bude za dalších dvacet let?

To už bude po nás.

Díky!

NAŠROT: „STARÝ PSI SE ZASE SLEZOU…“

Rozhovor Hraboše pro MF Dnes, region Vysočina (7.2.2009).

(Jedná se o původní nezkrácený text, s tím, že otázky jsou poskládány za sebou tak, aby to dávalo alespoň nějaký smysl).

K brodské hardcore-crossoverové skupině Našrot se váží pozoruhodné superlativy. V polovině 90. let platili za jednu z nejlepších tuzemských koncertních kapel, současně je kritici označovali jako „nejlepší neperspektivní kapelu“.

„Tohle označení v souvislosti s Našrotem vzniklo v oněch temných dobách naší občasné ztráty sebekontroly, z čehož se nakonec vyvinula naprostá pódiová anarchie. To byla asi tak léta 1989-94. Dnes už k těm alkoholickým excesům až na výjimky nedochází. Ale naše neperspektivita trvá, i když nikoli z důvodů chlastání. Prostě už máme svůj věk,“ hodnotí sedmačtyřicetiletý Petr „Hraboš“ Hrabalik, frontman skupiny Našrot.

Další zásadní vlastností Našrotu je trvanlivost – loni oslavili dvacet let aktivní existence, během kterých nikdy neopustili elitu tuzemského tvrdého rocku.

Jak vznikl Našrot? Popište okolnosti a místo založení. Proč vlastně tehdy kapela vznikla?

Kapela Našrot vznikla v restauraci havlbrodského hotelu Černý orel v březnu 1988. S basákem Marthou jsme se znali ještě z působení v Křečovejch Žílách, pak přišly vojny, po nich chlastání z nudy a touha dát zase něco dohromady. Oba jsme tehdy jeli v Dead Kennedys a já ještě v The Who. Sešli jsme se ve jmenované knajpě, já mu řekl, že zakládám skupinu Šrot, a on že tam bude hrát na baskytaru, přičemž skladby budou ultrarychlý a krátký. Na projevení souhlasu pozdvihl pivo a řekl: „Tak dobrá, ale teď si připijeme na… na… na Šrot! Ha! Změna názvu – budeme se jmenovat Na šrot!“ A název byl na světě. Já jsem pak obě slova v trapné snaze o originalitu začal psát dohromady, abychom měli takovou jako marku. O měsíc později se k nám přidal ještě bubeník Jouza, který také hrával s KŽ a zrovna se vrátil z vojny. Tak nějak to bylo.

Jaké bylo koncertování v posledních dvou letech socialismu v nuceném undergroundu? Měl jste tehdy ten dodnes často zmiňovaný pocit pospolitosti v onom ghettu "pozitivní deviace", jak to vyjádřil tuším Bondy?

Ano, měl, ale my už jsme tohle zažívali před Našrotem – Křečový Žíly byly taky naprosto neoficiální androšskou kapelou, bez papírů na hraní. Dokonce jsme se pouštěli do pořádání vlastních sedánků a podzemních koncertů, který jsme podle jedné písně Boba Dylana nazývali „Pod tou strážní věží“. Vyvrcholením pak byla akce, honosně nazvaná „Underground Festival Of Music“, na níž se do lomu u řeky Šlapanky narvalo asi 250 mániček. A to už pro fízly přestávala bejt sranda.

V letech 1988-89 to fungovalo na stejným principu – Našrot vlastně taky oficiálně neexistoval. Takže většinou se přes různý hospodský sezení šířily zprávy, že ti a ti kámoši z undergroundu pořádaj podzemní akci tam a tam a jestli nechceme přijet. Jediný rozdíl byl v tom, že na konci 80. let už společně fungovaly komunity androšských mániček a nově punkerů, takže to bylo trochu pestřejší společenství než na začátku dekády, kdy tu punků bylo jen pár.

Zmínil jste undergroundový soubor, který existoval ještě před Našrotem. Popište tedy začátky členů kapely v dnes už asi málokomu známých skupinách Maama, Křečový žíly a Gumovej knedlík - vrátil byste se ještě dnes k něčemu, co jste tehdy hráli?

Já jsem někdy v roce 1982 začínal v Maamě, což ani nebyla kapela – bylo to spíš takový společenství mániček, který se scházelo v Národní kavárně nebo v hostinci U Hnáta, a tvořilo víceméně zvukový koláže po vzoru alternativních souborů, najmě z hnutí Rock In Opposition. Ve stejným roce vznikl na Žižkově Gumovej Knedlík, coby takový hospodský punk – tam bubnoval Jouza. No, a opět roku 1982 vznikly na sídlišti Pražská Křečový Žíly, parta přátel, z nichž někteří uměli hrát, jiní ne – produkovali taky takový podivný zvukový koláže s občasným punkovým tématem. U nich hrál baskytaru Martha. Všichni tři jsme se pak sešli v roce 1985 v Křečovejch Žílách a můžu říct, že i přes naše instrumentální nedostatky občas vznikly hodně silný místa. Třeba takovej koncert z Baráčku z dubna ´85 mě dodneška hodně excituje, zejména v improvizovaných pasážích. Na druhou stranu je třeba říct, že jen málokdo je schopen doposlouchat ho až do konce.

Měli jste za socialismu někdy přímý kontakt s policií díky koncertování v de facto v ilegalitě? Pokud ano, popište nějaký detail, vzpomínku.

V knížce Okres na východě jsem zjistil, že nás začínali monitorovat cca od roku 1984, a zmíněnej Underground Fest v lomu v září ´85, jim asi přidělal pár vrásek. Jenomže pak došlo k těm odchodům na vojnu a do Prahy a naše společenství se de facto na dva roky rozešlo. Všímat si nás začali až v roce 1989, kdy začala vyvíjet činnost naše nezávislá iniciativa Havlíčkova mládež. Já byl navíc na Palachově týdnu v Praze, kde mě perlustrovali, takže když jsem dorazil do HB, okamžitě si pro mě přijeli. Při výslechu se mě samozřejmě na Našrot ptali, jenomže v tý době jsme zrovna byli rozpadlí, neb se Martha soustavně věnoval lití, tak jsem jim řekl, že kapela Našrot už neexistuje. Oni pak na mě a na další členy HM vedli svazky, coby na nepřátelský osoby či jak se to jmenovalo, ale mám pocit, že během léta a na podzim nás sice sledovali, ale do nějakejch tvrdších ataků se nepouštěli. Aspoň co se týče mě, což možná souviselo s faktem, že jsem už žil v Praze a do HB se dostával jen na víkendy. Takže je možný, že takovýmu Žvatlovi nebo Pavlu Šimonovi (členové Havlíčkovy mládeže – Pozn. aut.), který bydleli v HB, asi dělali mnohem víc problémů než mě.

K počátkům Našrotu se váží pověsti, že kapela víc koncertů neodehrála než odehrála, pro opilost jejích členů. Skutečně to bylo tak? Nebo jde spíš o legendu, kterou i vy sami živíte? Vybavíte si koncert, kde vás opravdu mrzí, že jste ho neodehráli dobře, a naopak koncert na který hodně rádi vzpomínáte?

Bohužel ta legenda je pravdivá, průsery s pitím a následným neodehráním různých koncertů se s námi táhly celou první půlku 90.let, ale postupně jich naštěstí ubývalo. Ono to vyplývalo z takovýho toho nadšení, euforie, že spadla železná opona a že bolševik šel do háje. V tomto případě se samozřejmě jednalo o jásot poněkud předčasný, ale tehdy nám to tak nepřipadalo. Byla svoboda, člověk si moh dělat, co chtěl, mohutně se slavilo cokoliv. Abych se přiznal, tak já v podstatě ty první dva roky prožil v takovým oparu a nic moc si z tý doby nepamatuju. Navíc, když se někam jelo hrát, tak koncerty pořádali ti samí lidi, co jsme znali ještě z totáče, ti samí lidi zakládali první rockový kluby. Většina z toho společenstva se prostě přelila i do devadesátých let, tudíž zde byl opět důvod k napití. Na starý kámoše. No, a naším koncertům tohle dvakrát neprospívalo.

A nejhorší koncert? Ze vzpomínek našeho kytaristy, který v té době po nemoci nemohl pít, vím o vystoupení v Kutný Hoře. My ostatní jsme se tak zrubali, že jsme postupně odpadávali a koncert dohrával on a nějaký voják z publika, který jakž takž uměl hrát na bicí. Při koncertu v Praze v klubu 007 se zas díky opilství provozovaly pády do aparatury a na jeviště, šlapání na špatný krabičky, ničení stojanů. Ještě teď vidím pořadatele jak stojí za sloupem u podia, rezignovaně gestikuluje a pološeptem volá: „To nemá cenu! Skončete to!“

Naopak rád vzpomínám na koncert v pražským Rock café, někdy v 1991, kdy se na nás přišli podívat Exploited, který tu zrovna hráli. Po koncertě samozřejmě došlo k mohutné pitce a zpěvák Wattie mi říkal, že máme „urrgh, urrgh, very good… drummer, urrgh!“ a že by ho chtěl do kapely. Tak jsem mu řek, že to není „possible“. Skvělý taky bylo zahrát si na prvním opravdu velkým mezinárodním festivalu, který se u nás konal – na Jam 96, kde jsme stáli na stejným podiu s Ministry, Iggy Popem, Frankem Blackem, Bad Religion, Dog Eat Dog, Chumbawambou, Jesus Lizard, Echobelly a kdoví kým ještě. No, a nacpat decibelový rachot do hlavy našemu milému presidentovi Václavu Havlovi, jak se nám to podařilo na festivalu v Trutnově v roce 1997, to se taky hned tak někomu nepoštěstí.

Zmínil jste Jam 96 - kdo z osobností světového rocku vám tam byl sympatický? Vybavíte si nějakou drobnou příhodu s někým z muzikantů, s nimiž jste, předpokládám na podiu nebo v zákulisí tehdy přišli do styku?

No jo – v backstage byl poslední zeleninovej pohár a u něj ve stejném čase Frank Black a já. Tak dlouho jsme si dávali přednost, kdo ho uzme, až pak přišla nějaká holka, zeptala se, jestli je volnej a když jsme oba mlčeli, normálně ho sebrala. Dobrý byli taky anarchisti z Chumbawamby - z neznalosti jejich světonázoru jim cateringová produkční v dobré vůli nacpala ledničku basou coca-col. Úplně šíleli, naháněli tu nebohou ženu a řvali něco jako: „Okamžitě vyházejte z tý lednice to americký svinstvo!“ Jinak, co se týče muziky, tak nejvíc se mi líbili Ministry, Dog Eat Dog, Chumbawamba a samozřejmě ten šílenej Igáč. Zato u takovýho Shane MacGowana jsem měl pocit, že během koncertu vůbec nevěděl kde a je a co se děje. Byl úplně na sračky.

Vraťme se zpět. V 1. polovině devadesátých let došlo v k poměrně radikální proměně stylu kapely, od hospodského hardcore ke crossoveru, čím to bylo? Reagovali jste tehdy na nástup významných kapel typu Rage Against The Machine, nebo šlo o přirozený vývoj, k jinému stylu?

Když tři roky hraješ pořád to samý, tak už tě to unaví a je nutná změna. Někdy na začátku 90.let se sem začaly dostávat nahrávky prvních crossoverových kapel typu Faith No More, což mě hodně oslovilo. Oni spojili rap a hard rock a to mělo takovou sílu! Z jejich songu „Epic“ jsem byl úplně hotovej. První skladbou, kterou jsme udělali a byla tímhle stylem ovlivněná, se jmenovala „Big Star Honey Johnny“ s textem už v angličtině – vznikla někdy na jaře 1991. Nadto nám náš tehdejší manažér Žvatla dokázal sehnat hraní v Rakousku a ve Švýcarsku, tudíž se to s tou angličtinou – mezinárodním bigbítovým jazykem - tak nějak sepnulo. I když později nám došlo, že v tom rachotu stejně posluchači houby poznaj, jestli na ně hulákáš anglicky, česky nebo svahilsky. Nicméně ta angličtina už nám zůstala. A čím dál víc jsme směřovali do tábora HC-crossoveru, mám dokonce pocit, že hned po Jolly Joker a Spanish Fly jsme byli třetí, kdo tímhle stylem u nás začal hrát. Teprve potom jsme poznávali party jako Rage Against The Machine nebo Biohazard, což samozřejmě byly naprosto skvělý skupiny. V roce 1992 se k nám navíc přidal výborný kytarista Ceemek, tudíž se zlepšila instrumentace a mohli jsme se tak pouštět do složitějších věcí.

Před časem jste se vyjádřil, že si neděláte iluze, že by mohl Našrot prorazit i jinde než v tuzemsku, stále si to ještě myslíte? Nikdy se vám nechtělo vyvážet Našrot více do Evropy nebo třeba do USA?

My jsme si mysleli, že budeme běžně jezdit po Evropě, což se nám také zpočátku dařilo. Jenomže, když od nás odešel manažér, tak jsme prostě ztratili ty kontakty. Do toho přišly ještě další věci – Martha se oženil, narodilo se mu dítě, a též jsme normálně všichni chodili do zaměstnání, takže najednou bylo pro výjezdy málo prostoru. Jezdit kvůli jednomu koncertu třeba do Francie je prodělečná záležitost. Na to je třeba udělat těch koncertů aspoň 7-8, což ovšem znamená harcovat cca 2 týdny po světě.

A vyvážet Našrot s jeho muzikou do USA? To je jako nosit dříví do lesa. Takovejch part jako jsme my, tam maj mraky. A mnohem lepších.

Umíte si představit, jaký vývoj by mohl mít Našrot, kdyby hrál řekněme v Anglii místo v Česku?

To je zcela neodhadnutelná záležitost. Ale vlastně jo – v tý době, když budu brát řekněme roky 1988-96, byli v Anglii v oblibě zasněný shoegazer kapely, pak taneční kytarovky z „Madchesteru“, což byl předobraz budoucího brit-popu a zároveň začínala jet rave kultura se svým acid-housem a technem. Takže by to dopadlo asi takhle: Zhrzena naprostým nezájmem o svoji tvrdou hudbu odjíždí mladá anglická skupina Nasrot přes velkou louži do New Yorku, aby se vzápětí stala součástí místní HC-crossoverové scény. Bohužel však její úspěchy jsou mizivé ve srovnání se spřízněnými soubory Biohazard a Sick Of It All, neboť publikum na ní odrazuje Hraboshův zcela odporný britský akcent…

S kým z osobností světového bigbítu byste si rád popovídal, kdyby to šlo?

Rád bych pokecal s Robertem Plantem a nejen proto, že je stejně jako já fandou fotbalového klubu Wolverhampton Wanderers. Zajímá se taky o orientální hudbu, která i mě je blízká. Z podobného důvodu bych se taky rád setkal se Serjem Tankianem ze System Of A Down, což je kapela, která mě v době po milleniu bavila úplně nejvíc. S Eddie Vedderem jistá šance na pokec byla, když nám americkéj management potvrdil, že nemaj nic proti tomu, abychom dělali opening band Pearl Jam při jejich prvním pražským koncertě v roce 1996. Ale českej Interkoncerts nebo kýho čerta kdo, nám to zamáz. Asi měl připravený nějaký svoje koně, marketingově líp prodejný. Ale stejně ten koncert měl kvůli zpožděný aparatuře tehdy sekyru, takže ho nakonec odehráli Pearl Jam samotný.

Které tuzemské kapely máte rádi, respektive pokládáte je za zdravé jádro tuzemského bigbítu v nejširším slova smyslu?

Většinou jsou to naši přátelé ze spřízněných skupin – jsou nám blízcí jak hudbou, tak lidsky. Takže bych určitě uvedl punkery z Plexis, Apple Juice a N.V.Ú., hardcoristy z Michael´s Uncle, astrální HC Insania nebo noise-coreové pakoně Gnu, a je moc škoda, že se rozpadli Slut. Jmenované kapely určitě jsou nebo byly zdravým jádrem tuzemského bigbítu. A z těch dalších? V hardcore-crossoveru Jolly Joker, Illegal Illusion a Nonsense, ve špinavým rock´n´rollu Esqmeq, v metalu Endless, v rapu WWW a ve folklóru Pavlica s Hradišťanem. No a pak je tu léty ověřená kvalita v podobě Vladimíra Mišíka & Etc…, Prokopových Framus 5 a dalších.

Líbí se vám ještě dnes starší alba kapely, která jsou stylově velmi různorodá? Které se případně nelíbí, které pokládáte za nejlepší?

„The Mirror And The Mask“ (2000) považuji za naši nejlepší desku – nakonec dodneška z ní hrajeme čtyři skladby. A nejslabší je pochopitelně „Destructive Tour“ (1991), má příšernej tenkej umělohmotnej zvuk a moje lemplácká hra na kytaru tím pádem ztrácí svoje kouzlo.

Podle čeho si vybíráte skladby jejichž coververze přináší každé řadové album kapely Našrot?

Společným jmenovatelem všech coververzí jsou šedesátá léta, což je období, který mám ve velký oblibě. Veškerý základy toho, co dneska posloucháme, vznikly v sixties. Byla to doba novosti, změn a překračování tabu, doba, kdy mládež určovala sama za sebe, co se jí líbí, jak se chce oblékat a co poslouchat. Ono to samozřejmě vyvěralo taky z dobrý ekonomický situace na Západě, mladí lidé měl vcelku dost peněz a mohli si ledacos dovolit. No, a navíc se do toho zamíchaly ty psychedelický látky – brány vnímání se otevřely. Někoho to zničilo, někdo prohlédl, ale na málokom to nezanechalo stopy. Je zvláštní, že existovala určitá šance, že se sixties zase vrátí – tři čtvrtiny 90. let byly co se týče hudby naprosto úžasný. Jenomže bohužel doba už byla jiná a konzum, agresivita mezi lidmi a určitá neduchovnost to opět vrátily do srágor, který se na nás valily z osmdesátek.

Našrot patří ke kapelám s velmi energickými koncerty, což ale podle mého soudu vybočuje z průměru na tuzemské scéně, kde bigbítové kapely včetně tvrdých hrají na podiu poměrně vlažně, chladně, ne takříkajíc "našrot". Jak to vidíte vy? Proč tomu tak je?

Asi je to v určité pohlcenosti hudbou. Já třeba, když jdu na podium, si nepamatuju ani jeden text. Sotva ale zazní první tóny muziky, všechno mi naskočí a pak už to nechám volně plynout. Ostatní party se třeba snaží komunikovat s publikem, podbízet se mu, dívaj se na lidi, co by tak mohlo zabrat, vlastně promejšlej marketing toho koncertu. Tohle my neděláme – prostě spustíme rachot, u něj řádíme, a lidem to dojde samo.

Jak intenzivně koncertujete? Nejste vzhledem k intenzitě projevu na vašich koncertech už po dvaceti letech na scéně unaveni?

Bohužel, četnost koncertů se v posledních třech letech značně snížila. Časově náročná zaměstnání, potomci atd. Ale když už se hraje, jdeme do toho na 120 procent. HC-crossover je energetická muzika, na kterou se chodí lidi vyřádit – kapela a publikum musí tvořit spojený nádoby jedný společný energie. Samozřejmě, že sil už není tolik jako před deseti patnácti lety, takže i potom následná regenerace je delší. Ale na podiu tohle na sobě nesmíš dát znát, protože jinak na tebe podruhý už ty lidi nepřijdou.

Vaše kapela se potýká s fenoménem, že se mění vaši fanoušci co se týče jejich převažující sociální příslušnosti od punkerů ke "dredařům", stejně jako vaše hudba se pořád vyvíjí, ale kapela zůstává. Jak byste popsal typického příznivce Našrotu roku 2009?

Ty jo, já prostě nevím, je to taková podivná směska. Ale jedno vím jistě – nejsme generační kapela, s kterou publikum stárne, a když přijedeme někam do klubu, tak se věkový průměr pohybuje mezi 20-25 lety. Samozřejmě, že když je nějakej speciální koncert nebo benefice, tzn. křty nebo výročí, tak se starý psi zase slezou. Ale na běžný vystoupení chodí spíš mladí. Nevím, možná je obecným znakem prostě jen skutečnost, že si chtěj poslechnout tvrdej odvaz a pořádně zapařit.

Co je pro vás větším uspokojením: vybičované publikum na koncertě, nebo dobrá recenze nové desky, případně její dobrý prodej?

No tak - nejlepší by to bylo asi všechno dohromady, ne?

Historií Našrot se pořád vinou potíže členů s chemickými látkami a alkoholem, koncerty jsou ale pořád stejně energické, zmíním například chválený koncert v Hybrálci u Jihlavy, loni na konci léta - cítíte se tedy po dvaceti letech jízdy kapely fyzicky zdrávi? :-)

Na svůj věk jsme na tom fyzicky vcelku standardně, jen mám pocit, že nám někdy trochu měkne mozek.

Co vás osobně dovedlo k bigbítu?

Když na vás ve třinácti zaútočí Beatles a v šestnácti Led Zeppelin, je každý odpor zbytečný.

ROZHOVOR PRO INTERNET. MAGAZÍN ABYSS
(květen-červen 2009)

Ahoj, Petře. NAŠROT vznikli ještě před pádem minulého režimu. Jak jsi v 80. letech vnímal atmosféru u nás. Máš z tohoto období nějaké zajímavé (pozitivní i negativní) zážitky, o které by ses chtěl podělit? Jak vlastně ke zformování NAŠROT došlo?

Doba to byla velmi podivná, vždyť si to představ – je ti přes dvacet a žiješ ve státě, kterýmu vládne klika gerontů ve spolupráci s aparátem StB. Vyžaduje se nehybnost, průměrnost, uměle udržovaná vážnost, zakonzervovanost,. A zatuchlost - ale to se nesmí říkat, neboť je to nesocialistické. Bytí skládající se z těch samých, opakujících se klišé, těch samých schémat, z ptydepe a kulturního marasmu. Nuda. V tý době pro mě byl underground a muzika jedinej možnej únik. Prostě jsme si vytvořili svůj vlastní stát ve státě a tam se cítili svobodný a šťastný. Teď mě ale napadá jedna věc: onen tlak všech těch různých bolševických orgánů, nařízení a příkazů plus všeobecná atmosféra takovýho toho podvědomého strachu způsobily, že lidi k sobě měli tak nějak blíž. Bolševik prostě dokázal svojí vlastní stupiditou blok svých vědomých i nevědomých „nepřátel“ výborně stmelit.

Soubor NAŠROT vznikl jednoduše: S basákem Marthou jsem se znal ještě z doby, kdy jsme spolu hráli v undergroundovým freak-outu, který se jmenoval KŘEČOVÝ ŽÍLY. To bylo cca 1984-85. Pak přišly vojny a po návratu z nich se nějaký čas chlastalo. V březnu ´88 jsem, netrpěliv z toho, že se nic neděje, během jedné pitky v restauraci havlbrodského hotelu Černý orel nadnesl Marthovi, že zakládám skupinu Šrot, že ho chci jako basáka a že skladby „nepudou přes 40 vteřin a budou rychlý jak svině“. Na to podroušený hudebník zdvihl půllitr a opilým hlasem pravil: „Tak dobrá, ale dneska se tady zmrtvíme na… na… na… na šrot! Ha! Změna názvu, musíme se jmenovat Na šrot!“ A název byl na světě. Já jsem pak, jako aby to bylo zajímavý, začal obě slova psát dohromady. Začátkem dubna se pak vrátil z vojny bicman Jouza, který s náma taky hrál v KŽ, a prvotní trio bylo pohromadě.

Pro konec 80. a začátek 90. let byly pro kapelu typické časté alkoholové excesy a v mnoha případech neprofesionální přístup. Měli jste tehdy vůbec nějaké ambice, co se týče hudby, nebo jste prostě tehdy jen byla parta nasraných pankáčů, kteří si dělali, co chtěli a tyhle věci jste neřešili?

My jsme hráli hardcore-punk – sice takovej ten českej, no ale hráli – nicméně za pankáče jsme se nepovažovali. Byli jsme „vagabundi“, dokonce jsem na téma „vagabundismu“ coby životního stylu napsal něco jako manifest. Ač mám pocit, že ho nikdo z kapely nečet, chovali jsme se podle něj. Vagabundi měli být jakousi přechodovou fází mezi punkem a undergroundem. Poznávacími znameními byly: roztrhaná hnědá kožená bunda, vlas rozcuchaný, tvář zarostlá, co nejvíce času prosezeného v hospodě (povalečství – nic originálního), sklon k anarchii (vliv punku) a absence jakýchkoli ambicí (beztak jsme byli bez šance). A kapela NAŠROT měla svojí každodenní existencí tento životní styl propagovat. Takže ten chlast jsme zkrátka měli v popisu práce.

Váš debut „Destructive Tour“ z roku 1991 zní v dnešní době již lehce úsměvně. Jak na dobu jeho vzniku vzpomínáš a jaké máš pocity, když si ho dnes s odstupem času poslechneš?

„Destructive Tour“ je jednoznačně naše nejhorší deska. I ten demáč „Totálně našrot“ z roku 1989 zní líp. Šlo o to, že jsme v tý době byli zvyklí hrát všichni pohromadě. Ovšem když se tehdy nahrávala deska, najednou hrál jenom bubeník s basou a bez zpěvu, všechno se natáčelo zvlášť, takže většinu času jsme věnovali vzpomínání, jak v tý či oný skladbě jdou vlastně ty figury, sloky a refrény za sebou. A to se samozřejmě přenese do psychiky - seš nervózní, napruženej a vůbec ne uvolněnej. Navíc jsem měl tehdy půjčenou krabičku na kytaru a jakožto technický lempl jsem džeka zapojil do špatný dírky, tudíž má kytara ten příšerně tenkej zvuk. A jestli si desku někdy poslechnu? No, spíš se tomu snažím vyhnout.

Na druhé desce „Brain Investigator“ (1993) jste udělali velký kvalitativní skok. Po hudební stránce je mnohem dospělejší, texty jsou již v angličtině a celkem jednoznačně jste se zde přiklonili k tehdy teprve rodícímu se crossoveru. Zdá se mi, jakoby jste se až na tomto albu začali brát trochu vážně a snažili se vymezit vůči zbytku scény. Co bylo příčinou této změny?

Už v době natáčení „Destructive Tour“, což bylo cca v březnu 1991, jsme tak nějak tušili, že to bude bilanční album našeho materiálu z prvních tří let a že nutně musí přijít nějaká obměna. Prostě nás už přestávalo bavit honit ty čtyřiašedesátiny a hrát vlastně dost podobný skladby. A do toho sem přicházely nahrávky FAITH NO MORE, RED HOT CHILI PEPPERS atd., což nás oslovilo velice velmi. Hned na jaře 1991 jsem napsal song, kterej už byl jakoby pomalejší a uvnitř sloky se rytmicky klábosilo – měla to být určitá snaha o rap. Všechno bez textu, v takový tý „jazz english“, nápodobě angličtiny, která ovšem písni dobře seděla. Odsouhlasilo se tedy, ať na song napíšu anglický slova. A tak vznikla věc nazvaná „Big Star Honey Johnny“, první z těch, který nás posouvaly do HC-crossoveru. Také jsme se rozhodli, že celý následující program postavíme na angličtině, což souviselo i s faktem, že nám náš tehdejší manažér Žvatla (bývalý člen KŽ) sehnal hraní v Rakousku a ve Švýcarsku.

Ovšem díky tomu, že nový skladby byly mnohem náročnější, nastal problém s moji hrou na kytaru. Jsem jen prostý beglajťák a na punk stačím, ale tenhle novej repertoár – navíc ve skloubení se zpěvem - mi činil čím dál větší potíže. Prostě jsem zjistil, že komplikovanější skladbu sice dokážu složit, ale je pro mě problematický ji zahrát. A aby to nebylo všechno, začal jsem v tý době nehorázně chlastat. Důsledkem toho všeho bylo, že v létě ´92 Martha přivedl do NAŠROTu brilantního kytaristu Ceemka, čímž se pochopitelně instrumentální zdatnost souboru rapidně zvýšila. A mě zůstal už jen ten mikrofon, což mi ale zase dalo velkou svobodu pohybu na podiu.

Následující počiny „Cornered Animal“ (1995) a „The Guide to the Wild Years“ (1997) jen potvrdily, jak velký potenciál ve vás je. I přes vyhazov z Popronu se tehdy zdálo, že máte před sebou velkou budoucnost. Na následující desku se čekalo tři léta, poměry na scéně se značně změnily, do hry začal vstupovat internet a v crossoverovém ranku se postupně rodila velká konkurence. Nemluvě o propagaci, která byla vždy vaší slabou stránkou. Nemáš pocit, že jste promarnili příležitost stát se „velkou“ kapelou?

Být „velkou“ kapelou u nás znamená, že musíš splnit několik základních atributů. Za prvé je třeba hrát nekomplikovanou, jednoduchou dupavou muziku, jako to umí TŘI SESTRY nebo KABÁT – a když si poslechneš naše zmíněné desky, tak tam prostě takovou skladbu nenajdeš. Za druhý je třeba zpívat česky, viz. zmíněné kapely nebo třeba LUCIE či DIVOKEJ BILL, jenže my jsme setrvávali stále na angličtině, protože jsme si mysleli, že se do naší muziky hodí víc. Za třetí je třeba mít podporu médií, tzn. rozhlasu, televize a tisku – je fakt, že se nám do tohohle nikdy moc nechtělo, neboť jsme se považovali za underground, a podle toho to taky dopadlo. Z toho vyplývá i za čtvrtý – musíš se trefit do vkusu co nejširšího publika, který si pak bude kupovat tvoje desky a svým způsobem tak zpětně tlačit na média, aby tě co nejvíc uváděla. A jelikož my hráli vlastně menšinový žánr, tak tohle taky nehrozilo. A za pátý – musíš mít podporu od vydavatele, což u nás taky nepřipadalo v úvahu, vzhledem k faktu, že Popron se na „Cornered Animal“ propagačně úplně vykašlal a před natáčením „The Guide…“ nás pro jistotu radši rovnou vyhodil.

Za absolutní vrchol vaší tvorby považuji následující desku „The Mirror & the Mask“ (2000). Bezesporu jde o kompozičně nejbarevnější a nejodvážnější počin a nápaditě užité prvky arabského ethna jí dodávají exotický odér. Kdo s tímto nápadem přišel?

Taky považuju „The Mirror & The Mask“ za naše nejlepší album a to i přesto, že tam jsou chyby jak skladatelský tak interpretační. K zlomovýmu momentu, který následně vedl k využití orientálních prvků v naší hudbě, došlo po koncertu NAŠROTU v pražským klubu 007 někdy v roce 1994. Balili jsme aparát, já byl trošku zhulenej, a najednou tam někdo pustil z tehdy nový desky PAGE & PLANTa skladbu „Kashmir“ s těma arabskejma muzikantama. Úplně mě to odvařilo, sed´ jsem si k bedně a v naprostý katarzi okouzleně poslouchal. Já samozřejmě ten song znal ještě od LED ZEPPELIN a líbil se mi hrozně moc, ale tohle nový pojetí mě totálně sebralo. Od tý doby jsem sháněl veškerý nahrávky orientální a africký world music – tak jsem objevil KHALEDA, RACHIDA TAHU, TRANSGLOBAL UNDEGROUND i s NATACHOU ATLAS, FUN-DA-MENTAL atd., atd. Nicméně v tý době mě taky bavil acid jazz a funk a protože v tomhle jsme jeli všichni, tak se tyhle prvky na našich deskách objevily dřív. Základy první skladby „orientálního HC“ jsem dal dohromady až někdy v roce 1998 – později z ní vzniklo „Going To Shamballah“.

Prozatím předposlední počin „Psychorama“ (2003) mě, přiznám se, mírně zklamal. Deska víceméně zopakovala to, co bylo ke slyšení na předchozím albu s tím, že jako celek už neměla takovou sílu a rozmanitosti také poněkud ubylo. Na stránkách se zmiňujete, že situace v kapele tehdy v osobní rovině nebyla zrovna ideální. Myslíš si, že se to na desce nějak odrazilo?

Komplikace nastaly mnohem dřív, myslím že na jaře 2002 se to projevilo nejvíc – nějak nás moc nebavilo hrát, novej repertoár jsme nedělali, občas jsme se porafali. Po Trutnovským festivalu toho roku jsme si řekli, že přestanem hrát koncerty do tý doby, než prostě nenapíšeme a nenatočíme novou desku. Takže naopak – vztahy se během období zkoušení novejch skladeb spíš čistily. Ale víš proč se ti možná „Psychorama“ nelíbí? Nemá tu rozevlátost jako „zrcadlo a maska“, je příliš sevřená a mnohem ponuřejší. Problém je taky v tom, že deska je dost překlávesovaná a navíc většina skladeb je v pomalým nebo středním tempu. Tudíž ty skladby samy o sobě obstojí, ale když je dáš dohromady na jeden kotouč, tak mají tendenci tě uondat, unavit. Doporučuji pustit si vždycky jenom dvě skladby jako singl a pak to vypnout.

Dostáváme se k vašemu novinkovému počinu „Rag(e)time“ (2008). Podle tvých slov jde o jakési shrnutí všeho, co jsme od NAŠROT mohli slyšet v minulosti. S tím se sice dá poměrně souhlasit, zároveň však nelze přeslechnout zřetelný příklon k rockovému výrazivu. Nasranost a agresivitu na mnoha místech nahradila melancholie a smutek. Na desce asi v doposud největší míře užíváš melodický zpěv a hudební pojetí je rovněž poněkud decentnější. Toto zvolnění vám ale dle mého názoru velmi prospělo a dodalo skladbám na hloubce. Jak to vidíš ty?

Pokud nebudu brát texty, ale čistě hudební hledisko, tak ono stylové shrnutí všeho toho, čím NAŠROT prošel, spíš vyplývá ze skutečnosti, že cca v období 2005-2006 jsme všichni na kapelu neměli moc času. Moc se nehrálo a nezkoušelo, každý si procházel určitými změnami v osobním životě, vlastně jsme se ani moc nepotkávali. Třeba jsme se naučili nějakej song, ale protože další zkouška byla až za šest tejdnů, nikdo si ho pořádně nepamatoval a zkoušel se dál v úplně jiný podobě. Třeba „Freddie The Spider“ byl na začátku normální punkárna, až se postupně vyvinul v dajaký funk-rap. „Words Are Dead“ byl folk-rock od začátku, vlastně jsem ani nevěděl, jestli tohle budem vůbec hrát, ale protože máme všichni rádi VLADIMÍRA MIŠÍKA & ETC…, tak jsme to tak nechali. Písničky tedy průběžně vznikaly 4 roky. Proto nemá tahle deska nějakou ucelenou strukturu či sound, což je proti „psychoramě“, u níž většina skladeb vznikla během jednoho roku, zřejmě plus.

V bookletu desky jsou opět uvedeny texty v anglickém i českém jazyce. Opravdu považuješ svět za tak temné, depresivní a zlé místo? Ptám se proto, že kdybych jejich obsah měl shrnout do jednoho slova, tím slovem by byla zcela jednoznačně „beznaděj“…

Jestliže „Psychorama“ byla o „temných stránkách duše“, tak texty na „Rag(e)time“ jsou normální reflexí toho, co vidíme kolem sebe. Třeba „Refugees From The Future“ je sci-fi o našich potomcích, který nás jednou obžalujou za to, že jsme dopustili, v jakejch sračkách oni musí žít. A to jenom kvůli chamtivosti několika hajzlů, který si osobujou nárok na jakousi svoji jedinou svatou pravdu. A kvůli ní zdevastujou a znečištěj každej píď země, kvůli ní rozložej celou společnost. Myslíš, že se to neděje? „I Want To Take You…“ je čistě protirasistickej song, k tomu nemám co dodat. „Bloody Oil“ je sice o tý vylhaný a nesmyslný válce v Iráku, ale v podstatě je o každý válce, která přináší jen utrpení. A samozřejmě kšefty zbrojařskejm a stavebním firmám. „Only Pain“ je o strachu a beznaději. „Words Are Dead“ zase o tom, že jsme úplně ztratili duchovno a magii, nerozumíme slovům, který utvářej vztahy a společnost, zato slepě přijímáme nejprimitivnější slogany, díky nimž utápíme život v naprosto pitomých materiálních banalitách. Že přesně teď žijeme v oné huxleyovské budoucnosti, „kultuře trivialit, pravdě utopené v moři bezvýznamností“. A že zůstaneme stejně natvrdlí až do hořkýho konce. Myslíš, že je to mimo mísu?

Celkově velmi ponurý ráz desky narušuje jen přítomnost coververze od VELVET UNDEGROUND „Sunday Morning“ a na vás neobvykle optimistická skladba „Freddie the Spider“. Nemyslíš, že právě tyto dva kousky celistvost desky poněkud narušují? Nebo jste jen chtěli atmosféru desky trochu odlehčit, aby se posluchači bezprostředně po jejím poslechu nešli zasebevraždit?

Musím se přiznat, že nasadit po„Bloody Oil“ a „Only Pain“, tedy totálních depresárnách, prosluněnou písničku „Sunday Morning“ je spíš tak trošku cynickej humor. Ale „Pavouk Béda“, kterej je navíc odpálen známým monty-pythonovským sloganem, je skutečně odlehčující srandička, která se pouze jemně vrtá v hudebních dějinách.

Další skladbou, která poněkud vybočuje, je překrásná balada „Words Are Dead“, kde tvůj hlas doprovází jen akustická kytara a violoncello. Výsledek je úžasný. Jak tahle skladba vznikla a nemáte v plánu někdy v budoucnu vydat čistě akustickou desku?

Musím se přiznat, že když jsem ji přines´ na zkoušku, ze začátku jsme nevěděli, co s ní. Tak nějak jsem tušil, že na sloky chci akustickej bigbít, ale třeba jsme přemýšleli o tom, že refrény budou tvrdý noise. Nakonec jsme se rozhodli ji nezprznit s tím, že je tedy vyloučeno hrát ji na koncertech, ale na desku ji natočíme. Zavolal jsem Olinovi Nejezchlebovi a řekl mu, aby do ní vymyslel „to nejsmutnější sólo na cello, jaký kdy vymyslel“. A bylo to.

O tom, vydat se jen s akustickými kytarami a bubínky po turné po hospodách, jsme se už několikrát bavili, a vcelku nadšeně, ovšem spíš to vyplývalo z množství požitých nápojů, než z nějakýho konkrétního nápadu, který bude později uskutečněn. Ale nikdy neříkej nikdy…

Kromě skladby „Only Pain“ jste tentokrát zcela vypustili prvky ethna, které vaší tvorbě nesmírně sluší. Není to škoda? Objeví se tyto prvky ještě na některém z dalších alb?

Nápady na orientální rify a motivy jsou v zásobě a pokud se nám poštěstí natočit další desku, určitě se na ní objeví.

Až doposud jste kromě debutu natočili všechny desky v Hostivaři. Tentokrát jste ale zvolili studio Andy’s Sound a přiznám, čímž deska dle mého názoru zvukově trochu utrpěla. Proč jste se rozhodli vyměnit zavedené studio, kde jste dosahovali permanentně kvalitního zvuku?

Nemyslím si, že by deska zvukově utrpěla – jenom prostě má ten sound trošku jinej. Andyho jsme zvolili z několika důvodů. Za prvé je to náš kamarád, za druhé žije v Havlíčkově Brodě, takže kapela nemusela nikam cestovat. To je důležitý, protože takhle jsme desku mohli nahrávat průběžně, průběžně jí míchat a ne ji narychlo nabušit za pět dnů jako u Zdeňka. Taktéž naše finanční prostředky zdály se být poněkud omezené.

Desku jste se tentokrát rozhodli vydat svépomocí bez labelu za zády. Proč jste se k tomuto kroku rozhodli?

Prostě jsme si to chtěli zkusit. Člověk má pak tyhle věci víc pod kontrolou. O distribuci se nám starají Black Point a Cecek Records, album je pochopitelně k dostání na našich koncertech a též si ho lze objednat na našich webových stránkách.

Před nedávnem NAŠROT oslavil v Praze a Havlíčkově Brodě 20 let své existence, což je úctyhodné číslo. Jak jste si tyto narozeniny užili a jak bys těch dvacet let strávených na scéně shrnul?

Já si myslím, že jsme si oba koncerty užili až moc. A řeknu ti, konce některejch jedinců… No nic, byla to prostě paráda, přišla spousta lidu, staří přátelé i mladí nadšenci, podpořili nás některé další soubory, a pokud se vše povede, tak z toho pražskýho koncertu by snad mohlo vzniknout i DVD.

A shrnutí oněch dvaceti let? Já už jsem to někde říkal – když si vezmeš, že jsme byli flinkové, lenoši, ignoranti a ožralové, co se o nic nestaraj a na všechno serou, tak je možný označit sedm vydaných řadových alb jako úspěch. Jenomže zase jsme kvůli výše uvedený charakteristice mnohokrát ztratili pozice, který jsme si předtím vydobyli. A tak je těch dvacet let vlastně jako sinusoida – natočíš album, jezdíš s ním po vlastech českých a moravských, seš nahoře, jenomže po čase jdeš dolů, protože pomalu mizíš z médií a tím pádem z očí. A pak se jen prodíráš do doby, než zase uklohníš něco novýho. A tak plyne rockerův čas…

Neuvažoval si někdy o změně názvu? Vzhledem k tomu, že vaše tvorba zní poměrně seriózně, už mi k vám tento název příliš nesedí a může odradit případné nové fanoušky, které si pod tímto názvem nejspíše představí nějakou punkovou odrhovačku.

On ten název, spíš než hudbu, vyjadřoval a vyjadřuje náš životní styl. Tedy – už to není tak divoký, jako v první půli devadesátek, ale na druhou stranu se někdy dokážem vyprasit tak mocně, že bys v životě neřekl, že ty trosky ležící pod stoly umí vůbec číst a psát, natož hrát na nějaký hudební nástroj.

Časové rozestupy mezi jednotlivými deskami jsou čím dál tím delší. Budeme muset i na další desku čekat dlouhých pět let? Jak vlastně momentálně vidíš budoucnost NAŠROT?

My dlouhodobě nikdy neuvažujeme – kapela je křehká záležitost a může skončit stejně dobře za dvacet let jako za měsíc. Soustřeďujeme se zatím na tenhle rok: to znamená, že děláme koncerty, na nichž hrajeme věci z „Rag(e)time“, snažíme se prodat co nejvíce CD (i když už to není moc v kursu), abychom dokázali zaplatit mix, střih a výrobu DVD, zároveň se pomalu, ale jistě chystá knížka o NAŠROT.

Tvým bočním projektem je zajímavé seskupení MARADONA JAZZ. Chtěl bys o tomto zajímavém projektu trochu pohovořit a blíže nám ho představit?

V kostce řečeno je MARADONA JAZZ mejdanové improvizační těleso, které hraje ku tanci a zábavě převážně v rytmech latinskoamerických. Sestava tělesa je následující: DJ Mucho (dj-ing, znám též jako zpěvák a baskytarista sk. PLEXIS), DJ Baltazar (dj-ing), Jaroslav „Seňor“ Stuchlý (bicí, též bubeník MICHAEL´S UNCLE) a Hraboš (zpěv, scat). Když to rozeberu, tak oba DJs pouští desky s latinou, latino-jazzem, soulem a housem a já s Jardou do toho improvizujeme. Je to velká legrace, velký uvolnění a lidi se náramně baví.

Jsi znám rovněž jako poměrně úspěšný spisovatel knih. Co ti psaní dává a kdy ses mu začal aktivně věnovat?

No, já jsem samozřejmě jako každý začínal psaním poezie. Prakticky celý osmdesátý léta jsem psal poezii, kromě asi dvou takovejch jako sci-fi povídek a stručný historie bigbítu. První opravdovou knížkou bylo vlastně až „Viděno Sudem“ v roce 1998, což ale původně ani neměla být kniha, nýbrž rozsáhlejší článek do Rock&Popu. No a pak následovaly další „sudovské“ kousky, poslední je „Návrat k Sudu“ z roku 2006. Abych se přiznal, tak já se moc za spisovatele nepokládám, jenom tak nějak vždycky pospojuju pár skečů dohromady, aby se kamarádi z knajpy pobavili. Však se taky nejedná o nic seriózního, podle mě je to jen pokleslá popkulturní literatura o třech opilcích povlávajících na trase někde mezi Vinárnou U Sudu a barem Umbar na planetě Umbar v systému Alfa Centauri.

V minulosti jsi byl moderátorem a spoluautorem kultovního dokumentárního cyklu Bigbít, který vyl vysílán na ČT. Před několika lety ses navíc vrhl na tvorbu stejnojmenného webu o rockové (a příbuzné) hudbě v Československu v rozmezí let 1956 – 1989. Osobně si nevybavuji jedinou publikaci či stránky, kde by toto téma bylo tak komplexně zpracováno. Jak moc úsilí tě to stálo? Nebyl problém sehnat některé informace, které zřejmě nebyly nikdy oficiálně zdokumentovány? Popiš nám trochu postup tvorby tohoto ojedinělého projektu…

Tady se musím přiznat, že Československý bigbít poslední čtyři roky poněkud zanedbávám, protože jsem se rozhodl ve svém volném čase zpracovat Stručné dějiny světové rockové hudby XX. století. Mám to prakticky hotový, teď to cpu do redakčního systému. Pak se zase vrátím k tuzemskýmu bigbítu.

Je to docela kláda dát to všechno do kupy. V podstatě je důležitý, aby člověk měl tu muziku rád, aby jí poslouchal v celý její rozmanitosti, aby si o ní ledacos přečetl, jako třeba různý biografie, časopisy, internet, no a pak je dobrý mít nějaký, alespoň elementární znalosti z poválečný světový a československý historie.

Mezi vaše fanoušky patří mimo jiné i jeden z nejlepších současných českých režisérů Petr Zelenka. Jedna z vašich skladeb dokonce zazněla i na soundtracku k jeho filmu Příběhy obyčejného šílenství. Znáte se s Petrem osobně? Co bys nám o tomto svérázném umělci řekl?

Známe se velmi dobře asi tak od poloviny 90.let. Následně u něj v bytě na Letné probíhaly a probíhají dodnes takový mikro-mejdánky, kde se klábosí, pouští filmové nebo televizní lahůdky, popíjí dobré víno a dlabou bagety s jeho mistrovskou česnekovou pomazánkou. Je to kromě koncertů prakticky jediná možnost jak se sejít, protože on pořád buď něco točí a režíruje anebo cestuje po světě, coby důsledku svého točení a režírování. Je to bezvadnej a chytrej člověk se zdravými názory a citem pro dobrou muziku. Nakonec – poslouchá NAŠROT…

Pocházíte z Havlíčkova Brodu, který je srdcem Vysočiny. Jaký máš k tomuto kraji a městu vztah?

Já znám HáBéčko už přes pětadvacet let jenom z víkendů. A kromě členů kapely, lidí z bejvalý undergroundový komunity a pár starejch kámošů tam v podstatě už nikoho neznám. Ale město je to hezký a je dobrý se mít kam vrátit, přestože se cítím doma víc v Praze.

Abych se přiznal, tvrdá scéna na Vysočině mi připadá jako jedna z nejslabších v celé republice a její úrovní jsem celkem frustrován. Myslíš si to samé, nebo na to máš odlišný názor? Jaké kapely tě v tomto kraji zaujaly? A jaké další české kapely tě poslední dobou oslovily?

Vysočina byla vždycky zábavový kraj, což znamená, že tam byl v kurzu hlavně tancovačkový hard rock a metal. Punk a hardcore tam nikdy moc nejely, nakonec to jsou vyloženě velkoměstský styly. I když mám pocit, že jsme to s NAŠROTem trochu nakopli - v polovině 90.let tam fungovalo dost HC part, například známá byla skupina Ďeti. Poté už jsem tu scénu přestal sledovat. Ale vím, že i teď tam existujou mladý dobrý kapely jako třeba NU POGODI nebo SELTAEB.

Z českých skupin se mi toho líbí docela dost. Když pominu kamarády z kapel, který jsou mi blízký hudebně tak i lidsky, čímž mám na mysli punkery z PLEXIS, APPLE-JUICE a NVÚ, nebo hardcoristy z MICHAEL´S UNCLE, GNU a INSANIA, tak bych k poslechu doporučil z HC-crossoveru JOLLY JOKER & PBU, ILLEGAL ILLUSION, NONSENSE, STATUS PRAESENTS, z garážového bigbítu ESQMEQ, z jižanského rocku PUMPA, z metalu ENDLESS, z rapu WWW atd.… A samozřejmě mám rád starý bigbíťáky z kapel jako VLADIMÍR MIŠÍK & ETC… nebo FRAMUS FIVE a osobnosti folku a folk-rocku jako VLADIMÍR MERTA, VLASTA TŘEŠŇÁK, JURA PAVLICA & HRADIŠTAN atd.

Na závěr budu citovat úryvek ze skladby „Freddie the Spider“, kde zpíváš: „šedesátky byly slunečním úsvitem, sedmdesátky se dotýkaly hvězd, osmdesátky byly sračko-léta – však víš, devadesátky byly novou nadějí, ale nebyl to žádnej ráj“ – to je dle mého názoru velmi trefně a vtipně popsaná realita na hudební scéně. Jak bys v tomto směru charakterizoval současnost?

Retro retra, pajcovníků ráj, přeslazená nuda a občas pár svěženek vyrostlých…

« TOP »