Top Downloads

  1. Našrot 7135x
  2. Hodnej kluk 5344x
  3. We'll Never Die 4254x
  4. Král je mrtev ať žije král 4169x
  5. Man In The Air 3977x
  6. Policejní stát 3961x
  7. Going To Shamballah 3699x
  8. It´s My Homework 3667x
  9. Snowing In The Desert 3657x
  10. Life Is Elsewhere 3653x
  11. Arabian Magic Train 3653x
  12. War Or Peace & Love 3650x
  13. Strýc na výboře 3649x
  14. Looking Into Your Privacy 3575x
  15. Malá je naděje 3566x
  16. Fuck Army 3548x
  17. Hnijící královna 3521x
  18. 21 Reasons Why White Men Can't Sing Rap 3459x
  19. Nemám už naději 3432x
  20. The Kiss Of The Death Time 3363x
  21. Downtown 3327x
  22. Takový malý vychýlení 3251x
  23. Bastard 3134x
  24. I Killed My Little Pony 3131x
  25. The Braininvestigator 3076x
  26. Highway 2000 3044x
  27. Flashbacks 3030x
  28. Hollywood (The Dreams Above L.A.) 2999x
  29. The Rhythm Of The Jungle / Lost Generation 2995x
  30. Us And Them 2972x
  31. No Way In This Reality 2958x
  32. Lies 2950x
  33. Long Distance Works (1998) 2939x
  34. She's The Right Girl 2932x
  35. Another 1984 (Fuck Their Bright Right Life) 2921x
  36. Love Of The Psycho 2920x
  37. Simply Stupid Day 2904x
  38. The Statue (1999) 2820x
  39. Talk 2733x
  40. Born To Be Wasted (1999) 2689x
  41. Skeptikl Song (1998) 2678x
  42. 21 Reasons Why White Men Can't Sing Rap (video) 1582x
  43. Bloody Oil 599x
  44. I Want To Take You Away From Here 553x

Aktuální info
najdete na našem profilu
bandzone.cz/nasrot
STÁLE V PRODEJI!
K dostání u
Cecek Records, Black Point Music,
v našem shopu
a na našich koncertech.

Media / Recenze

Mladá fronta, 27.4.1990
sampler "REBELIE - PUNK 'n' Oi!"

PUNK JAKO FOLKLÓR

Milovníky lidových písní a krojů by asi vystoupení punkové kapely ve Strážnici pobouřilo. Přitom by, na rozdíl od většiny ostatních souborů, předvedla skutečně živý folklór. Punk, i když by se tato charakterizace jeho vyznavačům asi nelíbila, je jedním z nejvýraznějších projevů městského folklóru. Má dokonce svoje specifické kroje, typické účesy, i když hlavní je hudba.

U punkových kapel je nejdůležitější přesvědčivost, což je ostatně pro folklór typické. Forma je zažitá - sudé rytmy, tu a tam polka, i když v mnohem vyšším tempu, a snadno zapamatovatelné refrény. Dokonce se objevují i parafráze, třeba Suchého a Šlitra. Ovšem z jejich Malého kotěte zbyl jen refrén s pozměněným textem: "Kluci a děvčata, pěstujte prasata, země je kulatá, svinstva je tu dost." Punk však nekomentuje jenom situaci, ale zaujímá stanovisko, jako třeba Šanov v další parafrázi: "Nikdo nás nechce, nikdo nás nemiluje, nikdo nás nemá rád, protože jsme mladý nezkušený smradi, musíme poslouchat. A my dva se chcem a my dva se milujem, a my dva se chcem brát, budem si dělat, jak se nám líbí a na vás budeme srát."

Extrémní snaha o vymanění se ze společnosti je pro punk typická. jeho vyznavači stojí na jejím okraji, bez snah se zařadit, neboť nechtějí být "kolečky ve stroji, co šlape jak hodiny" o němž zpívá havlíčkobrodský Našrot. A tak je pochopitelné, že "šlapeme po kráse" a"zdvíháme ohavnost" když "chcípáme v továrnách" a "nepudem do nebe". Ještě pregnantněji než Šanov to vyjádřila Fabrika ve stejnojmenné písni. Tu však na desce, ačkoli byla natočena, nenajdeme. Slogan "zasraná, zmrdaná fabrika" připadal Supraphonu, který album distribuuje, přece jen příliš silný.

Punková obžaloba je možná tvrdá, ale pravdivá. Industriální společnost se snaží každého přizpůsobit k obrazu svému. Omezuje ho často víc, než je nutné. A punkeři se těmto trendům brání. Ne však proto, aby se dostali výš do těch vrstev, kde si někdo "jen tak žije, občas ňákej průser taťka mu zalepí", jak říká Našrot. Oni svůj styl života netouží měnit, ačkoli "čtvrtá kategorie v pavlačovým domu pevný zdraví podryje bělochům i Romům", !přesto každý má rád přípotoční nížiny - lepší, než se stěhovat na sídliště Lužiny." Aspoň Tři sestry si to myslí.

Samozřejmě že i v tomto životě se najdou povyražení. Jedním je punk, teď myslím hudbu, za kterou jsou ochotni jezdit přes půl republiky a pak hospoda. Tři sestry zpívají o té své: "Sedím na Kovárně, piju jedno za druhym, protože je pátek, tak co s ním." Občas se objeví i nějaká ta dívka, třeba"na první pohled z nóbl rodiny, ať nepočítám s tím, že se se mnou zahodí. Vláčela mě parketem v rytmu tanga, pak když se napila, byla s ní sranda." Leč konec v podání Fabriky je tvrdý: "Náročnej víkend prožil jsem v kavárně, bez peněz a s kapavkou teď je mi náramně." Prostě na lepší společnost vždy punker doplatí. Alespoň v písních.

Album je cenné především z dokumentárního hlediska.Pravda, mohlo být lépe natočeno, i když poslední Turbo ukazuje, že ani hodně dobré studio automaticky nezaručuje dokonalý zvuk, podstatné však je, že se podařilo zachovat charakter hudby. Dokonce není velký rozdíl mezi studiovými nahrávkami a koncertním záznamem Šanova. Sklepní zvuk však majitele hi - fi aparatur asi nenadchne.

K desce mám ovšem jednu podstatnější výhradu, a to k výběru kapel. Nepovažuji za optimální kombinovat punkové soubory se skinheadským Orlíkem, i když vím, že v zahraničí se to dělává. Ale znám vztahy mezi vyznavači obou hnutí. Navíc skinheadská filosofie, patrná nejlépe z hned první písně Orlíku, slovy "teče nám v žilách stejná krev, teče nám v žilách český pivo, buď tvrdej, i když se plazíš po čtyřech, pivo sem, pivo tam, ať je živo" vymyká z rámce desky, přestože hudba se moc neliší.

Mezi kapelami působí nejpřesvědčivěji teplický Šanov. Pražští Plexis se snaží zasahovat širší posluchačskou obec a od punku se stále více vzdalují. Dobré jsou také Tři sestry, které klasické obsazení kytara, basa, bicí obohatily o akordeon. Do řady! stejně jako Fabrika doplácejí na nadměrnou délku skladeb, navíc projev druhé kapely je nevýrazný. Havlíčkobrodský Našrot přináší už jinou hudbu - tvrdé hardcore, které má sice s punkem společné základy, potlačuje však jeho melodičnost.

Přes výše uvedené nedostatky patří Monitoru dík, neb je to vůbec první punkové album u nás, které navíc vyšlo velmi aktuálně - natáčelo se v lednu a únoru, takže mu prominu i nepovedený obal.

Melodie 8/90
REBÉLIE - PUNK 'n' Oi!

Tak se amatérské kapely přece jendočkaly. V posledních letech se hodně mluvilo o tom, že by seamatérům mělo nějak pomoci. Oficiální vydavatelství si toovšem vyložila po svém. A tak například na LP PosloucháteVětrník Supraphon neriskoval a zařazoval většinouosvědčené nebo přímo už profesionální kapely. Poněkudvětší odvahu měl Petr Janda při sestavování Rockmapy. Zdevšak pro změnu dostaly prostor jen metalové skupiny, a to neprávě se svými nejzdařilejšími skladbami. Slovenské LPRocklet dostatečně "pochválil" ve své recenziV.Vlasák, takže by se mohlo zdát, že samplerová LP jsoupředem nějak nešťastná. Můj skeptický názor všakzačíná vyvracet soukromé nakladatelství Monitor. Dávápříležitost dosud opomíjeným kapelám, a to od punku až pokvalitní pop.

Úplně první LPdeskou tohoto vydavatelství je REBÉLIE. Sešly se tu kapelyzastupující hnutí punk a skinheads. Obal desky je strohý, alevýstižný. Odradí na první pohled ty, kterým obsah do rukounepatří, a přiláká naopak své příznivce, kteří hnedpoznají, že tohle je konečně deska pro ně. Navíc: jakmilepřelétnou očima názvy kapel, poznají, že Monitor vybral prozačátek ty nejlepší "kusy" z českého revíru.Vždyť takoví Plexis, Tři sestry, Šanov nebo Orlík už majíi bez sdělovacích prostředků dost velké "jméno".

Rebelii zahajujeskupina PLEXIS svým Půlnočním rebelem. Je v něm kus staréhobigbeatu, a mohl by tedy navnadit i "taťky", cochodili na koncerty před dvaceti lety. Deska však pokračujepřevážně v punkovém stylu. Za nejzdařilejší skladbuPlexisu považuji píseň Ona neví, kde musím pochválitHoškův zpěv. Ten naopak postrádám u skupiny TŘI SESTRY, kdeslyším spíš hulákání. Pro Tři sestry je typickáharmonika a vůbec trochu hospodský projev. Bohužel, včetněsprostých slov. Mohu se ovšem přes ně přenést díkyatmosféře písní a vtipným textům. Ty jsou vyrovnaně dobréve všech třech skladbách. Skupina FABRIKA vnáší na deskupořádnou punkovou "jízdu". Je tu pěkná kytara, izpěv celkem slušný. V porovnání s ostatními kapelami jevšak Fabrika méně výrazná, bez osobitého aranžmá. A -stranu uzavírá skupina ORLÍK. Písně Skinhead a ViktorkaŽižkov nepřímo vybízejí posluchače, aby řvali seskupinou. Řvát může opravdu každý, protože tak činí i"zpěvák". Osvěžením je vtipný punkový (?) pochodKarel G. mit uns. Na B - straně skupina ŠANOV přesvědčíhned na první poslech zajímavým zpěvem a hrůzunahánějícím řevem. I texty zaujmou svou nefalšovanouangažovaností. Ta je ostatně patrná u všech kapel LPRebélie. Zdá se mi však, že Šanov dokáže své texty lépe"prodat". Svou roli možná sehrálo i to, že jehopísničky jsou z koncertu, zatímco některé kapely ve studiutrochu ztratily drive. Skupina NAŠROTje, řekla bych odjinud. Cítím tu silný vliv Plastiků,zvlášť v písni Malá je naděje. Vkontextu s ostatními kapelami mi Našrotpřipadá nejméně stravitelný. Nejlepší dojem mám zeskupiny DO ŘADY!. hudebně je nejdál. Má zjevně promyšlenémelodické linky, výbornou kytaru, nejpropracovanějšíaranžmá. I pěvecky je na tom dobře. Věřím, že tahle deskasi najde dost posluchačů, aby neodradila vydavatelství Monitorod podobných experimentů.

Hodnocení: 4 / 5

Melodie 1/92
DESTRUCTIVE TOUR

Trojice Našrot z Havlíčkova Broduspokojeně obdělává svou půdičku někde mezi klasickýmpunkem a sytě hlubokým hardcorem. Nijak se ovšem neomezuje,takže tu a tam bez rozpaků zabrousí ke svým sousedům, jednouspíš do toho, jindy do onoho pole, a to dokonce běhempísničky. tomu se přispůsobuje i zpěv - "řev":napřed apokalyptický chraplák, posléze méně vypjaté,přirozenější hlasy ve zpěvnějších kusech. Tato poměrnápestrost hraničí až s nesourodostí repertoáru, cožpotvrzují rovněž některé zvukové legrácky (Plastickátrhavina, Koziáš 44), zaplaťpánbů, že krátké.Tam, kde dostává hudba pořádné tempo a výrazné refrény akde Bártovy bicí rachotí jak supící lokomotiva, přičemžbasa (Dvořák) a kytara (Hrabalik) si s nimi v ničem nezadají,tam si říkáte, že vás zrovna takhle obšťastňujerock'n'roll ve stylu Motorhead. Tam je také Našrot vkramflecích nejpevnější - It's Fucking World, Sexy Story,z poloviny též Underground už neni co bejval.Podobného ražení je také výtečná Hnijící královna,i když její delší improvizovaná dohra působí spíš jakoladění. Uspokojením jistě naplní působivé, procítěnérecitativy a pěvecké party, za nimiž jako by byl mnohdy cítitďábelský úšklebek vrahouna, sexuálního devianta,násilníka nebo jiné pozoruhodné existence (ve mně to, sprominutím, vzbuzuje úsměv). Např.: "hej, malá, pojďsem blíž / sukýnka je ti na obtíž / po stehnech se valíprsty / teď už tě mám, bejby v hrsti..." (Bluesrůžovýho pokoje). Některé pasáže jsou po textovéstránce vůbec půvabné: "...ach matko, řekni aspoňjeden blábol / abych ti konečně moh uvěřit..." (Hnijícíkrálovna). Obdobně i obrázky, kupodivu vcelku poetické,jako: "...místo poklon roucho zapomnění...","...z vostudy kabát chechtací...", "...uzřeljsem na ulici Spravedlnost / / roztřásl jsem se před nístrachy / páchnula krví..." a tak podobně. Jenomže -rozluštit lze pramálo, přitom místo textů je přiložen jenskoro nic neříkající papírek, nevyužita zůstala navíczadní strana obalu, takže chceteli znát název právě hranépísně, musíte kroutit hlavou ve směru rotace desky a čístze středové etikety. Nicméně mezi některými světlýmimísty se tu a tam vyskytují také drcené mozky a jinéomšelé pojmy, aby to ještě více pokazil (vyjímečně zcelasrozumitelný) čokovsky skřehotavý výkřik "zkurvenásviňská pakárna!" (Produkty ideologie).

VýsměchPůlnočnímu rebelovi skupiny Plexis je snad únosný, alenavýsost truchlivým překvapením je trapně zařazená melodieBeethovenovy Elišky - to už je hotový snobismus, uvážíme -li, kdo všechno ji už dávno použil (Accept, Deep Purple amnozí další). Mno, naštěstí je tu pořád dost Muziky.Dávám tři a půl, ale vy, co nejste abstinenti, klidně dbejtepřiložené rady: "Poslouchejte pouze nahlas a pod vlivemalkoholu!" Potom uvidíte těch hvězdiček možná i víc.

Rock&Pop, 10/1991
DESTRUCTIVE TOUR

"Mnohdy jsme zcela nesprávně řazeni mezi punkery, ale mynejsme žádní punks. Líbí se nám hlučná hudba. Mámerádi, když basa dělá vrrr, bicí trrr a kytara kchrrr. Jsmevlastně taková veselá radostná kapela."

Není snadvýstižnější charakteristika NAŠROTU než uvedenásebedefinice, kterou jsem objevil ve svém archivu mezimateriály, poskytnutými jednou třetinou tétohavlíčkobrodské formace, kytaristou a zpěvákem Hrabošem.Spolu s rytmikou Martha (bg) - Vodník (dr) dávají nátěrem,jemuž přišpendlili visačku "pub core", drsnounakládačku všem citlivějším povahám. Po vesměs vlastnímináklady vyprodukovaných projektech Skimmedu, SRK a LDF je albumNašrotu první deskou tuzemského hardcoru, vydanou oficiálnígramofirmou. Kdo však čekal kvalitnější nazvučení, nebudezcela nadšen. Nezbývá než doporučit: poslouchejte"volume max"!

LP sestává zedvou nepříliš vyrovnaných částí. První strana je až naúvodní song výsekem loňského (žel nedokončeného) programu"Teror růžovejch prasat", zatímco zbytekpochází ještě z dob hluboko prerevolučních. A ten,přestože kupodivu co do obsahu až na vyjímky nezastaral,působí podstatně fádnějším a oposlouchanějším dojmem.Oživením tu je výborná skladba Král je mrtev, ať žijekrál (nenásilné střídání tempově odlišnýchpasáží), která navíc vybočuje z jinak poněkud sterilníhoaranžérského rámce, citace Beethovena v Nemám už nadějia také zřejmě největší hit skupiny, přímočará SexyStory, nicméně pekelný drive není všechno a skutečněneotřelých nápadů je jen o málo víc než pověstnéhošafránu. Samoúčelná disharmonie exhibice v závěru Hnijícíkrálovny k nim nepatří... Naproti tomu novější věcidisponují  daleko rozmanitějším výrazovým arsenálemvčetně náznaků krajního grind core (Takový malývychýlení, Produkty ideologie).

Když nám Hrabošs patřičným důrazem sděluje "Jsme líný řvát i fuck!fuck! a srát ne tenhle svět", věřím mu to.Autentičnost (funkční užití vulgarismů nevyjímaje) bylavždy jednou z hlavních zbraní Našrotu. Skřípe to jen tehdy,když kapela ztrácí svůj typický nadhled (Policejní stát,Blues..., Hodnej kluk). Máme tu ovšemosvobozující prvky v podobě jízlivého sarkasmu, zejména v Pochodufalešnejch rebelů (s plexisovskou variací"Půlnoční debil kráčí...") zvlášť účinného:"V kavárně seš každodenně vostrym hochem, doma si pakhoníš ptáka před zrcadlem..." a poměrně svěžíhumor. Plastická trhavina je fajn vtípek a při epilogualba (závěr fiktivního koncertu) jsem se s chutí zasmál...

Hodnocení: 3 / 5

Bang!, únor 1994
BRAIN INVESTIGATOR

Když vás desítky recenzí systematicky přesvědčují o tom,že havlíčkobrodský Našrot je největší domácíhardcorový nářez, málem byste tomu uvěřili. Všichni, járovněž, pročež jsem se logicky na tenhle počin, kterýještě za pět minut dvanáct stačil změnit název naaktuální Brain Investigator (namísto původního TheBraininvestigator), s mrazením v zádech těšil.

Jenomže ouha...Ten opravdový nášup, který někde v jádru skutečně je,přikryla pevná zvuková slupka neškodnosti, která bráníNašrotu zaútočit z plných sil. Můžete přitom štelovatknoflíkem "volume" dál a dál, nestane se nic.Našrot natočil desku, která módně vrní, nápady kvasí kokraji, nicméně při nahrávání se podařilo systematickyutlumit kytaru, (potažmo vše ostatní) a tak na tupéposluchačské palice zůstal osamocený Hraboš a jeho útočnévokální pojetí, překvapivě dobré i v melodickýchpasážích (záměrně se nezmiňuji o jeho křiku, kterýnáležitě propaguje historie). Dvakrát škoda...

Přitom je BrainInvestigator albem stylově moderním, stavebně košatým atextově bujarým. Přibližme si jen crossoverové mícháníněkolikadílných hudebních žánrů v jednu skladbu (čestnouvyjímkou je punkově laděná Oh My Fuckin' Mind, kde jeto jasné od začátku do cíle), přičemž málokdy chybířvaný hardcore. K aranžérským dobrotám bezesporu patříkomplikovaný nástup rytmiky ve skladbě Mr.Moneyeater,okatě nirvánovský (záměrný?) riff v refrénu The BastardDeputy, vícerozměrně zkreslený vokál v A MinorOperation či stravitelné rapové pasáže v klipovce 21Reasons Why White Men Can't Sing Rap. Připočtemeli k tomuslušné instrumentální schopnosti jednotlivců, uvěřitelnostHrabošovy naléhavosti a neméně uvěřitelně slušné texty(rovněž Hraboš), máme co dělat se slušnou bigbítovoudeskou. Tím spíš, když na nás těsně před koncem"řezníci z Vysočiny" vyštěknou Break On Throughod Doors (na CD špatně značenou, proto nepoužitelnou prozapomětlivé rozhlasové diskžokeje). A tak naposledyoplakávám nepodařený zvuk desky. Mohl jsem v"hvězdičkách" tasit houšť.

Hodnocení: 5 / 7

Rock&Pop, březen 1994
BRAIN INVESTIGATOR

Všechny diskuse na téma, zda Našrot(pořád ještě) je nebo (už) není hardcore, by měly jít poposlechu jeho druhého alba stranou. Hardcore rovná se tvrdéjádro, a tahle deska je skoro tak tvrdá jako pověstnýdiamant. Navíc HC už dávno není synonymem jen conejrychlejšího sjíždění tří akordů, jak dokazují tzv.crossoverové formace především na americké hardcorovéscéně - a právě tohoto trendu se dotýká poslední tvorbaNašrotu.

BrainInvestigator toť plných šestnáct (bacha - displaypřehrávače vám bude tvrdit, že jich je pouze patnáct,neboť skladby dle obalu 12 a 13 jsou na nahrávce spojeny vjeden celek) výronů maximální energie, přičemž důkladně"jadrný" základ je podroben řadě reakcí sdalšími substancemi a vzniká tak ona tolik potřebná nováhardcorová kvalita. Tu a tam Našrot jemně funkuje, ondevstřikuje do svého projevu kapku moderního metalu a v songu 21Reasons Why White Men Can't Sing Rap se mj. objeví ihardrockové úseky. Produkce kapely již není opřena pouze otypickou výbušnost, agresivitu a překotná tempa (i kdyžtřeba hned "otvírák" The Kiss Of The Death Timemá přímo vražedný tah): v jednotlivých písních se pracujetaké s aranžemi (na několika místech dokonce vybublá napovrch něco u Našrotu dosud nebývalého - totiž regulerní,byť kraťoučká, kytarová sóla), dynamikou, výrazovýmnapětím - viz závěrečný The Braininvestigator,zřejmě vrchol celého CD. Také Hraboš coby vokalistaneuvěřitelně vyzrál a bez větších problémů střídá iněkolik poloh třeba i v rámci jedné jediné věci. Chvílemiřve jako poraněný tur, aby pak v následujícím okamžikuzačal úderně rapovat a vzápětí si zase odpočinul vhlasově uvolněných pasážích. Když se k tomu přidružíobsahově i zpracováním velice slušné anglické texty (kterévšak booklet překvapivě neobsahuje páni z Popronu, zvedámvarovně prst!) či skutečnost, že přinejmenším dva songymají ambice stát se mezi určitým okruhem posluchačstva hitem(skladby '98 a 21 Reasons...  k té druhémimochodem existuje znamenitý videoklip!), dospějete kjedinému závěru: Našrot nejenže v nejmenším nevyměkl, alepo všech stránkách vyspěl, "zbarevněl" a nadjeho  nynější podobou už stěží můžete mávnout rukou,myslíce si cosi o nepřiměřené jednoduchosti. BrainInvestigator je prostě s debutovým LP Destructive Tournesrovnatelný.

Jo abychnezapomněl: ta coververze 27 let starého fláku The Doors BreakOn Through je pořádná "vychytávka", jak byzřejmě řekli moji mladší redakční kolegové...

Hodnocení: 4 / 5

magazín R.I.P. 20/1994
BRAIN INVESTIGATOR

Ještě jednouobracím CDéčko a říkám si jestli je to NAŠROT. Ano NAŠROTto opravdu je, ale v jaké podobě se představuje se svojínovou deskou je až k nevíře. Vy, kdož jste znalihavlíčkobrodský NAŠROT a jejich Destructive Tour 1991,honem rychle zapomeňte na to co bylo. Je tu totiž zbrusu novákapela. Už obal napoví, že chlapci nápady nešetří.Nejlepší krůček dopředu udělal bez pochyb Petr"Hraboš" Hrabalik, když přenechal nástrojrozhodnně zkušenějšímu "Ceemekovi", naučil seanglicky a zdokonalil svůj již tak šílený hlas. Ale anispoluhráči se nemají zač stydět, zlepšení je tu opravduznát. Chloubou této kapely jsou bezesporu texty, které vesrovnání s příšernostmi, jaké ze sebe dokáží vytlačitněkteré tuzemské skupiny, jsou na jedničku. A hudba? Prostěhard core s dávkou funky a rapu. Výhodou této desky je,  ženenudí. Nežli si totiž uvědomíte konec písničky už je tudalší palba. A to je to, čeho si cením u NAŠROTu nejvíce -energie. Na koncertě to musí být na nosítka a na kapačku,viď Hraboši!

Hodnocení: 8 ½ / 10

Rock Report, 1994
BRAIN INVESTIGATOR

Tak, po dlouhý době tady máme zase pořádnej hardcore, styloriginální a ničím neomezený. Když vám ho navícservíruje havlíčkobrodská smečka Našrot, asi nejlepšíkapela tohoto žánru u nás, je jasné, že bude co poslouchat.

Asi nejenom měpřekvapil vynikající obal. Jeden z nejlepších, které jsemviděl. Další klad jsou anglické texty. I když nejsemzastáncem názoru, že všechny skupiny musí zpívat anglicky,tady mně to opravdu sedí.

Samotná muzika jehard core jako řemen, nespoutaný a divoký. Můžeme topřirovnat k výronu semene, jak říkal frontman Petr"Hraboš" Hrabalik. Při poslechu se na vás valíobrovské množství energie. Kapela udělala od debutového albaDestructive Tour velký pokrok. S jejich hudebnímvývojem souvisí i obohacování produkce o prvky funky a rapu.Jesti jste ještě neslyšeli hardcorovej rap, okamžitě si BrainInvestigator sežeňte.

Samozřejmě, že itexty jsou na vyšší úrovni. Sice zde nenaleznete nějakázávažná témata, ale fráze typu "žily, pily, hodovaly apak si to udělali..." naštěstí vymizely.

Na Našrotu sinejvíce cením snahy neustrnout na místě. Určitě by pro něbylo pohodlnější dělat pořád stejné desky, vždyť s DestructiveTour si získali mnoho příznivců. Některým z nich se asiZkoumač mozků příliš zdát nebude, ale pevnědoufám, že těch spokojeně podupávajících bude více.

Hardcore je životní styl!!!

Hodnocení: 6 / 7

Rock&Pop, 3/95
PROMO DEMO

Promo-demoNašrotu se čtyřmi novými skladbami definitivně stvrzuje to,co naznačilo jeho druhé album Brain Investigator. S hardcorem v klasickém pojetí je konec. Kapela dnes používáještě více rapových a dalších 'módních' prvků apřiblížila se na dostřel crossoverovému pojetí, avšakzaplaťbůh má pořád dost daleko k obvyklému napodobováníClawfinger, Helmet a dalších (snad jen I Killed My LittlePonny lehounce připomene RATM). Našrot si ovšem stálezachovává ohromující hardcorovou živelnost a dravost,dokáží pořád proklatě přitlačit na pilu - viz. Bastard- a výsledkem je, že postavení jedné z nejenergičtějšíchskupin v Čechách nejenže neztratil, ale možná si ho ještěupevnil. Prostě nářez jako... no však víte, to rohatébučící zvíře... Jenže muzikantsky inteligentní nářez.

Bang!, říjen 95
CORNERED ANIMAL

I svou novou deskou potvrzují Našrotbezezbytku pozici nejtvrdší domácí rockové kapely ve stájiPopronu. Při jejím poslechu je nad slunce jasné, že"řezníci z Vysočiny" zase jednou splniliočekávání. Ostrý hard core s přesvědčivostí a"tahem na bránu", jakým se vyznačuje třebakultovní americká parta dřevorubce Teda Doyla, místyokořeněný silovou tváří Panthery, popřípadě rapem, čifunky prvky, to vše podpořeno zajímavými anglickými texty,přináší zasvěcenému posluchači to, co by na desce Našrotasi hledal.

Už úvodní Another1984 (Fuck Their Bright Right Life) s tažným kytarovýmriffem slibuje mnohé a následující odpíchnutá Don't KillThe Rats ambice potvrzuje. Syrový hutný materiál snezbytným nábojem agresivity lehce brzdí až třetí, valivá ThePrisoner, na níž je sice nutno si nějaký čas zvykat, alelze o ní říci, že je zcela plnohodnotnou součástí alba.Velmi dobrá kytara, jistá rytmika (zajímvé bicí, hodnézaznamenání třeba právě ve zmiňované The Prisoner)a vokál, jenž pouze neřve, ale dokáže obsáhnoutrůznorodější výrazové odstíny, vytváří originálnípodobu hardcore made in Našrot. Největší "hitovkou"desky je nekompromisně jdoucí I KIlled My Little Pony,ale velmi příjemné je i zařazení žádaného koncertníhočísla, osobité verze Hendrixovy Purple Haze. Zdá sebýt až neuvěřitelné, jak se Hrabošovi & spol. podařilozachovat původní atmosféru skladby při současném aranžmá.Ostatně duch Hendrixe bloudí i v jiných skladbách (např. WeAre Still Here nebo Life On The Blade Of A Knife). Oddema Totálně našrot (1989) urazila kapela hodný kuscesty k větší hutnosti a dokonalosti. Už tehdy bylazajímavá, ale teď je její projev ucelenější, pestřejší,našlapanější určitou vnitřní energií.

Hodnocení: 6 / 7

Rock Report, 11/95
CORNERED ANIMAL

Předešlá výborná deska Brain Investigator před vícenež rokem a půl způsobila pořádný rozruch v rockovéKoruně české, o tomto albu mohu říct, že kvalitu Našrotjen potvrzuje. A pak že v míchání různých stylů nelzebýti nápaditými.Samá voda!

Do třetice všehodobrého i zlého je nová hudební tvář Našrot oprotipředchozímu albu ucelenější. Ne že by se z ní vytrácelapestrost, jen ubylo dravých HC pasáží a do popředívystoupilo množství melodických, středně rychlých linek,které jsou umně protkány pomalejšími funkovýmimezičlánky. Vyzdvihovat přednosti předáka Hraboše jenošením dříví do lesa, neboť jeho mírně přiškrcený azastřený projev spolu s bezchybným anglickým frázováním iintonací ho řadí mezi naše nejlépe anglicky zpívajícírockery. Cornered Animal - toť nefalšovaný a poctivýcrossover.

Hodnocení: 6 / 7

Big Beng!, duben 1998
THE GUIDE TO THE WILDYEARS

V menstruačních bolestech vylezla na sluníčko nová deska havlíčkobrodského Našrotu a dlužno podotknout, že za ty obštrukce (především časové) tenhle počin rozhodně stál. Stejně jako na předešlých třech, i tentokrát se představuje kvarteto v čele s naturalizovaným Pražákem Petrem 'Hrabošem' Hrabalikem v neskutečně živé formě a zároveň využívá možností, které mu studio Hostivař dalo. A tak se (což se ovšem děje i na koncertu) rozezní perkuse Jiřího Komínka coby hosta desky, je tu dokonce balada Tequila Under The Dark Sun, která je ale stejně existencionální jako zbývající hardcoreové nájezdy na desce, anebo je prostě slyšet remixovou verzi nejriffovější Girl, That's You, se kterou pomohlo studiové duo Scruffa, tvořené technologickými mágy Radkem Šikýřem a Ondřejem Wolkmerem (ten remix je ale přece jenom trochu nuda, než Našrot regulérní).

The Guide To TheWild Years je barevné album se zažitými představami o Našrotu. Kytarové riffy nadále dominují, jsou však propojeny nejrůznějšími prvky doby - funkem, rapem a vrchovatou dávkou agresivity současnosti. Hudební složka takto koresponduje s textovou, neboť Hrabalikova slova jsou o depresích ze světa, komentují jeho současný stav, pročež není jiného východiska, než zapadat do hysterických vokálních křiků, jako je tomu třeba v Us And Them nebo Try To Lie. 'Povinnou' coververzi si tentokrát vypůjčili od Beatles a vdechli svou podobu Paperback Writter (rozhlasové ladění na úvod jako by ji mělo oddělit od ostatních, neboť její základ nedal tolik šancí vrazit ji mezi ostatní svým 'našrotovským' vyzněním.

Nebylo by správnévytahovat skladby, které jsou pro kapelu nejtypičtější.Textovým pohledem na svět jsou to všechny (dominuje Lost Generation), hudebním vlastně také, neboť všechny kousky na desce přece zaznamenal Našrot. Navíc myslím, že je to jedna z nejlepších tuzemských desek, které se letos objevily na trhu.

Hodnocení: 6 / 7

Recenze v časopise Rock Report - květen 1998
THE GUIDE TO THE WILD YEARS

NESMÍRNĚ CHYTRÁ deska, jen co je pravda. Velezkušení NAŠROT, sdružení kolem mainmana Hraboše už mají za sebou mnohé na to, aby byli schopni v roce 1998 přijít s nezamindrákovaným a inteligentním albem, na kterém se umně střetává několik hudebních pásem. V tomto roce jsem ještě u žádného tuzemské ho alba (snad s vyjímkou Dark) necítil tak mocné češství, které se neztrácí pod ultramoderním výrazem, který naopak ještě podtrhuje. "Somethimes the sky is dark," zpívá Hraboš, ale není v tom pražádná deprese či smíření se s faktem. Když to podtrhneme brilantní instrumentalitou a kompozičními schopnostmi, nemůžeme nedostat nadprůměrné album. Obřadní perkuse co introdukce. Welcome to the (urban) jungle! Pak ostrý riff Lost Generation se vzrušujícími vodopády rytmiky a Hrabošův hlas, příjemný jako struhadlo. Girl, That's You s titulním riffem, vypůjčeným z Diovského "Holy Diver", semihiphop a ofenzivní výzva Try To Lie s ultrachytlavými vokálními ataky. Soldiers Of A Different World začíná jako z krimi, aby se posléze vlila do natlakovaného coremetalu. A pak, jako mávnutím kouzelného proutku, v době, kdy už všechen ten nápřah hrozí nabrat jedinou kolej a odšumět do prázdna - uvolněná barovka Tequila Under The Dark Sun, v níž Hraboš dává konečně vědět i o svých pěveckých kvalitách v pravém slova smyslu.

Pomyslnou druhoupolovinu disku uvádí Us And Them, dráždivě strukturovaná v oscilaci mezi brutalitou a kobřím vyčkáváním, pak téměř zeppelinovské aroma v úvodu No Way In This Reality s následným perfektně zvládnutým rapmetalovým schématem, které neobluzuje, ale útočí zpříma. Beatlovská Paperback Writer rafinovaně zachovává původní aroma, ale koření je punkovým tahem a hlasovými fortissimy. She's The Right Girl se ironicky šklebí a drtí a Flashbacks brousí až někam ke gotickodoomovým teritoriím mírně ofouklým psychovětry Voivod či Samael a Epilogue: What Fills Me Up?, homeless hraje na kytaru zapojenou do tranzistoru v klaustrofobických prostorách podzemky. Fade out. Vlastně ne. Závěrečný brutal remix Girl, That's You doplňuje náhled na Našrot i o bezcitně industriální položku.

Hraboš (vlastněHraBoss) a Našrot? Parta do každého počasí i ke každémustolu. K zaplivanému pubcorovému i k aristokratickymodrobílému pod slunečníky v Rosáriu. Když dokážemepochopit blbost, pak chytrost opravdu nejsou žádné čáry. Jensi v tomto světle přece jen myslím, že užití angličtiny,co výrazového slovního  prostředku u kapely, která máevidentně co říct a pod lebeční slupkou ani stopu popilinách, je přinejmenším diskutabilní.

Hodnocení: 6 / 7

Recenze v Rock & Popu 1/2000
Hraboš & spol: "Rock´n´roll promo demo"

Charismatický frontman hardcoreové úderky Našrot přichází s další ochutnávkou z průběžně chystaného sólového materiálu. Oproti Pop promo demu nabízí daleko syrovější a údernější hudební materiál: v "Born To Be Wasted" se trefuje někam mezi AC/DC a Rolling Stones a také "The Statue" vychází z nejlepších tradic starého poctivého bigbítu. Obě skladby mají ovšem jak patřičný říz, tak až nečekanou melodickou jiskru a garantuji vám, že nejpozději při druhém poslechu už si je budete pobrukovat společně s Hrabošem.

Hodnocení: 3 ½ / 5

Recenze v hudebním magazínu Big Beng! 22/2000
Našrot: The Mirror & The Mask

Havlíčkobrodský Našrot už na minulém albu naznačil, že se od tradičního hard coru posunuje do poněkud rozmanitějších ploch, nicméně ve srovnání s "The Guide To The Wild Years" (1998) je novinka "The Mirror & The Mask" zásadně odlišná a v souvislosti s historií kapely velká neznámá. Nyní již kvinteto si sice ponechalo nesmlouvavý tvrdý spodek, který doposud připomíná ryčnost hardcoreových ploch, nicméně na povrch namalovalo několik příjemných tahů, které ho zastihují jako kapelu neskonale rozmanitou, inklinující povšechně k tzv. crossoveru, konkrétně k funku.

     Kapela působí na novince velice přirozeně, vyhraně a usměvavě. Po úvodní hardcoreové vypalovačce Life Is Elsewhere přichází kompromis v podobě Smile For The Camera, jenž jakoby měl udělat prostor pro další odlehčování. V tomto ohledu lze mluvit o chytré produkci, která si po celý zbytek alba (je na něm pouze deset skladeb včetně orchestrálně vyspělého bonusu It´s A Rhythm Generation, jakési radosti na samotný závěr, ve které se Našrot nadechuje ještě k odvážnějším krokům do budoucna) směřuje k orientálnímu podobenství v Arabian Magic Train (jde vlastně o další rozměr kolekce). V téhle skladbě kapela přiznává víru v možnost nápravy věcí, které svět pustil ze zřetele a přitom jsou pro existenci nezbytné. Ve slovní složce je oproti minulosti více naděje, nicméně chybí řešení, jež nahrazuje rezignované smíření se s osudem.

     Našrot je na novince "The Mirror & The Mask" mladistvě tepající kapelou. Nemyslím, že mu to pomůže ke vztahu k divákům, nestane se žádaným artiklem (na to je příliš letitý). Nadále ovšem bude spolkem, který kamkoliv přijede, přesvědčí o svých kvalitách a tu a tam přidá skladbu navíc. Třeba předělávku I´m Free od The Who, jež na desce patří k těm, které oprašují kouzlo hard coru á la Našrot. A také kouzlo šedesátých let, jež z celku nenápadně dýchá.

Hodnocení: 6 / 7

Recenze v hudebním magazínu Rock Report
Našrot: The Mirror & The Mask

Hraboš je umělec-piják staré školy. Ač sám spisovatel a žurnalista, tne do novodobých digitálních technologií, které mohou psavci v dnešní době práci spíš ulehčit, a v neposlední řadě na nich postavil i hutný sound kapely NAŠROT. Povšechně frustrovaný náboj v textech poněkud ztrácí výpovědní sílu, neboť uchopen anglicky (české překlady však v bookletu nechybějí) spíš jen domodelovává audio plochu alba. Ta osciluje mezi hardcoreovými a thrashovými brusírnami a zadumanějšími, atmosférickými polohami, v níž to křísne funkem, jazzem a orientálními mantrami, aby vše opět rozervaly ostré riffy. Hraboš cítí hudební barvy velmi intenzivně, proto se mu podařilo dát tomuto stylovému třeštění potřebný řád, do něhož organicky zapadá i coververze I´m Free od The Who. Vyzdvihuji rovněž silnou Snowing In The Desert, která jakoby zbyla z marockých jam sessionů Planta a Page a v níž exceluje co exkluzivní host houslista Karel Holas.

     Pouze průměrné vokální dispozice kompenzuje Hraboš vitalitou a zakousnutostí do výraz, opírá se navíc o hudebně vyzrálé těleso, proto je výsledkem po všech stránkách zdařilá deska, plná nervního rocku. Žádná nuda.

Hodnocení: 5 / 7

Recenze v internetovém časopise Black Point (2001)
The Mirror & The Mask

Také máte na mušce TV zpravodajství, nekonečné seriály a stupidní reklamy? A také sníte o tom, jak ujíždíte neznámo kam se solidní zásobou trávy či tančíte s nahou kráskou? No a jestli máte rádi moderní tvrdý rock, určitě se skamarádíte s novou deskou skupiny Našrot. Ti svoji pátou deskou na 100% potvrdili označení svého stylu jako crossover. Po úvodní takřka metalové "Life Is Elsewhere" si Našrot pohrávají s kdečím. S funky ve "Smile For The Camera" a "Funky Town", v "There´s No Way" se blíží někam k U2, nejčastěji pak míří až kamsi na Blízký východ. "Snowing In The Desert" i "Arabian Magic Train" (s vlivy od Led Zeppelin po The Cult či Mission) jsou orientální příměsí nasyceny dost zhusta. Ale nejdále to s exotikou chlapci z Našrotu dotáhli v "Going To Shamballah", kde se prochází kdesi v pohoří Kašmíru. Zpestřením je zařazení coververze slavných The Who ("I´m Free") a v závěrečné taneční latině ("It´s A Rhythm Generation") byste již někdejší "tvrďáky" nepoznali určitě. Se stylovým posunem se pozvedly i výkony zúčastněných: překvapivě pestrá kytara Tomáše Hájka, ale především rejstřík hlasových poloh Petra "Hraboše" Hrabalika". Co nám Našrot uchystá příště?

Recenze od fanouška skupiny Romana Vogla
Našrot - The Mirror & The Mask (BLACK POINT MUSIC)

Dnes již pětice Našrot dává náročnému rockovému posluchači vynikající dárek. Album The Mirror & The Mask má všechno, co má dobré album mít a posouvá kapelu do sféry vytříbeného crossoveru.

Začíná se jako za starých dobrých časů skvělým HC nářezem Life Is Elsewhere, který nám připomene, kde má Našrot své kořeny. Skladba šlape a tradiční křičený zpěv Hrabošovi vysloveně sedí. Ve druhé písni skalní hardcoreák již zavětří nějakou změnu, ale není se čeho bát. Smile For The Camera je instrumentálně perfektně zvládnutá mírnější skladba, která prošlapává cestu následující písni There´s No Way. Kdo čekal hudební uragán od začátku až do konce musí začít poslouchat. Tady již nastupuje kytarový funky projev v hardcoreovém obalu. Hrabošův zpěv se tu objevuje v úplně jiné, neznámé poloze, než jak jsme zvyklí, ale zvládá jej dokonale. Až se v téhle rovině Hraboš rozezpívá, nebude to mít chybu. Skvělá lehčí muzika s tvrdým rockovým vokálem pokračuje i ve skladbě Funky Town. Tady však již Našrot vplouvá někam do klasických jazz rockových vod. Celá kapela šlape jako hodinky a z mého pohledu se tato stylová kombinace jeví jako vynikající. Hraboš zpívá opět v nové poloze, tuto však již rutinně zvládá. Potvrzuje, že patří k nejlepším zpěvákům v daném stylu u nás. Brilantní krátké kytarové pasáže Ceemka tady také rozhodně stojí za zmínku. Při následující věci - Snowing In The Desert - už začíná běhat mráz po zádech. Skladba je zhmotněním všeho dobrého co v Našrotu je, dochuceného arabským kořením. Toto je typ písně, u které si přejete, aby nikdy neskončila. Skončit bohužel musí, avšak předává štafetový kolík skladbě Highway 2000, což je nádherná směs prvků funky a tvrdého metalu, u kterých si opět uvědomíte, že posloucháte bývalou jednu z nejlepších hardcoreových kapel u nás. Vhodně umístěné perkuse, bicí a kytarovo-basová linie na závěr umocňují nosný text - "let´s go". A kapela opravdu jede.

Nyní opět do Orientu ve skladbě Going To Shamballah. Mistrovsky provedená píseň, nemající žádných slabin. Všechny nástroje včetně zpěvu jsou špičkové. HC-rapové prvky v refrénu jsou typicky bělošské, tvrdé a emotivní. Toto je již přímý útok na vědomí a čistá energie, která se valí ve formě hudby na posluchače. A na koncertě, kde kapela hraje jako o život, se vše ještě více umocňuje. Následující název cover verze od The Who I Am Free by se dal použít jako motto celého alba. Je to opravdu svoboda projevu, co na celém albu Našrot předvádí. A to nás ještě čeká Arabian Magic Train. Tato skladba vás pohltí, neboť svým pomalým hypnotickým rytmem se valí dopředu jako skutečná mašina. Aranžmá celé písně je opravdu výborně vymyšleno. Jsou tu opět instrumentální lahůdky bicích a kytary. Zpěv je emotivní, škoda však, že není moc rozumět anglickému textu. Naštěstí je přiložen (stejně jako ostatní texty) společně s českým překladem v bookletu. Bezva nápad. Při poslechu "magického vlaku" někdy opět až zamrazí.

A je tu závěrečný cédéčkový bonus. It´s A Rhythm Generation je takový odpočinkový rytmický bonbónek na konec, který svým příklonem k latině vyčistí hlavu. Již výše zmínění, dále basák Martha, bubeník Jouza, perkusista Dréza i všichni hosté si zde vysloveně hrají. Chtělo by se až tancovat a to vše je umocněno skvělým textem.

Kdo si pořídí toto album, určitě neprohloupí. Našrot zraje jako víno a myslím, že není moc kapel, které jsou schopny předat muziku, kterou cítí takovým skvělým způsobem. To, co kapela předvádí na tomto cédéčku je opravdu úžasné.

R. Vogl

Hodnocení: 9 / 10

Recenze v metalovém časopise Spark (1/2001)
NAŠROT: The Mirror & The Mask (Black Point)

Havlíčko-Brodská HC legenda se opět probrala z kómatu a letos v létě natočila svoje páté studiové album s poněkud tajemným názvem "The Mirror & The Mask". Kromě už mnoha bitvami osvědčené sestavy se na něm coby stálý host kapely podílel také hráč - v hardcoru poněkud netypický nástroj - djembe, Martin Dressler. I když, mluvit v případě Našrot o typickém HC je dnes přinejmenším zavádějící. Úvodní otvírák "Life Is Elsewhere" by toto označení ještě jakžtakž snesl, hutné a řízné kytary čistí prostor rockující rytmice a všemu pak vládne "Hrabošův" razantní chraplák. Ale už od druhé skladby "Smile For The Camera" se situace začne měnit a do lokálu vtrhne svěží funky rytmika, kytary se odlehčeně vznášejí na "beglajtových" obláčcích a "Hrabošův" (?) zuřivý ryk se sympaticky mění v celkem melodický, místy trochu nejistý vokál. Tento funky-rockový bastard mi trochu připomíná brněnské Narvan (blahé paměti, bohužel).

Prvním opravdu zajímavým počinem se mi tak jeví až píseň "Snowing In The Desert" se vzrušujícím dvojhlasem violy a hutné riffující kytary, zkrášlené orientálními arabeskami a výrazným zvukem perkusí. K tomu emocemi prodchnutý a melodicky výrazný vokál a první vrchol alba je na světě. Šťouralové by mohli namítnout, že Led Zeppelin něco podobného předvedli už před 25 lety ve skladbě "Kashmir", ale to můžete s klidným svědomím hodit za hlavu. V duchu orientálního "funky-coru" se pak nese i zbytek alba s výjimkou cover verze skvělé skladby "I´m Free" od legendárních The Who, jež se v šedesátých letech stala hymnou tehdejší rebelující generace.

Druhým a zcela jednoznačným vrcholem se tak stává až poslední píseň, více než devět minut trvající "Arabian Magic Train", ve které kytara vytváří hustou stěnu noise, jež spolu s výrazným rytmem perkusí a vypjatým "Hrabošovým" chrapotem tvoří kompaktní, pulzující masu soundu, kterou ještě zahušťuje plný zvuk violy a kláves. Hypnotický, uhrančivý, magický proud světla, jež balancuje na úzkém hřebenu vlny, aniž by jen na vteřinu zakolísal. Skvělá píseň, která zcela opodstatňuje svoji délku. Samostatnou kapitolou této desky jsou pak "Hrabošovy" texty. Podle mého zcela zastiňují hudební stránku a ve všech ohledech ji předčí. Nečekejte žádné vzletné, narcistické a povadle-intelektuální ejakulace. "Jen" existencionální obrazy chlápka, co už má něco za sebou a ví, jak to na světě chodí.

Závěrečný bonus je skladba "It´s A Rhythm Generation", která jako by se právě vyřinula z místního baru "Tropicana". Latinsko-americká taneční salsa se vším všudy. Galantně svižný rytmus bicích, profesionálně tuctová kytara a decentní saxík, zvoucí na parket muže v bílých oblecích a pomádou ve vlasech, kteří drží v náručí vyleštěné ženy v lesklých drahých róbách. Fajn.

"The Mirror & The Mask" je mi sympatické svoji snahou vymanit se z poněkud úzkých mantinelů hardcoru, ale tato snaha podle mého zůstala někde na půli cesty. Snad jen výše vzpomínaná "Arabian Magic Train" naznačuje cestu, jakou by se mohli NAŠROT v budoucnu smysluplně ubírat. Nezbývá než to nechat na nich.

Recenze v internetovém magazínu MUSICZONE (prosinec 2003)
NAŠROT: PSYCHORAMA

Kultovní kapela Našrot začala své působení již před revolucí jako hardcorová formace, vycházející z legend americké rockové hudby The Who a Dead Kennedy´s. Jelikož byla známa svými alkoholovými excesy než hudbou, mluvilo se o ní jako o "pub-corové" skupině.

S roky se texty z českých proměnily na anglické a hudební tvorba se přesunula směrem ke crossoveru. Aktuální album nazvané "Psychorama" přineslo do soundu kapely zase něco nového. Hned v první písničce "We´ll Never Die" totiž uslyšíme pro Našrot něco opravdu neobvyklého - prvky orientální muziky, které ovšem k plnému hlasu vokalisty Hraboše bez chybičky pasují. Nemusíte se však bát, že by skladby přišly o svůj tvrdý hard rockový až metalový základ, ten je neodpustitelnou samozřejmostí.

Hodně lidí také slyší v hudbě Našrotu grunge, já osobně si myslím, že spíše než grunge samotný jsou z hudby cítit kapely, ze kterých grunge prvotně vycházel, například Led Zeppelin. Zvukově je samozřejmě Našrot o pár desítek let dál, řekněme na úrovni amerických post-grungerů Creed.

Ve třetím songu "The Nightmare In Tanger" uslyšíme trochu toho funky a rapu přesně ve stylu velkých hitů Faith No More. Sloka v následující "Pain Hunter" pojímá funky více česky, což ovšem rozhodně není na škodu, zvláště když si Hraboš v refrénu střihne nápěv stejně krásně, jako to dřív dělal Axel Rose z Guns´n´Roses. V dalším bloku dvou písní, začínajících pátou, smyčci podbarvenou "It´s My Homework", nacházíme Našrot opět v poloze připomínající Faith No More.

"Runners With Death" společně s coverem od Led Zeppelin "Whole Lotta Love" navodí atmosféru sedmdesátých let. Hardcoru jako od Dead Kennedy´s se dočkáme ve sloce skladby "Looking Into Your Privacy", která později přechází v klidný melodický refrén. Desátá a vlastně poslední opravdová písnička na albu "War Or Peace & Love" kombinuje nu-metal s ethnem. Celé album uzavírá jen takové outro v podobě druhé části "We´ll Never Die".

Kapela přináší velmi zajímavý mix crossoveru a ethna a dokazuje, proč patří ke špičce tohoto žánru.

Hodnocení: 5 / 7

Recenze od zuřivého kritika Josky "Zoba" Volfíka (prosinec 2003)
NAŠROT: "PSYCHORAMA" (2003, Black Point Music)

Upřímně řečeno zpočátku jsem nevěděl, co si mám o novém našroťáckém albu "Psychorama" myslet. Když odhlédnu od hardcoreových kořenů Našrotu, jeví se mi jako solidní deska tzv. progressive rocku. Což je termín, kterým se označovala v sedmdesátých letech hudba King Crimson, o dekádu později třeba Queensryche, v devadesátých nejspíš Tool. Jenomže ouvej - ničemu z uvedeného se "Psychorama" nepodobá. Na stránkách vydavatele jsem pro hudbu Našrotu našel označení "crossover, mixující hardcore, grunge a ethno". S tím by se do jisté míry dalo souhlasit, i když s termínem "hardcore" bych asi trochu šetřil. Neboť pokud právě na hardcoreový základ Našrotu vzpomenu, dere se mi na mysl jediné: nové album byvších "řezníků z Vysočiny" je jakýsi zvláštní, nepříliš tvrdý a zároveň melodický bigbít s HC nemající nic společného. Jenomže ouvej podruhé - texty na desce jsou tím nejdrsnějším hácéčkem, co jsem v poslední době slyšel: jednou syrové až surové, jindy navozující atmosféru čehosi znepokojujícího, místy filosofující, vždy však temné a ponuré. Takže "škatulkářské" resumé asi opravdu končí u onoho obecného pojmu "crossover".

Album začíná výbornou dlouhou skladbou We´ll Never Die, která je fúzí rocku a orientální hudby. Výrazný "mrazící" klávesový riff, jakoby vyňatý z muziky k nějakému hodně patetickému ale depresivnímu filmu, se v ní potkává s etnickými bubínky a sférickým vokálem. Dvojka Demon In My Mind je naopak čistě rocková záležitost: post grunge s celkem jednoduchým popěvkovým refrénem. Neuchopitelný text mi nevím proč evokuje psychiatrickou léčebnu. Třeba to tak má být. Následující věc The Nightmare In Tanger je opět jakýmsi orientálním rapovaným hard rockem, v němž lze rozpoznat hudební stopy Faith No More, což doplňuje hodně paranoidní textová výbava. Písnička Pain Hunter mi připadá i přes krutý text (sado-maso končící smrtí) a tvrdý refrén z celého alba nejslabší. Kapela zvolila pro funk ve slokách celkem pomalé tempo, takže celý spodek zní těžce a uplácaně. Negativem je také přílišná délka skladby, v které se toho vlastně ani moc hudebně neděje.

U následující grunge skladby It´s My Homework ovšem zamrazí hned ze dvou důvodů: zaprvé je to její podivná hudební struktura, kdy se běsné vyvrcholení nenachází na konci ale vlastně uprostřed písničky. Sloky jsou proloženy smutným tónem violoncella, v refrénech hrají prim podkladové klávesy, které podmalovávají asi nejhustší text alba. A to je onen druhý důvod onoho "zamrazení" - text. Kdybych neslyšel, že jeho pisatel, frontman Hraboš, ho vyčetl v novinách, asi bych si myslel, že to má v hlavě hodně ujeté. Dvojnásobný (otcův a synův) incest s nezletilou členkou rodiny (dcerou-sestrou), vrcholící přípravou na odrovnání svého soka v lásce nožem (syn otce), to je fakticky případ pro psychiatra. Skladba Downtown pokračuje v ponurých rytmech - sloky stojí většinou na dvou tónech, ozve se trošku řevu v refrénech a "ledový dech kláves" v minimalistickém sólu. Celé to i s textem evokuje výpověď bezdomovce, který se s láhví chlastu potácí po sklobetonovém, vypulírovaném centru, jež obsadili banky a byznysmeni. Následující Runners With Death jakoby ještě více pokračovala v popisu jakýchsi zoufalých feťáků, žijících v polorozpadlém baráku. Text téměř kyberpunk, ale hudba je paradoxně zbavena všech nejnovějších výkřiků techniky - deklamovaný zlomený vokál, akustická kytara a cello - atmosférou je někde v sedmdesátých letech. Písnička stejně smutná jako It´s My Homework.

"Zeppelínárna" Whole Lotta Love ukazuje, že tady si Našroti celkem naběhli. Ač lze tuto coververzi brát jako žert, ač je v ní Hraboš spíše "morrisonovský" než "plantovský", ač je přearanžování základního hardrockového riffu do folkové podoby zajímavým nápadem, přesto se nemohu ubránit pocitu, že celé to bylo splácané hodně narychlo. A to je ještě nejlepší pasáží písně střední "arabská" část s dialogem vokálu a houslí, která s původní skladbou nemá vůbec nic společného. Ale - nelze jen vyhrávat. Pak konečně následuje oživení - v prostoru HC se totiž pohybuje devátá věc v pořadí, Looking Into Your Privacy, která hudebně trošku připomíná System Of A Down. Jednoduchá dupárna s melodickým pomalým refrénem - v tomto typu skladeb je Našrot asi nejvíce doma.

Ovšem hned další song War Or Peace & Love vrací soubor opět do vod onoho, řekněme, progresivního rocku. Skladba je koláží, v níž najdeme tvrdé kytary a etnické bubínky, a to celé ve spojení s hypnotickým rytmem a deklamativním opakováním stejných textových pasáží vyvolá opět příjemné mrazení v zádech. Zejména "filmové" klávesy v mezihře jsou tak temné, že téměř realisticky zobrazují slova písně, popisující hrůzy války. Závěrečný apendix v podobě minutovky We´ll Never Die (part ll) jakoby mimoděčně navazoval na předchozí skladbu - osamělá duše (nejspíše nějaké oběti války) bez cíle a směru bloudí chladným universem.

Album "Psychorama" přes různorodost hudebních stylů, které naň Našrot narouboval, působí celkem sevřeným dojmem. Není to jen textovým tématem, zaobírajícím se věcmi, jež opravdu nejsou k popukání, ale i celkovým zvukem, který všechny skladby spojuje. Bohužel střední tempo většiny z nich dává celé kolekci tak trochu nádech všednosti a někdy i utahanosti. A mnohdy to nezachrání ani celkem dobré hudební nápady. Jednotlivě skladby samy o sobě fungují, ale vloženy takto společně do jediné pizzy, její chuť příliš nezvýrazní.

Resumé celkové: v porovnání s minulým skvělým albem "The Mirror & The Mask", které (přestože co do hudebních stylů ještě rozevlátější) znělo mnohem živěji a nadupaněji, je na něj navazující "Psychorama" přece jenom o něco méně kvalitnější. A tak sypu jen sedm hvězd, ale jsou to hvězdy ve vesmíru pevně ukotvené a mající pevný povrch pod nohama. A ta půlka navíc je za skutečnost, že soubory tohoto typu ještě stále existují.

Hodnocení: 7 ½ / 10

Recenze na album v internetovém magazínu MusicService (leden 2004)
Našrot: Psychorama

I DUŠE MÁ SVÉ STÍNY

Šesté album pražské kapely Našrot, která proslula jednak svými alkoholovými výlety za pobuřováním a jednak hardcorem sobě vlastním, se jmenuje "Psychorama". Skupina se nechala unést orientálními a arabskými výlevy na pozadí drsného rockového stylu až do konce. Pokud někdo při poslechu minulé desky nadával, že se arabské motivy do crossoveru nehodí, po puštění Psychoramy padne naznak. Psychorama je výpravou do pochybných choutek lidské mysli. Po desátém otočení cédéčka v přehrávači se stane z tónů alba další posluchačova mozková synapse.

Minulé album pražské hardcorové čtveřice Našrot - "The Mirror & The Mask" - jsem před dvěma lety v recenzi charakterizoval podle slov frontmana kapely Hraboše jako cestu z newyorského hardcoru přes vlivy funku a acid jazzu až k arabské hudbě. Di jiných stylů se Našrot ale pustili i na starších albech. Hraboš mi tehdy v rozhovoru řekl: "Já vím, že je jednodušší držet se osvědčeného modelu a pořád dokola opakovat stejný klišé. Jen aby se to, nedej bože, moc nelišilo od předchozí desky, když se nám tak hezky prodávala! To by mě nebavilo. Baví mě hledat nový cesty, baví mě poslouchat lidi, jak říkaj - tohle, že je novej Našrot, no nekecej!" A novinka "Psychorama"? Žádná cesta od hardcoru k arabské hudbě. Je to rovnou ethnocore! Proč ne! Orientální hard rock, kořeněné kytary, vodní dýmka coby bubínky. Kde je psáno, že by měl Našrot zůstat starým chemicko-alkoholickým hardcore Našrotem? Takový vývoj se dal od kapely očekávat, zvláště když strůjce textů a některých skladeb Petr "Hraboš" Hrabalik už nějaké to léto koketuje s chill-outovým seskupením Maradona Jazz.

Šestá deska "Psychorama" je své předchůdkyni v některých úhlech podobná, ve své ponurosti a filosofii ale sahá hlouběji. Texty jsou víceméně o člověku - nabízí se pohled do nitra duše. Nezní to moc suše? Mezi hardcorovými smyčkami a jiskrami kytar se může posluchač proplétat jako kobra dálného orientu mezi tóny píšťaly, která ji vede z proutěného košíku. Podle promo materiálu labelu Black Point Music, pod kterým novinka vychází, představuje Psychorama "část spektra duševních poruch, úchylek a fóbií, myšlenek a činů psychicky narušených lidí". V jedenácti skladbách tu číhá smrt, která může z těchto lidských temných zákoutí vzejít. Texty Psychoramy se ale dotýkají i nepochopení, osamělosti, chorobné lásky a dalších věcí, které nikdo nechce zažít. Růžky z nového materiálu vystrkuje starý hardcorový Našrot, zejména ve skladbě Pain Hunter - "slapy baskytary, Hrabošův klasický ryk" nebo hned ve dvojce Demon In My Mind, refrénovité skladbě o démonech, spánku, snech a jejich varování.

Už tradičně si Našrot zvolili na nový materiál coververzi oblíbené skladby ze šedesátých let - po Doors, Beatles, Who přišli na řadu Led Zeppelin - jejich Whole Lotta Love ale zní až moc uplácaně, z vokálního Hrabošova projevu lze vycítit, že úplně pevně na zemi nestojí. Daleko větší nářez čeká v další skladbě Looking Into Your Privacy. Stejně jako na minulé desce (skladba Smile To The Camera) se Našrot zabývá lidským soukromím, které bývá díky novým technologiím, potažmo době, silně nabouráváno. Skladba je samozřejmě obohacena o všechny hudební arabské špíčky, které jsou zavěšovány na refrény většiny skladeb nové desky. Podle mého názoru je nejlepší záležitostí Psychoramy desátá sedmiminutová skladba War Or Peace And Love. Zaprvé se zde Hraboš výborně pěvecky předvedl, zadruhé tu basa zní jak mí znít - jako když obr brnká na ocelová lana mostu Slovenského národního povstání, za třetí jde o skvělý text - "Tahle píseň je o velký moci prstenu (.) Víra je úžasná věc / Ale ne biblí vypatlanej mozek." Psychorama tančí ve víru prachu a písku dávného orientu tak samozřejmě jako vědomí v hlavě, že crossover pražské party Našrot patří do naší rockové historie jako dylina na diskotéku. Přeji si, aby Psychorama pobouřila všechny, kteří čekají zaběhnutý textový / hudební vzorec, který se v průběhu let ustálil. A když Našrot natočí v příštích letech desku, která bude vonět esencemi orientálních vlivů ještě pronikavěji - budu šťastný. A rád, že k mým oblíbencům nepatří žádní suchaři.

Recenze v Lidových novinách (leden 2004)
Našrot: Psychorama (Black Point 2003)

PSYCHODRAMATA OD PONURÉ KAPELY NAŠROT

Našrot, havlíčkobrodská kapela úderného jména i hudby, připravila své šesté album Psychorama.

Soubor, jenž se na klubové scéně pohybuje patnáct let, představoval dlouhý čas synonymum pro tvrdou hardcorovou hudbu dle amerického vzoru; to už ovšem od vydání zlomového alba "The Mirror & The Mask" (2000) neplatí bez námitek.

"Vždycky jsme se snažili dostat ze škatulky hardcoru a dát do hudby něco jinak. Proto se moje oblíbená arabská hudba objevila na The Mirror And The Mask. Chtěli jsme toho prostoru využít ještě víc, což je slyšet z Psychoramy," vyjasňuje zpěvák kapely, básník, spisovatel Petr "Hraboš" Hrabalik (a renesanční bytost, stojící třeba za seriálem České televize Bigbít). "Navíc se na desce i zpívá, víc se využívají klávesy a bubínky, který by se v tvrdý kytaře ztratily. Proto odstupujeme od hardcorový tvrdosti." Hudebně se orientačně coby srovnání nabízí zemitý rock podle Led Zeppelin nebo zachmuřenost kapel z amerického Seattlu; hardcorová tu je pouze jedna skladba.

Zato velmi drsné, na rozdíl od hudby, jsou texty. Různá závažná sociální témata odkrývají pochmurnější část duše veselého člověka Hraboše: třeba píseň War Or Peace & Love jej představuje jako pacifistu (a shodou okolností vznikla těsně před americkou invazí do Iráku); Looking Into Your Privacy připomíná stále aktuálnější paranoiu Velký bratr, jenž všechny sleduje; Downtown, Dole v centru, je už od pohledu z okna jeho bytu ve Spálené "každá chvíle o telefonátech a prachách" a obzvlášť hrůzný je příběh děvčátka zneužívaného otcem i bratrem, It´s My Homework, vzniklý podle článku z novin.

Kapela nyní nekoncertovala a předvánoční pražský křest suploval oslavu patnáctého výročí její existence, které uplynulo v březnu.

Hodnocení: 4 / 5

Recenze v hudebním časopisu Report (12/2003)
Našrot: Psychorama

Vysílá Radio Libanon. Hrabošovi evidentně učarovalo "válení marockých sudů" z minulého alba a i na tom novém zní jeho NAŠROT trochu jako orientální hard rock.

Místy to má až groteskně parodický nádech - The Nightmare In Tanger zní jakoby ZZ Top předvedli svůj texaský step oblečeni v búrkách a s fezy na hlavách, z nichž se derou vousy potřísněné bourbonem. A když se v Pain Hunter ozve jiskrný kytarový beglajt nad baskytarovými slapy a Hraboš se drsně bije v prsa, anebo když kytara vyklene z Runners With Death bolestný folk rock v mollovém akordickém sledu a Karel "Čechomor" Holas (jeden z hostů) rozhodí něco houslových perliček, můžete hledat ten "pravý" Našrot znovu.

Pozitiva převažují, byť si třeba frontman namazal v podobě zeppelinovského Whole Lotta Love hodně tlustý krajíc. Stokrát může být tato píseň jeho srdeční záležitostí a stokrát jí může předložit v zajímavém, poloakustickém aranžmá a s vlastními "svatokrádežnými" úběhy (zase ty arabské motivy), výsledkem je mírně bunarská zplácanina, v níž se necítí dobře ani pěvecky - opět nechtěná parodie i s tím zoufale českým "houlatalóf" a s úsměvnou závěrečnou vokální exhibicí. Psychoramadán.

Daleko uvěřitelnější Našrot na nás vystrčí růžky v postpunkových jízdách, kterých tu však není mnoho (hádejte, čím je "vyšperkována" jinak svěží záležitost Looking Into Your Privacy?). A když na mě vycení arabský kůň zuby i v úvodu a dalších strunných i klávesových fériích i War Or Peace & Love (vokálně patrně nejlepší Hrabalikova věc na albu), je to buď chladný záměr, anebo je Hraboš ještě větší psycho než Stuart Pearce. A to už hraničí se zlomením nohy, srdce a šípu.

Jasně slyším, jak budou některé skladby parádně zabírat živě v zakouřeném lokále, třeba ta posledně jmenovaná chuťovka. I tak si však myslím, že Našrot tentokrát natočil, ve snaze o svěží, nepolopatistický bigbít, desku jako parodický exkurz někam, kde se tuzemskému rockerovi dýchá, a proto i chlastá, špatně.

Hodnocení: 4 / 7

Recenze v internetovém magazínu FreeMusic (únor 2004)
Našrot: Psychorama (Black Point)

Co si vzpomínám, předchozí album "The Mirror & The Mask" se u kolegů hudebníchpublicistů dočkalo všeobecně nadšeného přijetí. To novinka "Psychorama" je vnímána oněco kontroverzněji. Dokonce i tradiční a odhodlaní zastánci Hrabošovy družiny se poseznámení s nahrávkou tváří jaksi rozpačitě. Moje maličkost se ke kovaným specialistům čifandům Našrotu neřadí, a tak jsem k albu přistupoval bez jasných očekávání, při prvnímsetkání měl víceméně neutrální pocity a postupně k němu čím dál víc nacházím cestu.

Pokusme se shrnout fakta - deska je hozená do orientální nálady (setkal jsem se dokonces glosou, že paralely se zeppelinovským "Kashmir" jsou silnější než je zdrávo). Hraboš nasvé poměry nebývale pečlivě zpívá na úkor řevu a také tvrdí, že je deska naskrzprostoupena temnotou.

Osobně bych bezvýchodnost či temnotu tolik nezdůrazňoval. Fakt je, že z nahrávky vycházíurčitý mlžný opar, ale stejně jako o melancholii by se dalo hovořit o éteričnosti čiatmosféričnosti. Nahrávka se totiž v prvé řadě zdá rozmáchlá, rozpínavá. Zvuk jenačechraný, hladivě vláčný, jakoby v rozporu s depresivními texty konejšivý. Platí to i ovypjatých pasážích, kdy kapela pořádně přitvrdí - nahrávka je krásně celistvá. Přitom ikouzelně rozmanitá: od názvuků funky, latiny, přes hard core po "goticky" naladěný pop.

Ještě k poznámce o orientálně/kashmirovských asociacích - znovu se ukazuje jakvýznamný pro vnímání toho kterého alba je posluchačský background každého jedince. Já sina zeppelíny až tolik nepotrpím, za to slyším v monumentálních klávesových linkách (viztřeba úvod "The Nightmare In Tanger") podobnost s Finy Amorphis.

Mnohaminutové kompozice, jichž je album plné, skýtají baječný prostor pro aranžérskéodbočky a gradaci. K nejkontroverznějším momentům kolekce patří píseň "It´s MyHomework", hudebně atraktivní díky chytlavému motivu a v napětí udržujícím přechodůmmezi rovinou rozvolněně akustickou a agresivně nářezovou, textově pojednávající osexuálním zneužívání dětí.

Jisté je, že Našrot po několikaleté pauze znovu přišli s deskou netuctovou a podněcující. Užto samo o sobě je hodno obdivu. "Psychorama" si ovšem především zaslouží mnohem vícepozornosti než za kolik vydá povrchní očichání. Je to nahrávka vyzařující zvláštní charizma abylo by škoda nenasát pořádně z hloubky.

Recenze v hudebním magazínu Rock & Pop (2/2004)
Našrot: Psychorama

Elegantně podskočená laťka

Těžko se překonává vlastní stín, když jste si nastavili setsakramentsky vysoké nároky.Předchozí album Našrot "The Mirror & The Mask" bylo možná tím nejlepším, co ve svémrankuv našich zeměpisných šířkách a délkách vyšlo. Následník "Psychorama, Hrabošovohledání temných stránek lidské duše, to nebude mít lehké. Bezprostřední názory redakčníchkolegů překypovaly strohou kritikou a možní i nespravedlností. Vždyť "Psychorama" tepevnitřním napětím, zvuk oživují invenční perkuse Martina Dreslera a smyčce v rukoučechomořího mistra Karla Holase a Olina Nejezchleby. Přes častý závan zeppelínovských"kashmirovských" pseudoorientálních hudebních klišé najdeme i pár velmi slušnýchmomentů (třeba těžkotonážně bolavé funky Pain Hunter). Jako kuriózně nejoriginálnějšíkousek se pak jeví právě cover Led Zeppelin Whole Lotta Love, proti originálu zpomalený azatěžkaný, se zajímavou akustickou mezihrou. Jenže mindrák srovnávání s plnokrevnějšímpředchůdcem se recenzentovi stále nějak nedaří setřást.

Vysoko nastavenou laťku Našrot neshodili. Jenže ji ani nepřeskočili. Nicméně stále mají coříct.

Hodnocení: 4 / 7

Recenze v rockovém magazínu Rockshock (2/2004)
Našrot: Psychorama (Black Point)

Šesté studiové album havlíčkobrodské skupiny nese podtitul "Dark Side Of The Soul", cožby mohlo být částečným vodítkem k pochopení hudební výplně. Původně jakoby bez cílebloudící punkoalko parta vyzrála do podoby jednoho z nejcharismatičtějších tuzemskýchspolků. Od druhého disku přešla k angličtině a jednodušší muziku vystřídala stálepropracovanější a přemýšlivější tvorba.

Aktuální disk pokračuje v započaté cestě, ale opět je tu nějaký pokrok a rozdíl odpředešlých nahrávek. Deska se na jedné straně vrací do krásných šedesátých let, ale inadále se nebojí výrazných funky rytmů, grunge nálad, ani jistých ethno příchutí indického aarabského druhu. Hned v začátku nás uvítá nejdelší kompozice We´ll Never Die, která navíce než sedmi minutách nechává poklidný tok v pravidelných intervalech vybuchovat dohardcorových otáček nasáklých odérem vážné hudby. Něco podobného kdysi nazančovalikupříkladu Led Zeppelin. V podobném duchu je i následující Demon In My Mind. Naopak zezcela jiného soudku je "The Nightmare In Tanger. Výhradní autor textů, spisovatel a zpěvákPetr "Hraboš" Hrabalik v ní rapuje, což samozřejmě u Našrot není novinka. Ale i tak se podskladbou táhne charakter prvních dvou skladeb. Ostatně ten zůstává přítomen na celémalbu.

K vybudování oné melodické, ale i provokativní a především neomylně se zadírajícínálady posloužili zejména hosté. Karel Holas s houslemi, Olin Nejezchleba s cellem a hneddvojitá klávesová výpomoc Pavla Marcela a Zdeňka Šikýře, v jehož studiu se natáčelo.Album je jako celek velmi melodické a ve většině případů jemné. Jsou zde ale potřebnévýjimky v podobě třeskuté, na funky baskytaře postavené Pain Hunter. Další přes šest minuttrvající kousek je It´s My Homework, jinak celkem jasný hit, s pomaličkým a postupnýmnarůstáním naléhavosti, jehož text popisuje incest. Po téměř až thrashcorové Downtowndozdobené třeskutou baskytarou a perkusemi přichází krátké zvolnění (Runners WithDeath), což je jakési nadechnutí před povinnou předělávkou cizí klasiky. Tentokrát došlo najeden z největších hitů skupiny Led Zeppelin Whole Lotta Love, ovšem ve značně odlišnéverzi, než by kdokoliv čekal. Slyším více šamanských tanců a vůbec folkovějších vlivů.Každopádně dobrý fór, který svědčí o snaze překvapovat, hrát si a jít na to jinak než ostatní.A to mám rád. Vlastně až ve druhé půlce této předělávky kvartet přiznává barvu, když vícepřitlačí na pilu. V tomto rozpoložení se blížíme do finále. Looking Into Your Privacy sevlastně postupně zklidňuje a plynule navazuje na houpavou War Or Peace & Love. Právě nanich, ale samozřejmě i na celé desce je slyšet, jak moc se za ta léta Hraboš vyzpívalk osobitému, ale jasnému výrazu.

Konec je začátek, tedy We´ll Never Die (Part ll.). To znamená, že je čas pustit album znova.

Hodnocení: 4 / 5

Recenze v magazínu Xantypa (2/2004)
Našrot: Psychorama (Black Point)

Na rozdíl od ostatních hardcorových part, které vznikly na přelomu osmé a deváté dekády,má původně havlíčkobrodský Našrot tendenci neustále se vyvíjet. Nejde však o nelogicképoskoky, ale, řekli bychom, o podvědomé zrání. Tak od svých velmi brutálních začátků"našroti" vlastně docela logicky došli oklikou k jakémusi tvrdému mainstreamu., pozoruhodnědelikátně kořeněnému nejrůznějšími vlivy etnické hudby. S arabskými motivy si na svémšestém albu pohrávají velmi vydatně a naštěstí i vynalézavě, a je zřejmé, že se inspirovaliPagem a Plantem a jejich albem "No Quarter". Podobně jako "hlas" a "kytara" Led Zeppelinzůstávají však v jádře věrni tvrdému rocku, ačkoli právě verze slavné zeppelínské písně"Whole Lotta Love" zní v akustické podobě velmi něžně. Žádný metalický šrot.

Recenze na internetovém serveru Metalopolis (květen 2004)
Našrot: Psychorama (2003)

+ Hele já ti něco pustím.

- Hmm tak jo, # # # # #!!! Ty p*čo, co to je??"

+ To sou NAŠROT!

- Ty vole, to sou Češi?

+ Jo.

Tak vypadala moje reakce ve chvíli, kdy mě můj kamarád doma poprvé pustil NAŠROTy, kteří se od té doby drží na špičce mých osobních žebříčků v daném žánru. Spousta lidí, kteří si NAŠROT podle názvu zařadí jako punk, nebo punkcore, nevědí o co přicházejí.

Pro ty z Vás, co jste o skupině nikdy neslyšeli vězte, že jde o legendu české HC-scény, která postupem času zraje jako víno. Od obhrouble punkových začátků, přes vlnu hospodského hardcore přichází do skupiny nový kytarista Ceemek a na kytarách je rázem znát, že tato persóna má za sebou metalovou školu. Hlavně po albu "Cornered Animal" skupina dochází k místu, kdy jejich hudba začíná absorbovat i spoustu jiných prvků, se kterými v malé míře koketovala již dříve. Stále častěji začínají svoji tvorbu protkávat vlivy funky a od předposledního alba pak hlavně ethna, to vše při zachování pro NAŠROT tolik charakteristické živelné a syrové energie. Pro mě je velmi sympatický i přístup skupiny k hardcoru, o kterém zpěvák Hraboš prohlásil: "HC není jen to, aby se to drhlo na 64-tiny a řvaly texty proti všem ismům co existujou. Podle mě je HC to, když po koncertě lezeš z pódia po čtyrech." A toho se drží dodnes.

Po vynikající fošně "Mirror And Mask" (pro mě desítková záležitost) jsem dychtivě a napjatě očekával, jak skupina naváže. Hned první skladba "We´ll Never Die" Vás ukolébá na táhlém hučivém zvuku do něhož vplouvá éterický vokál vonící dálným východem. Náhle do malebné plochy vpadává pěkně nabustřená kytara podporující svojí melodií nádech intra. Přidávají se i bonga, kdesi v pozadí je slyšet klávesové plachty a smyčce. Perličkou je čtyřka "Pain Hunter", rozjíždějící se v pozvolném "bolestném funky" do hutných melodických pasáží doprovázených Hrabošovým chraplákem. "It´s My Homework" je jedním z nejtemnějších příběhů na celé "psychoramě". Zpočátku tu hrají prim smyčce, čistá kytárka a hustá atmosféra, připomínající klid před bouřkou. Záhy hromy a blesky opravdu přichází, strojově odsýpají bicí i kytara, do toho asi nejvypjatější deklamace na albu. "Downtown" dává v několika momentech vzpomenout na minulost skupiny, po ni tu je ale kousek, kterým NAŠROT opravdu překvapili. Je jím téměř folková baladická písnička "Runners With Death" postavená hlavně na vokálu a velmi něžném cinkavém kytarovém brnkotu. Jak se již u havlíčkobrodských stalo dobrým zvykem, na žádném albu nechybí cover od nějakého rockového titána. Minule to byli THE WHO, nyní se dostalo na samotné LED ZEPPELIN a jejich "Whole Lotta Love". Skladbu si samozřejmě NAŠROT upravili dle svého, takže je do ní přimíchána pěkná dávka ethna, do některých částí vpašován pěkně nakřáplý vokál a najdete tu i mnoho dalších "šroťáckých" ingrediencí. Další peckou je asi nejhardcorovější věc "Looking Into Your Privacy" a jedenáctku završuje pošmourné intro volně navazující na skladbu první.

Vše jde ve šlépějích "Mirror And Mask" a ještě více se otvírá dalším vlivům. Předchůdkyně "psychoramy" je pro mě klenot, a některé ze skladeb na ní se mi již při prvním poslechu dostaly pod kůži; tento aspekt mi u aktuálního kotouče chybí. "Psychorama" je přemýšlivější, smutnější a temnější než cokoliv co dříve. Jde dál, otevírá nové, v jejich tvorbě dosud nespatřené dimenze. Na první poslech je méně chytlavější, nicméně v ní najdete větší hlubiny. Pro mě skupina aktuálním albem potvrzuje svoji pozici jednoho z nejlepších crossoverů u nás.

Hodnocení: 8 ½ / 10

Recenze v magazínu MF Plus 10/94
NAŠROT: PSYCHORAMA (2003, Black Point)

Malá dramata a zhuštěné opery

Je až s podivem, co všechno skupina Našrot udělala a čím prošla, od nekompromisního hardcoru až po současnou podobu hudby. Tahle deska není příliš radostná, mám dokonce dojem, že po jejich třetím albu (Cornered Animal, 1995) asi nejvíc temná. Vinu na tom mají samozřejmě i texty (tentokrát se v bookletu vedle anglických, tedy těch zpívaných, objevily i překlady), i ladění do arabské tóniny, do světa Blízkého východu, který je v současnosti spíš děsem než inspirací. Že je to blbost a novinářská ideologie, ukazuje soubor Našrot zcela jasně. Temnota, která se nese i za mnohdy velmi zajímavými (a třeba na Led Zeppelin a Robertu Plantovi poučenými) melodiemi, je však citelná, ohrožující. Zdá se, jakoby svět propadající se do sebe, měl na jedné straně blízko všem fúzím, ale na druhé straně by právě tyto fúze znamenaly ohrožení.

Ohrožení - tím slovem se vlastně dá charakterizovat celá tahle deska. Hudebně je neskutečně pestrá, lákavá a překvapující, vedle klasické sestavy se tu objevuje třeba i cello (Jaroslav Nejezchleba) nebo housle (Karel Holas z Čechomoru). Jenže to až do chvíle, kdy si dáte dohromady, o čem vlastně frontman skupiny Petr "Hraboš" Hrabalik zpívá: "Víra je úžasná věc / ale ne biblí vypatlanej mozek" (píseň War Or Peace And Love). Tady je sakra názor, to se dneska nějak zvlášť nevidí, a on ten názor navíc není zas nějak extra patetický a má hlavu a patu. Samozřejmě že to všechno naráží na určitý strop, tvrdá kytara sice přebije leccos, ale někdy se texty příliš vrtají v pseudomystice, takže nechtěně působí jako vzpomínka na soubor Hawkwind, který se ve svém artismu dopracoval až k fanatickým uctívačům, ale zároveň ztratil zcela kontakt s okolním světem. Acidová poetika však na Psychoramě nevystupuje do popředí nějak výrazně, pouze tu a tam by stálo za to říct méně - temnota by pak vystoupila ještě víc.

Tahle šamanská obrana je sice správná, ale často vyčerpává sebe samu. Písničky mají mnohdy dlouhou stopáž (některé přes sedm minut), ale pro vytvoření atmosféry je to ideální. Až se trochu divím, že v tom stavění malých dramat a zhuštěných oper (třeba It´s My Homework) dal ze sebe soubor opravdu to nejlepší: to je totiž věc, která se dnes příliš nenosí, stejně jako mluvit o záležitostech, které se nás bezprostředně týkají, nevytvářet šťastný svět podle Strážné věže.

Právě tím zhuštěním a vytrváním je tato deska, která má podtitul Dark Sides Of The Soul velmi působivá a přístupná i pro posluchače, kteří mají mylně zafixováno, že Našrot je něco neposlouchatelného. A ještě drobné podotknutí: v tradici předchozích desek Našrotu se i tady objevuje předělávka jedné z klasických písní rockového odkazu, tentokrát zeppelinovská Whole Lotta Love. Opět trochu posunutá někam jinam, do vlastního vidění. Vlastně je to opodstatněné, ale možná by tu písnička Kashmir od Led Zeppelin působila důstojněji.

Příbramský deník 3/2005 - recenze na soundtrack k filmu
PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ

Nestává se mi často, abych se u soundtracku neboli hudbě k filmu na CD nosiči nahlas zasmál. Naposledy tomu bylo u Roku ďábla, nyní u Příběhů obyčejného šílenství. Asi není náhoda, že oba filmy natočil režisér Petr Zelenka a hudebně se na nich podílel Karel Holas. Ten je znám jako houslista Čechomoru, což by mohlo svádět k domněnce, že hudba Příběhů se bude ubírat v "čechomorském" duchu. Není tomu tak. Deska působí mnohem pestřeji a barevněji. Pochopitelně zde prvky lidové hudby nechybí, ale ve stejné míře je zastoupen rock, klasika, world music i folk. Soundtrack ke komedii Příběhy obyčejného šílenství, který v těchto dnech vydává Sony Music, je poskládán ze tří zdrojů. Prvním je původní filmová hudba, jejíž výhradním autorem je právě Holas. Druhý nabízí naše i zahraniční písničky, které se ve snímku objevují nebo objevit měly, a třetí pak hlášky z filmu. CD otevírá sugestivně naléhavá skladba 1973. Následuje nicaragujská revoluční píseň v rázném pochodovém rytmu La Consigna, která přechází v klidný a propracovaný rock Jana P. Muchowa. Monumentálně elektronický šanson přináší kapela Sparka, energický hard rock formace Našrot, world music zastupuje Jocelyn Pook nebo peruánská lidová píseň Poco a Poco. Tak pestře vyznívá celý nosič a vůbec není důležité, zda se jedná o skladby speciálně určené pro film nebo starší písně.

Nebývá zvykem, aby soundtracky držely při sobě, ale zde se to podařilo. Jednotícím prvkem je naléhavost. Všechny skladby jsou silné, přesvědčivé, žádná vata. Naléhavý je uhrančivý vokál Katky Garcii, syrové vyznění Vlasty Třešňáka nebo gradace kapely Našrot. Zelenkův film jsem ještě neviděl, ale pokud bude stejně příjemný jako CD, pak se moc těším. A čemu že jsem se to smál?

"Ženský nejsou naši nepřátelé, jsou to přátelé, ale hrajou tvrdou hru." A podobných perel je tam mnohem víc.

recenze v časopisu Filter 1/2005
PŘÍBĚHY OBYČEJNÉHO ŠÍLENSTVÍ

Vypadá to, že recept na úspěšný český soundtrack už existuje. I tenhle kousek, o který se postaral Karel Holas z Čechomoru, to potvrzuje. Nechybí na něm falešný zpěv Jana P. Muchowa (pod pseudonymem Ordinary Madman bohužel o hodně slabší než byl "samotářský" Lucky Boy), proklad "hláškami" z filmu atp. Jednotlivé tracky cédéčko táhnou víc k world music, do čehož kupodivu přesně zapadá i track od hardcorového Našrotu.

RECENZE V ROCK & POPU 8/2008
CD-sampler “HB FEST”

Koho zajímá, jaká je situace v nekomerční muzice na Havlíčkobrodsku, ať si poslechne tenhle live sampler.

Nejznámějším jménem jsou na něm bezpochyby Našrot (Hnijící královna), kteří podávají suverénní výkon. Zajímavě zní U.CH.O. (Znamení), vzývající drsnou psychedelii, hiphopovou scénu zastupují Mravní zkaženci (Notor). Full Stop (Best Friend´s Lament) zase koketují s funky, kdežto Možná sdělení (Stíny) vrší motivy na sebe a tvoří hudební koláže. Zatímco tvrďáci Pop-Porn (The Victim) kříží metal s hardcorem, Projekt X (Dexempo Šunko Flex) jsou až k industrialu.

Sampler jasně ukazuje, že i takováto scéna (daleko od centra dění) má co nabídnout.

Hodnocení: 3 (z pěti možných)

RECENZE V ROCK&POPU 11/2008
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Zas jedna deska, která by se měla poslouchat pořádně nahlas. Havlíčkobrodští Našrot si v roce dvacetiletí existence souboru nadělili nové album a že se na něm budou prezentovat více než našlapanou muzikou, o tom nemohlo být pochyb.

Hned po krátkém “ladícím” intru se do toho kvarteto obuje v Refugees From The Future. Otvírák ostrý, jak má být. Devítipoložková kolekce má svá specifika. Našrot se posluchačům prezentuje v několika žánrových podobách. Od – chtělo by se říci – křehčí až folkrockové, přes hard core a crossover až kamsi k prokomponovaným tvrdým opusům, jež jsou dovedně vystavěny. Prací s dynamikou a třeba se zařazením zvolňujících či melodičtějších pasáží dokážou posluchače k nahrávce doslova přikovat. Určité vnitřní napětí a síla celého alba pak graduje v songu Only Pain s nepřeslechnutelnými “arabizujícími” hudebními motivy.

Zklidnění přichází s coververzí Sunday Morning legendárních The Velvet Underground. Právě při ní si uvědomíte, co je pro Rag(e)time nejcharakterističtější. A sice, že se tu Našrot povedlo vytvořit ucelené, sevřené album I ze zdánlivě méně sourodých prvků, což není zrovna snadné.

Hodnocení: 3,5 (z pěti možných)

RECENZE V REPORTU 11/2008
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Po dvou desetiletích na tuzemské scéně jsou Našrot moc zkušení mazáci na to, aby se bezhlavě hnali za výsledky. S přípravami sedmé řadovky si dali načas, ale pilování nového materiálu se vyplatilo. Našrot vzešel z hardcoreové základny a své kořeny rozhodně nepopírá, zároveň se však nekompromisního nářezu striktně nedrží. Pod tvrdou slupkou skrývá rozmanité jádro. Tu zavane duch Blízkého východu (Only Pain), onde se laškuje s rapcorem (Freddie The Spider) a v uctivé předělávce Sunday Morning od The Velvet Underground zní Našrot takřka folkrockově.

Ve všech případech ovšem nejde o násilné pokusy, nýbrž o zatraceně sugestivní fláky. Obrovský podíl na tom mají Hrabošovy nadstandardní texty nutící k zamyšlení. Pohled znepokojeného vnímavého chlapa ve středním věku na okolní svět. Nemá na tváři falešný smích, nýbrž kyne vztýčeným prstem. Místo laciné kritiky s nastaveným prostředníkem však užívá varovný ukazovák. Neosočuje pomyslné soky, spíš konstatuje kolektivní spoluvinu lidstva. Nikoli oni, nýbrž my si za všechno můžeme. Ač to u hardcoreového matadora působí paradoxně, Hrabošovu hlasu svědčí mnohem lépe mírnější polohy, než naplno řvané. V těch postrádá razanci. Když ale v caveovsky laděné Words Are Dead, dokreslené navíc tklivým violoncellem, zpívá takřka křehce, emoce doslova tryskají. Skoro se zdá, že Našrot stvořil učebnici kultivovaného vzteku.

Hodnocení: 6 (ze sedmi možných)

RECENZE V INTERNET. MAGAZÍNU ROCKMAG (prosinec 2008)
NAŠROT: Rag(e)time

Legendární havlíčkobrodská undergroundová kapela má pevné základy v hardcoru českých 80. let, kdy taky vznikli. Tehdy jako tavicí kotlík všech pankáčů, mániček a skinů, dneska jako crossover pro fajnšmekry. Jejich nová deska má úžasný název – Rag(e)time.

Ragtime je skvělá Doctorowova novela a zároveň specifický styl hraní na klavír, poslední stupeň vývoje mezi černošskou hudbou a jazzem. Název desky lze ale přeložit i jako Rage Time, čas Rage against the machine, čas skvělý tvrdý muziky, kterou dneska máloco překoná, Našrot tomu mají v českých poměrech ale celkem blízko.

Ragtime coby předstupeň jazzu znamená v překladu něco jako čas rozervání, roztrhání. To kvůli trhanému, rychlému klavírnímu doprovodu. Je to polkové, nebo pochodové tempo bez náznaků pravidelnosti, jako tomu bylo později třeba u swingu. Našrot v sobě určitou rozervanost mají taky. Album je kompletně zpívané v angličtině, ale ve shovívavosti ke svým posluchačům ho celé na bookletu přeložili do češtiny (tj. jsou tam obě jazykové verze) takže ačkoliv klavírní styl přelomu 19. a 20. století na albu neuslyšíme, rozervanost je tam cítit, Našrot se z hospodských témat lehce posunuli, díky bohu, máničkám v 86. to jistě stačilo, ale publikum i kapela jsou dneska jinde… Songy jako Uprchlíci z budoucnosti, V baru jménem tam, Krvavá ropa, Pavouk Béda.

Hodně mě vzal text hned z prvních Uprchlíků z budoucnosti, napíšu to asi rovnou v češtině:


Jedovatá země zplodila jedovatý syny, tak se nám podívejte do očí
a buďte si jistý, že vás nemáme rádi a vy nebudete mít rádi nás
Protože – ještě nikdy jsme neslyšeli tak příšerný lži,
když jsme viděli, jak země umírá
 

I když je to přinejmenším expresivní, přehnaný, je to skvělý, vystihuje to strach z budoucnosti, ekologický, mocenský, ekonomický, naše Generation We (takhle se prý sociologicko-historicky jmenuje naše generace, My, jakože jsme propojený všema facebookama, myspacema, icqčkama a skypama a zároveň spíš než na individualitu jsme zaměřený na společnosti a taky nám mnohem víc leží na srdci starost o společnost budoucí – všechny ekologický iniciativy, pomoc zemím třetího světa, zpětně to můžu jen potvrdit, se segrou si chceme nadělit k vánocům dalšího malýho Inda pod stromeček, brášku Avinashe, kterýho máme už snad šest let=) myslím samozřejmě Adopci na dálku…=)no prostě i když tihle týpci spadají spíše do generace 80. let, skvěle rozumějí tý naší. Cítí nálady v mladý společnosti, to je obdivuhodnej výkon, nezastydnout v undergroundu, posunout se dál.

Nějak záhadně tam pasuje jak prcka na hrnec i cover Sunday morning od Velvet underground, jako tři tečky na konec, jakože to bude dobrý, dobře to dopadne, když se budem trochu snažit, pozitivní náboj před závěrem=) možná mohla být úplně na konci. Na konci je ale taky fajn písnička, Pavouk Béda, trochu víc inteligentní, než se na první pohled zdá, tak nějak vtipně reflektuje tu lehkou hudební xenofobii zatvrzelejch rockerů a pankáčů.

Našrot mají krom toho výbornej zvuk, overcrossovej, tvrdej, ale smysluplnej, líbí se mi, je evidentní, že do toho neřežou žádný mladý telata, ale vyspělí muzikanti s jistou životní zkušeností. Jak osvěžující může být taková muzika na úrovni made in czech. Tleskám Našrot, dokázali navzdory vzorům udržet vlastní tvář, a zároveň zachovat nastavenou laťku.

Co se týče přebalu, vizuální jednoduchost na první pohled skrývá celkem dost otázek. Týpek za mřížema, drží se jich, možná s nimi lomcuje, evidentně nemůže dál, ještě má jakoby svatozář, nebo co to vlastně je, nepřímo to koresponduje s tím záhadným víceznačným názvem Rag(e)time, je to negr bojující proti segregaci? Je to postava z Trainspottingu?

Budu o tom přemýšlet při každým poslechu Našrotů, jak to teda vlastně je=)

RECENZE V ROCK BLOCKU leden/2009

NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Legenda českého hard core NAŠROT (i když tato škatulka jim byla vždycky hodně těsná), vydali za téměř dvacet let existence sedm studiových alb, což sice není nijak závratné číslo, ale v našich podmínkách to lze myslím považovat za velmi slušný výkon. Už jen za výdrž by si zasloužili vytesat do kamene, mohla by to třeba být socha omšelého pobudy s kytarou zabodnutou v zádech…? Na novince Rag(e)time kombinují podobně jako v minulých letech masivní hard core s rockem, funkem a Etno vlivy a občas to zní jako mix KILLING JOKE, LIFE AFTER LIFE a PRO-PAIN. Přes sympatie, které jsem k nim vždy choval se mi zadjí písničky skladatelsky méně výrazné než např. na velmi dobrém „The Mirror & The Mask“ a přestože použili velmi podobný koncept, jsou často zdlouhavé a nevýrazné. Trochu rušivě na mě také působila Hrabošova čengliš a myslím, že by udělal líp, kdyby už konečně začal zpívat jak mu zobák narost´. Nejpřesvědčivější jsou NAŠROT ve chvílích, kdy do toho buší z plných sil, ale jakmile se začnou pokoušet o složitější konstrukce, jdou ke dnu. Samozřejmě nemohla chybět ani tradiční cover verze, tentokrát z dílny VELVET UNDERGROUND. Řekl bych na naše poměry docela dobré album, jenže na to už se dávno nehraje a ve srovnání s tím, co se odehrává všude kolem, je Rag(e)time bohužel pouze průměrným počinem.

Hodnocení: 3 ze šesti možných

RECENZE V MUZIKUSU 1/2009
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Čím dál zřetelnější odklon Našrotu od syrových HC kořenů a tvrdého rocku vůbec jako by byl touhle nahrávkou částečně zastaven. Na Rag(e)time se opět nacházejí hodně “hard” songy nebo aspoň přinejmenším podstatné úseky v nich (nicméně například koketérie s ethno názvuky ani tentokrát nepřišla zkrátka a Orientem načichlá píseň Only Pain je znamenitým osvěžením alba).

Spíš než hardcore ale nové věci Našrotu znějí jako hodně osobitý hard rock. Vzdor převažující nesmlouvavosti a agresivitě totiž zároveň dýchají i v našroťáckých intencích nebývalou kultivovaností a elegancí, zejména co se týče melodických linek a také Hrabošova zpívání (ano, většinou opravdu zpívání, nikoliv řvaní, ač i na něj samo sebou dojde).

Chutným bonbónkem této až překvapivě přesvědčivé desky (od 20 let existující kapely by ji málokdo čekal) je vkusná a citlivá předělávka velvetovské Sunday Morning.

Zlatý hřeb: I Want To Take You Away From Here, Only Pain

Zní to jako: zkultivovaní, leč nezkrocení (bývalí) hardcoristé

Hodnocení: 5 (ze sedmi možných)

RECENZE V INTERNET. MAGAZÍNU WHIPLASH, únor 2009
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Nedávno dvacetiletí a dle svých slov stále neperspektivní NAŠROT vydávají nové album. To nese mnohoznačný název „Rag(e)time“ a hned od počátku je jasné, že NAŠROT neztratil nic ze své útočnosti, provokativnosti a zdravé drzosti. Ostatně tohle nikdy nebyla kapela, která by seděla zakřiknutě v koutě. A tupě koukala, co se děje kolem. Album je naplněno hutnou energií, která pohltí a zároveň donutí přemýšlet. Efektivně přemýšlet. Rychlé pasáže doplňují ty valivé, což v konečném výsledku přináší velmi odolný produkt, jehož největší deviza spočívá v muzikantské různobarevnosti. Tuto pestrost podporuje také houpavá „Words Are Dead“ s cellem Jaroslava „Olina“ Nejezchleby nebo poslední „Freddie The Spider“, do níž byl vdechnut rapový nádech. Jak je u kapely obvyklé, opětovně byla zařazena jedna cover-verze, přičemž tentokrát došlo na veleznámou „Sunday Morning“. Síla, s níž kapela vyráží do boje, má výhodu rovněž v tom, že se zbytečně neotírá o hrubost. Jasně, „Rag(e)time“ si libuje v říznosti, ale nezapomíná ani na to, že důležitý je především nápad, jenž se nemusí bát okoukanosti. A to se povedlo. Další poznávací znak tohoto počinu by se dal shrnout do věty – emoce stokrát jinak. NAŠROT prostě patří mezi ty skupiny, které si vždy zachovávají nadhled a které nikdy nemůžou zklamat.

RECENZE V INTERNET. MAGAZÍNU ABYSS (květen 2009)
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Havlíčkobrodskou legendu NAŠROT lze bez nadsázky označit za průkopníky tuzemského crossoveru. Ačkoliv se debut "Destructive Tour" (1991) nesl ještě v klasicky tuzemském HC/punkovém duchu, druhý počin "Brain Investigator" (1993) zaznamenal velký kvalitativní skok a byl dost možná úplně prvním českým počinem, pro který se dala uplatnit crossoverová škatulka. Kapela před nedávnem oslavila již dvacátý rok své existence, k čemuž si na sklonku roku 2008 nadělila zbrusu novou řadovou desku "Rag(e)time".

Ještě před vydáním tohoto kotoučku bylo z tábora NAŠROT avizováno, že se na novince bude spíše bilancovat, než by se přicházelo s něčím novým či pro jejich tvorbu netypickým. To bylo sice ve velké míře splněno, přesto však "Rag(e)time" doznává oproti svým předchůdcům jisté změny. Nelze si nepovšimnout zjemnění výraziva zejména v emotivnějších pasážích, což však není vůbec na škodu a skladbám kapely to dodává na hloubce. Tvorba souboru se tak nyní pohybuje někde na pomezí rocku, hardcoru i metalu a dalšími žánrovými ingrediencemi se jemně ochucují jen některé ze skladeb.

Novinka, stejně jako předchozí počiny, vás rozhodně neoslní bravurními instrumentálními výkony, ale díky celkové nápaditosti, hloubce a kontrastnosti zároveň nemůže ani nudit. NAŠROT vždy vynikali schopností psát jednodušší, úderné a přitom originální a maximálně záživné písně a z tohoto umění stále nic neztratili. Po vokální stránce na desce značně ubylo řevu a mnohem více jsou ke slyšení melodické polohy. Ač Hraboš není zrovna rozeným pěvcem, i s omezeným hlasovým rozsahem dokáže doslova čarovat a dodat skladbám ohromné charisma a často velmi melancholický nádech.

Celkový ráz desky je poměrně temný a ponurý. Hrabošovy texty jsou obžalobou současné bezohledné a nenažrané společnosti, nepostrádají však patřičnou poetiku a hloubku. Pro ty, kteří nevládnou angličtinou, jsou navíc v bookletu připraveny překlady do češtiny, takže si je může dosyta vychutnat každý posluchač. Poněkud "rušivými" elementy je tak jen tradiční coververze – tentokráte v podobě skladby "Sunday Morning" od VELVET UNDERGROUND – a závěrečná "Freddie the Spider" v rytmu funky. Jde o poměrně optimistické kousky, které napjatou a potemnělou atmosféru alba značně odlehčují.

I přes jistou rozpolcenost, zvláště v druhé polovině desky, mají všechny písně konstantně vysokou kvalitu a fanoušky kapely v žádném případě nezklamou. Mezi naprosté vrcholy bych zařadil skladby "I Want to Take You Away from Here", pyšnící se skvělým emotivním refrénem, "Only Pain", která opět dokazuje, že ethno kabátek kapele nesmírně sluší a padne jí jako ulitý, a především velké překvapení v podobě srdcervoucí balady "Words Are Dead", kde je Hrabošův melancholický zpěv podbarven jen akustickou kytarou a překrásnými vyhrávkami violoncella. O něco slabší mi připadá snad jen zvuk, který byl tentokrát místo osvědčené Hostivaře pořízen v havlíčkobrodském studiu Andy's Sound. O žádný propadák se ale ani po této stránce určitě nejedná.

Celkově vzato je "Rag(e)time" vysoce nadprůměrným počinem a ačkoliv v mých očích nedosahuje takových kvalit jako má nejoblíbenější "The Mirror & the Mask", určitě mě v žádném případě nezklamal a navzdory některým prohlášením vnesl do tvorby kapely i trochu čerstvého větru.

Hodnocení: 8 (ze deseti možných)

RECENZE V INTERNET. MAGAZÍNU METALOPOLIS (říjen 2009)
NAŠROT: RAG(E)TIME (2008)

Pionýři domácího hc undergroundu, nezkrotní alkoholici, navzdory věku kapela s jedním z nejbouřlivějších pódiových vokalistů u nás, jedna z největších stále aktivně hrajících tuzemských hardcorových legend a tak bych mohl pokračovat ještě dlouho. Dodat bych asi měl, že hardcore období mají NAŠROT již nějakou tu dobu za sebou, současná tvorba je mnohem odlehčenější, vyzrálejší a aranžérsky propracovanější, než dřevní materiál kapely. Nicméně jsou to právě undergroundové špinavé punk-hardcorové hity, kterými se NAŠROT proslavili asi nejvíce. Ty mají však do aktuálního materiálu opravdu hodně daleko. „Rag(e)time“ je fošnou, kterou plní úderný havlíčkobrodský crossover, specifická kombinace Hrabošova hlubokého melodického vokálu, který je čím dál tím v menší míře kombinován s nakřápnutým melodickým chraplákem, přecházejícím v hardcorové řvaní u hard-crossoverové hudby, ve které se snoubí rock, hardcore, metal, méně, ale přece ještě ethno, funk a mnoho dalšího.

V současné poloze NAŠROTů se pozvolna mění poměr mezi agresivní nasraností a přemýšlivou melancholií, ale rozhodně to neznamená, že by kapela svým směřováním vplouvala do vod mainstreamu. Na melodické a měkčí momenty stále dopadá pochmurný stín, který vnesla do tvorby havlíčkobrodských minulá deska „Psychorama“, patrné jsou i pseudoarabské melodické postupy, které byly typické pro album „Mirror And Mask“ – oproti těmto dvěma albům je však novinka slabší na opravdu silné momenty. I tak musím konstatovat, že umírněnější poloha, kde většina pozornosti je zaměřena na vokál, kapele sluší a sedne jí velmi dobře. Rozmělněnější skladby s podporou smyčcových nástrojů, například „Words Are Dead“ mají své silné kouzlo i opodstatnění a patří k tomu nejlepšímu na „Rag(e)time“, naopak houpavé hutnější skákačky obsahující sekané vokály, které znějí jako agresivnější verze starých RED HOT CHILI PEPPERS, působí vedle nich poměrně vyžile. Jako by v nich NAŠROTi vykrádali sami sebe.

Jako vždy poslední dobou jsou skvělé texty, ve kterých si Hraboš bere nekompromisně na mušku současnou a budoucí situaci lidstva, sociálního systému, ekologie a mnohých dalších témat. Pokud vezmu profanované „hardcore je více než hudba“ nebo „hardcore je hudba s názorem“, tak NAŠROT jsou hardcore. Textová složka je skvělá. Jako již tradičně došlo i na jednu cover verzi, tentokrát má tu čest skladba „Sunday Morning“ od VELVET UNDERGROUND, která album velmi příjemně provzdušňuje v jeho sevřenosti a zadumanosti. Celkově vzato, jde o dospělé album od kapely, která se již nehoní za úspěchy a nemusí sobě ani okolí nic dokazovat. Soubor písní v rámci tvorby spíše průměrných, ale stále osobitých a ve svém rukopisu nezaměnitelných.