30 let kapely Našrot (rozhovor pro Voknoviny, červen 2018)

pondělí, 9. července 2018

Vylákat Čuňase o víkendu z jeho nory v Libchavách na nějaký koncert, pokud ho neuvádí, není zrovna jednoduché. Když jsem mu však oznámil, že v sobotu 17. 3. bude v havlíčkobrodském klubu Oko koncert k 30. výročí existence kapely Našrot, tak nezaváhal ani na vteřinu. Možnost přespat u nás na chalupě - to byl už jenom bonus. Á propos, klub Oko. Jako gymnaziální studentík jsem v tomto bývalém kině povinně viděl perly jako Rozrušená země, Jak se kalila ocel a podobné. Jedním z chovanců stejného ústavu byl i Petr „Hraboš“ Hrabalik, frontman zmíněného Našrotu.

Ale že to uteklo Petře, taky jsi sem musel chodit na ty sračky?

Jasněže. Ale já jsem to vítal – aspoň jsem se ulil na dvě hodiny ze školy. A sračky sovětský, byť vědecký, to určitě byly, možným důkazem je i to, že si z těch filmů ani jeden nepamatuju. Včetně názvů. Jinak ani samotnýmu gymplu jsem se moc nedal: zajímal mě bigbít, fotbal a ženský.

A letos v Oku slavíš s Našrotem 30tiny. Dokonce jste kromě jednoho přišedšího člena ani nezměnili sestavu. Jak je možné, že se to tak přihodilo?

Sám nevím. Možná proto, že jsme s ostatníma muzikantama na sebe takzvaně „zbyli“. V první polovině 80. let jsme všichni byli součástí malýho havlbrodskýho undergroundu a každej působil v nějaký neoficiální kapele: bubeník Jouza měl Gumovej knedlík, baskytarista Martha partu Křečový Žíly, a já pak společenství Maama. Navíc jsem hrál po zábavách s Hayaya Bandem a Sfinx, a na Liberecku, kde jsem si kroutil v Uranovejch dolech náhradu za 19 měsíců vojny, hulákal po hospodách folk & blues. No, a v pětaosmdesátým jsme se všichni tři sešli v Křečovejch Žilách. Natočili jsme živák „Live In Baráček… In Intoxication“ a společně s dalšími zorganizovali pár androšskejch akcí Pod tou strážní věží, nazvanejch podle Dylanova songu All Along The Watchtower. Jenže v říjnu toho roku některý z nás museli odejít na vojnu. Tím se to společenství dost rozklížilo - už po zářijové akci v Lomu se několik lidí uklidilo do Prahy, někoho občas pozvali estébáci na výslech, další dvouletý vojny do toho... Prostě nastala vynucená pauza. Na přelomu let 1987-88 se situace začala zlepšovat a v březnu 1988 vzniknul Našrot.

Slyšel jsem, že vznik provázela nějaká speciální historka…

Je teda už dost profláknutá. S Marthou jsme jednoho březnovýho dne seděli v restauraci brodskýho hotelu Černý orel, což byla v tý době jedna z hospod, v který jsme se opíjeli. A ve stavu střední podroušenosti jsem mu nadnes‘, že „zakládám kapelu Šrot, a že chci, aby tam hrál baskytaru, a že skladby nepudou přes 40 vteřin a budou rychlý jak svině.“ Martha  nakonec kejvnul, že jako O.K., pozdvihl půllitr a pronesl přípitek přibližně v tomto znění: „Dneska se ale zmrtvíme na… na… na… šrot! Ha, změna názvu – musíme se jmenovat NA ŠROT!“ Což jsme učinili – zmrtvili jsme se a založili soubor. Já jsem pak ještě v psaný formě ty dva výrazy spojil v jeden – v NAŠROT. To je sice česky špatně, ale dobře to vypadalo. No, a pak jsme jen čekali na Jouzův dubnovej návrat z vojny.

Našrot už teda nebyl takový ten plastikovský underground, o kterém se mluvilo v souvislosti s Křečovejma Žílama…

Ne, Našrot byla už čistě hardcore-punk skupina. Rok před jejím založením jsem propadl běsný muzice rychlý kalifornský kapely Dead Kennedys, a hned mi bylo jasný, že tohle je přesně ta hudba, kterou by šlo opepřit nekompromisníma textama, a reagovat tak na bolševickej systém, na to naše socialistický zahnívání. Pak mě ještě brala divokost britských The Who – tak nějak jsem to chtěl skloubit dohromady. Však taky naše motto bylo: „Nejdřív to (publikum – pozn. aut) zaženeme decibelama do kouta, a tam to pak budeme dobíjet kytarama.“  A sestava Našrotu k tomu byla uzpůsobená – v podstatě ohryzaná na kost, tzn. nejnutnější základ: kytara, baskytara, bicí. A samozřejmě křik a řev.

A říkali jste si „vagabundi“!

No, to byl takovej můj vejmysl. Byli jsme víceméně mladí mužové delších vlasů, kteří ovšem hráli hardcore, což byl styl vycházející z punku. Vznikla tedy potřeba soubor nějak subkulturně uchopit, zařadit. A protože jsme už předtím – stejně jako naši kámoši z HB-androše – začali mít v oblibě hnědý kožený bundy z 50. a 60. let, bylo nasnadě, že by se mohly stát jedním ze stylotvorných prvků nový subkultury. Navíc kožená bunda, to mělo cosi společnýho s punkem. A do toho ty delší vlasy, zarostlý tváře, roztrhaný kalhoty, chlast a cigára – to byl zas underground. Takže jsem sepsal takovej primitivní manifest „vagabundismu“, jakožto propojení undergroundu a punku, soubor získal svůj vlastní subkulturní status, a mohlo se začít řádit. Pamatuju si, jak jsme hráli na nějaký akci, kde byly máničky i pankáči, a ti pankáči na nás ukazovali a navzájem si stěžovali: „Ty vole, houně nám ukradly punk a hrajou ho třikrát rychlejc!“  Jaký houně, my jsme vagabundi, woe! Bohužel kromě našich přátel z HB nás nikdo jinej v šíření ducha a idejí vagabundismu nenásledoval (přestože chlastali všichni), takže když jsme někdy v roce 1990 na koncertech hnědý kožený bundy sundali – nedalo se v nich hrát, člověk byl za chvilku zpocenej jak prase -, nadějná subkultura zanikla.

Působili jste, předpokládám, neoficiálně, bez „papírů na hraní“…

Pochopitelně. Nějakej bolševickej glejt jsme měli u prdele. Navíc i kdyby sme chtěli, tak to, co jsme produkovali, by stejně žádná komise nepustila. A my ani nechtěli. Androšskejch akcí bylo v období konce osmdesátek docela dost, a co bylo podstatný - člověk byl mezi svejma. Samozřejmě, že občas přijeli fízlové a perlustrovali, nebo ukončovali. Ale s tím člověk prostě musel počítat – to už byl takovej místní lidovej obyčej.

Měli jste někdy zákaz působení?

Neměli, protože jsme de iure oficiálně neexistovali. A co není, zakázat nemůžeš.

Po listopadu ’89 už šlo hrát oficiálně bez jakýchkoli omezení. Mnohem neznámější kapely vydávaly desky ve velkých nákladech. Vy jste se objevili na sampleru „Rebélie“, kterého se prodalo přes 100.000 nosičů. Jak je možné, že jste i přesto setrvávali v určitém závětří? Že jste taky nevyužili šance jako třeba Tři sestry?

Hele, když seš zvyklej jezdit dvě stě kiláků někam, kde ani nevíš, jestli vůbec vystoupíš, anebo jestli tě dokonce neseberou fízlové, tak tvá ambice je jediná – je to fakt prostýho hraní. Pro nás bylo radostný odehrát koncert, pochlastat s kámošema, a přitom vědět, že tě nebudou prudit nějaký zasraný červený vejložky. Fajn – Rebélie se prodaly kvanta, ale z oficiálních kritik vyznívalo, že jsme ze všech těch kapel na sampleru nejmíň stravitelný. Což beru jako kompliment, i když ti kritici to asi mysleli jinak. Ale zároveň měli pravdu – Tři sestry, Plexis, to byly vyloženě zpěvný písničky s melodickejma refrénama, který si můžeš v davu „zabékat“. To u Našrotu ale možný nebylo – struktury našich skladeb byly mnohdy podivný, nemelodický, a u mnoha z nich refrény úplně chyběly. A když ne, nebyly „békací“. Jen řev.  

Pak se ale před vámi otevřely nové hudební obzory, cesty do zahraničí, došlo k psaní anglických textů.

To byl prostě v tom roce 1991 náhlej souběh věcí: za prvý když to furt solíš nadzvukovou rychlostí, postupně tě to přestane bavit – zjišťuješ, že se nikam se hudebně neposouváš. Za druhý se tu začaly objevovat nový hudební inspirace, kupříkladu crossoverový skupiny typu Faith No More nebo Red Hot Chili Peppers, později třeba Rage Against The Machine, který míchaly tvrdej bigbít s funkem a rapem. V tý době přišlo i grunge – jako třeba Pearl Jam, Soundgarden a Nirvana. A taky tvrdý party z newyorskýho hardcore, který dokázaly hrát hutně a taky valivě pomalu, viz Biohazard, Sick Of It All. Tohle všechno se nějak začalo otiskovat do naší tvorby. A když jsem odložil kytaru, neboť do Našrotu přišel výbornej kytarák Ceemek, aj jsme to dokázali i zahrát. Nadto náš tehdejší manažer Žvatla (taktéž ex-člen Křečovejch Žil) měl kontakty do Rakouska, Švýcarska, Německa, a zajistil nám tam hraní. Tudíž vyvstala potřeba prezentovat texty v mezinárodním rockovým jazyku, kterým je angličtina. Ještě později, ve druhý polovině devadesátejch let jsme do naší tvorby přimíchávali i prvky world music (té orientální, vliv Led Zepp, Page & Plant, Khaled, Natacha Atlas, Rachid Taha atd.).

Z těch třiceti let Našrotu, jaké období bylo podle tebe pro kapelu nejlepší, a které nejhorší?

Pro nás byly rozhodně nejlepší devadesátky. Byli jsme jak rozjetej vlak: dobře nám to hrálo, válcovali jsme to, sály většinou plný, odezva bouřlivá. Navíc se tehdy děly možný i nemožný věci na celý kulturní frontě: všechno dejchalo uměleckou svobodou, nebyly žádný omezení, žádná cenzura. Prostě - devadesátky byly obdobím, který se ještě hodně dlouhou dobu nevrátí. A nejhorší to pro Našrot bylo paradoxně v čase, kdy jsme vydali naše nejlepší album „The Mirror & Mask“ (2000). Zaprvé, rozpad Faith No More trošku zapříčinil snížení zájmu o crossover, navíc se i u nás – sice později než na Západě, ale přece - začala hrnout do popředí elektronická taneční hudba. Ze spousty rockovejch klubů se tak staly kluby taneční – styl byl takzvaně in, a pro majitele klubů bylo levnější zaplatit si DJ-e než živou kapelu. Samozřejmě do doby, než i DJ-ové začali bejt pořádně nenažraní… Po „The Mirror & The Mask“ jsme taky nebyli schopný napsat novej hudební materiál, prostě nám to nešlo, hádali jsme se, atmosféra byla třeskutá. Nakonec jsme si museli dát přes rok koncertní pauzu, než jsme vyplodili tu ponurost, zvanou „Psychorama“ (2003). Pak to chvilku bylo dobrý, ale v období 2005-2006 se zase zhoršily vztahy v kapele, což pochopitelně člověku ubíralo energii -  tehdy to bylo nejnudnější období Našrotu. Jak uvádím v knize „Totálně Našrot“: „Byli jsme opotřebovaný, unavený, a přestože jsme na koncertech hráli dobře, samotnej band se se dostal do fáze vyhořelýho paliva. Toxickýho odpadu, s nímž nikdo nechce nic mít a nejvíc ze všech samotný Našrot.“ Nakonec jsme se z toho ale dostali, a proto tu strašíme dodneška.       

Nyní již k samotnému výročí 30 let Našrot, a hlavně k jeho vrcholu – vydání 3CD kompilace „Back To The Past“.  Jaká byla kritéria výběru skladeb?   

I když jsem měl určitou předběžnou představu o tom, co jo, a co ne, beztak jsem všechno musel naposlouchat, protože – co kdyby se do síta náhodou dostala věc, s kterou člověk nepočítá (což se taky stalo). Tudíž vzhledem k celkovýmu počtu jedenácti desek, to byla časově docela náročná záležitost. Navíc songy, aby vyzněly, musí se poslouchat volume doprava, tak i uši dostaly pěknej záhul. Kritéria výběru byly celkem pevně určený – například nesměly chybět věci, na který byl natočen klip, protože jsou relativně nejznámější. Pak skladby, které jsou prověřeny léty na koncertech. A potom písně, který sice už nehrajeme, nicméně v určitý čas v historii kapely hrály významnou roli. No, a plus dvě novinky.

Ano, novinky, dokonce k jedné z nich, songu Dark East Mordor byl natočen videoklip. Měli jste předem určenou koncepci?. A všiml jsem si, že ten klip – jinak mimořádně zdařilý - je hodně dlouhý. Jak se vám to povedlo?

Povedlo se to jednoduše. V době kdy ta skladba vznikala, jsem měl hotový jen dvě sloky a refrén, přičemž jsem věděl, že obojí po střední části ještě jednou zopakuju. Kvůli takovýmu tomu vykřikování zpráv z megafonu jsem tu střední pasáž potřeboval rychlou, což byla práce pro Ceemka a Marthu. Oba pak ještě vymysleli takovej ten náběh na ní. Pak mě napadlo, že by tam nemělo chybět nějaký apokalyptický sólo na kytaru, znázorňující chaos a válku. I doplnilo se apokalyptický sólo. No, a pak jsem ještě napsal takovej spojovací text, a protože bylo těsně před zkouškou, a já rychle potřeboval nějakej hudební podklad a nic mě nenapadalo, zbaběle jsem sáhnul po kombinaci akordů, kterou používaj snad všechny popový kapely od Lucie až po Linkin´ Park. A samozřejmě, že si do ní ten text sednul jak prdel na hrnec – to by se asi tolik nepoužívala, že.  No, a když jsme pak skladbu slepili ve studiu, ortel zněl: 7:03.

Představu o klipu jsem měl, a vzhledem k tomu, co bylo k dispozici – pár záběrů na muzikanty ve studiu plus černobílý fotky - , jsme museli „z hovna uplíst bič“. A díky studiu 2visible se to podařilo. Sice jsem se s nima chvilku přel – oni chtěli záběry na muzikanty nechat barevný a čistý, já zase dvoubarevný a špinavý – ale nakonec jsme se domluvili, a skladba, pravděpodobně nejdelší, na jakou byl u nás natočenej klip, vyznívá v tomhle filmovým kabátě přesně tak, jak měla.    

Text – už od svého názvu - je určitou narážkou na současnost, je to tak?

Ano, je to tak. On sice vychází z fantasy, konkrétně z Pána prstenů, ale gró každý fantasy je boj Dobra se Zlem. Navíc každá fantasy je nějakým způsobem odleskem doby, v který vznikla, takže i tenhle fantasy text reflektuje současnost, konktrétně období 2015-2017, a v jinotajích a s pomocí klipu všechno její zlo: Islámskej stát a wahhábistický imámy, Rusko s jeho okupací východní Ukrajiny a Krymu, KSČ a její okupace Tibetu a Ujgurska, zavírání a mizení lidí plus ničení zmíněných kultur plus nerespektování jakýchkoli úmluv či dohod, no, a pak ten vyžranej mužik ze strašlivýho státu KLDR, co hrozí těma svejma raketama. Všichni psychopati světa cejtěj svoji šanci.

Cítíš někde nějaké zahraniční nebezpečí, které by mohlo ohrozit i náš stát?

Jediný zahraniční ohrožení vidím ze strany Ruska a jeho destabilizujícího dezinformačního toku – nepravdy a lži tady pak papouškujou jeho fámulové ať už placení nebo neplacení – to jsou takoví ti blbové z podstaty anebo hajzlové z přesvědčení. Tihle ruští švábi se tady po odcházení Havla hodně rozmnožili. A žádná účinná desinsekce zatím není k dispozici.

Teď vlastně vidím, že tuzemskou politiku jsi v songu vůbec nereflektoval…

Nějak mě to nenapadlo. Ona nemá na chod světa žádnej vliv. Je jen taková malá provinční, buransky zasmrádlá, hodně podrazácká. Navzdory tomu tady ale pořád máme demokracii: nikdo tu zatím nikoho pro odlišnej názor nezabíjí, náš stát nikoho neokupuje, ani nevyvíjí žádný rakety proti sousedním státům. V podstatě musíme čelit tlakům, za který si ale můžem sami – Češi maj úžasnej sebedestrukční potenciál. Žijeme v nádherný zemi, máme se jak prasata v žitě, ale to by nebyl Čecháček, aby nepřišel na to, jak to tu všechno zkurvit. Tím chci říct, že demokracii tu zatím sice máme, ale díky cílenejm útokům na ní a její struktury a díky nevzdělanosti spousty obyvatel, o ní klidně můžeme přijít. Hradní švábi se o to snaží už leta, asijskej migrant jim přikuluje, bolševikovi roste zcvrklý péro, a bejvalej agent StB Bureš to tady chce řídit jako jednu ze svých sekcí Agroperdu: ten demokracii přímo nesnáší, protože moc dobře ví,, že řídit demokratickej stát jako firmu je blbost – to jde proti sobě. Jediná forma systému, kde lze řídit stát jako firmu je totalita (fašismus, komunismus, vyber si). Takže si dokážeš představit, co tu hrozí.

Dokážu. Doslova v přímém přenosu tu probíhá pokus o likvidaci veřejnoprávních médií. Sice směšný, ale jak ti žlučovití občané nedokáží (nebo nechtějí) rozlišit pravdu a lež, může iniciovat i něco horšího. Sledoval jsi někdy ten pořad na nejmenované stanici… Barrandov?

Můj čas je fakt docela drahej, a já ho nehodlám ztrácet čuměním na moderátorskýho idiota, kterak servilně podkuřuje sice vzdělanýmu, ale psychopatickýmu žoku, plnýmu nenávisti a pomstychtivosti, nadto loutce nechutnýho ruskýho poradce. Navíc toho starýho podrazáka znám a vím, co bude říkat, tak proč bych se na to měl ještě koukat. Abych se poblil?

Pojďme se vrátit k Našrotu a jeho třiceti letům. Už jsme se bavili o tom, že skupina vyšla z undergroundu, a v poslední době se do něj zase vrací. Co je toho příčinou?

Po listopadu ´89 na androše dýchl závan svobody, takže všichni ti hároši a pankáči se mohli konečně věnovat tomu, co za bolševika nemohli. Začali zakládat první kluby, bigbítový hospody, knihkupectví s dříve zakazovanou literaturou, prodejny gramodesek,  někdo podnikal třeba v něčem, co dřív bylo jen jeho koníčkem, někdo pořádal hudební festivaly,  někdo cestoval, někdo pracoval pro nový státní struktury, někdo si řekl, že nazrál čas založit rodinu. Takže to společenství se tak nějak rozprchlo a času na setkávání ubylo. Ale byl to nádhernej čas – Vendelín (V. Havel – pozn. aut) na Hradě, Stouni na Strahově, a my jezdili hrávat po hospodách, po klubech, a skoro v každým byl někdo ze starejch známejch. A samozřejmě že občas některý akce nebo festiválky držely duch toho starýho androše – vzpomeň na Magorovo Vydří -, a již poněkud odrostlá „závadová mládež“ se na nich vždycky sešla. A když nás někdo pozval, tak jsme taky samozřejmě přijeli. Jenže pár let po milleniu se ta uvolněná atmosféra svobodnejch devadesátek začala pozvolna měnit. Zlo se začalo vracet. A androši na tohle měli vždycky dobrej čuch, takže pochopili, že je opět třeba obnovit bývalé společenství. A jelikož Našrot z něho vyšel, je zcela logický, že se do něj zase vrátil.      

© 2018 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.