30 let Našrot: Devadesátky byly jako sen (nezkrácený rozhovor pro LN, březen 2018)

čtvrtek, 26. dubna 2018

Třicáté výročí založení slaví v těchto dnech kapela NAŠROT, jedna z nejzajímavějších představitelek hardcoru a crossoveru v Česku. K té příležitosti vydává také trojalbum „Back To The Past“.

Našrot prošel velmi zajímavým vývojem od přímočarého punku k různými směry bohatě inspirované hudbě, včetně nejen na české scéně unikátního mixu tvrdého rocku s prvky tradiční arabské hudby. Křest nového trojalba si připravil na dva aktuální koncerty. Ten v „rodném“ Havlíčkově Brodě proběhl v sobotu, pražské vystoupení ve Vagonu, domovském klubu Našrotu, čeká kapelu a fanoušky 24. Března. Na bujnou minulost pro LN zavzpomínal frontman a také hudební archivář, publicista a spisovatel Petr Hrabalik, kterému na judební scéně nikdo neřekne jinak než Hraboš.

Jaká byla kritéria výběru skladeb na kompilační trojalbum?

Bylo jich několik: zaprvé léty prověřené skladby, které je stále slyšet na našich koncertech, potom samozřejmě ty, na které byly natočeny klipy – to by bylo asi divný, kdyby se ve výběru neobjevily. Zatřetí songy, které v určitém období Našrotu hrály vcelku zásadní roli, ale dnes se již v koncertním repertoáru nevyskytují. A nakonec písničky, které zůstaly jaksi v závětří, nehrajeme je, ale i po těch letech je považujeme za vcelku kvalitní.

Takže žádné novinky?

Naopak, jsou tam dvě. Na jednu z nich, s příznačným názvem Dark East Mordor, byl natočen i videoklip.

Během těch třiceti let jste do své tvorby včleňovali různé styly. Jaká byla jejich posloupnost?

Začínali jsme v roce 1988 jako čistě hardroceová kapela, jejíž jasnou inspirací byli Dead Kennedys. Zároveň tam měla být přítomná určitá běsnost, kterou jsem obdivoval na The Who. Ale v podstatě se jednalo o takové krátké rychlé vypalovačky. Byli jsme prostě tři divoký magoři v hnědých kožených bundách. Po pár letech rychlojízd jsme ovšem najednou zjistili, že je to furt to samý, a že se nikam hudebně neposunujeme. Jenže právě v tom čase přicházely velké inspirace od crossoverových skupin typu Faith No More a Red Hot Chili Peppers, zároveň se objevilo grunge, později newyorský hardcore s kapelami jako Biohazard – to všechno přineslo do tvrdé muziky takovou jakoby čerstvost a odpich. My jsme všechny tyhle styly a substyly samozřejmě absorbovali – líbily se nám, a tak jsme je postupně začali včleňovat do naší tvorby. A s novým kvalitním kytaristou Ceemkem to šlo ještě líp. „Načmuchávali“ jsme i acid jazz a ethno – to byla úžasná doba. Najednou jako by se nám otevřel nový velký prostor, v kterým si můžeme dělat, co chceme. Bylo to jak sen.

Co na ony stylové změny říkali vaši příznivci?

Je pravda, že tím, jak jsme tak nějak obtiskovali všechny uvedený vlivy do svých skladeb, se nám vždy po určitém období různě pozměňovala fanouškovská základna. Samozřejmě „držáci“ vydrželi dodnes, ale někteří „slabí ve víře“ se holt naštvali a odpadli. Uznáváme, že jsme se k našim posluchačům chovali trochu macešsky, ale kapela by především měla hrát to, co se líbí jejím muzikantům. Aby v tom byla radost, a žádné nucení.

Každá kapela má své vrcholy a pády. Jaké byly ty vaše?  

Nejlepší pro nás byly samozřejmě devadesátky – právě v tomhle období přicházely ony inspirace: byl to čas překračování žánrových hranic, čas spousty koncertů, hraní před Havlem na Trutnově, vystoupení na festivalu Jam 96, čas mejdanů, kaleb a jízd. Byl to čas tvůrčí i umělecký svobody. A co se týče krizí, ty přijdou na každý soubor, protože je to křehký organismus. Například po miléniu nastal úbytek diváků, stalo se módou do klubů chodit spíš na dýdžeje než na živý kapely. Navíc se nám nějak nedařilo napsat nový skladby, a na pár koncertech jsme se strašně zmastili a hráli opravdu děsivě. Nakonec jsme to ustáli, po koncertní pauze jsme vylezli s novým repertoárem. Ustáli jsme i pozdější krize osobní a vztahové, úmrtí blízkých přátel i úmrtí v rodinách. A teď v roce 2018 jsme pořád tady. Je to neuvěřitelné, ale je to tak.

Které z počinů Našrotu máte vy osobně nejradši?

To je těžké vybírat. Skladba nejspíš Going To Shamballah, album určitě „The Mirror & The Mask“, oboje z roku 2000, a z těch mnoha klipů, co jsme natočili – tuším tří - bych vybral ten od režiséra Zdeňka Suchého na písničku 21 Reasons Why White Men Can´t Sing Rap, kdy si pozval i část divadla Vrata. A z koncertů? Je to zvláštní, ale v paměti mi utkvěl takovej festiválek krátce po Jamu 96, bylo to někde na rozmoklé louce u Turnova. Toho večera jsme hráli hodně divoce, já byl nějakej rozskákanej, a při jednom ze skoků jsem přecenil svoje letecké schopnosti a regulérně z toho podia sletěl. Spadnul jsem mezi lešenářský trubky, ze kterých bylo postavený, a notně se potloukl. Naražený žebra, šrámy, crčela ze mě krev jak z vola. Ale vydrápal jsem se zpátky a koncert jsme stejně divoce dokončili. A jednoho maníka z těch moshujících diváků ten náš set tak rozhicoval, že celej od bláta přilezl pod podium, tam padl na kolena, začal se mohutně klanět a po vzoru hrdinů filmu Waynův svět křičet: „Nejsme vás hodni! Nejsme vás hodni!“

© 2018 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.