30 let Našrot: Když energii začnou nahrazovat zkušenosti (nezkrácený rozhovor pro Rock & All, březen 2018)

sobota, 17. března 2018

Vzpomínám si, jak v roce 1982 skupina Olympic slavila dvacet let a mně to coby tehdy jako ještě dítěti školou povinnému přišlo, jako by pocházela odněkud z pravěku. Když jsem o něco později začal objevovat mj. nově vznikající punkové a hardcorové kapely, ve snu by mě nenapadlo, že se s nimi někdy budu bavit dokonce u příležitosti třicátých narozenin. (O nezničitelnosti samotného Olympiku nemluvě, ale to je zas jiná kapitola.) Tak jako tomu bylo v případě Petra „Hraboše“ Hrabalika, frontmana havlíčkobrodské formace Našrot, která sice postupem času ubrala na své divokosti a nezřídka dokonce vystupuje v unplugged podobě, ale o nějakém „vyměknutí z podstaty“ u ní nemůže být ani dnes řeč. Hraboš, jak sami z následujících řádek zjistíte, je i díky svým letitým literárním zkušenostem člověk obdařený svérázným způsobem vyjadřování a mocným smyslem pro nadhled a humor.

Považuješ dosažení třicítky v dějinách skupiny Našrot za významný milník? Anebo je to prostě jen nějaký časový údaj, který beztak sami nemůžete ovlivnit? :-)

Je to vlastně obojí. Mozek vymyslel fyziku, a ta určila, že naše vnímání času je lineární, a s tím hovno co naděláš. Před deseti rokama jsme slavili 20 let, teď je to 30 let. Takhle určená linie času je neúprosná. Na druhý straně je to i určitý milník: kdyby už jen kvůli tomu, že se po třiceti letech z mladých nadějných, rozzlobených mládenců soubor promění ve staré nasrané hardcorové dědky. Část energie zůstává, je ale zase víc zkušeností, a taky už toho tolik nevylemtáme, ani nevyhulíme. Ale… Mě se vždycky líbí, jak některý hudebníci, když v pětapadesáti, šedesáti něco vydávaj, v rámci marketingu prohlašujou, že na tom nebyli fyzicky nikdy líp – že přestali chlastat a fetovat – a že teď maj energie jako nikdy předtím. Jsou to kecy. V pětadvaceti můžeš huntovat tělo jak chceš a stejně máš tý energie víc než střízlivej v pětapadesáti. Takže změna je jasná a přirozená.  A když už jsme nakousli ten marketing, tam se to u nás vůbec nezměnilo - je stejně nulovej jako před třiceti rokama.

Na co, na jaké konkrétní události, vzpomínáš úplně nejraději a jsi na ně dodnes hrdý? A které – či která – období v historii Našrotu považuješ za nejlepší? Ať už umělecky, popularitou u posluchačů a postavením kapely na scéně, anebo prostě „čistě pocitově“.

Za období, kdy nám to jelo nejlíp, považuju devadesátky. Byla tam energie mládí, nápady, častý hraní na koncertech, prostě jízda, nezastavitelnej vlak. Taky publikum v tý době bralo náš hardcore-crossover nejvíc, protože tenhle žánr-nežánr byl prostě in. A to i přesto, že jsme se k naším fandům chovali dost macešsky, protože jsme nikdy nehráli to, co chtěli oni, ale to, co se líbilo nám. Někdy mi jich bylo až líto. Útlum paradoxně přišel po – dle mýho – naší nejlepší desce „The Mirror & The Mask“. Ono to částečně souviselo i se změnou hudebního paradigmatu. Prostě v období 2000-2003 bylo sice pár dobrejch koncertů, ale celkově… nic moc.. A pak už to bylo jak na houpačce.

Co se týče událostí, dobrá je storka z roku 1991, kdy se na nás přišli do Rock Café podívat členové The Exploited. Pak jsme se s nima všichni ztřískali, přičemž frontman Wattie mi sdělil, že se mu líbila hra našeho bubeníka, a jestli by byl možnej přestup. Což jsem zamítl. Pozdějc jsem zjistil, že v tý době skutečně Exploited bubeníka sháněli.  Báječný bylo zahrát si na pražským Jamu 96, prvním open air festivalu u nás, plně obsazeným špičkou světovýho alternativního rocku. Skvělý byly taky fesťáky v Trutnově, kde jsme jednou hráli před Václavem Havlem. Přišel se podívat na Třešňáka, jenže akce měla skluz, a místo něj tak musel snášet ty naše decibely. Ale zjevně se mu to líbilo.

A byly nějaké fáze, které bys zpětně nejradši přeskočil nebo úplně vymazal, kdyby to šlo?

To jsou většinou akce, který už nám z palic beztak vymazal chlast, kterej jsme na nich požívali, takže není co řešit. O tom, co jsme vyváděli, jsme se pak dozvídali od přímých účastníků. Jedná se o takový ty nedohraný koncerty, nebo vystoupení v naprostý opilosti („ty čuráky už sem nikdy nepozvu!“, „ty woe, co to hráli? Dyk byli úplně na marast!“, „ten rozmlácenej mikrofon nám zaplatíš!“, „rozbili nám deset půlitrů a židle!“). A nebylo jich málo. Jo, a taky bych, kdybych měl ty dnešní znalosti, jinak natočil LP „Destructive Tour“. Ten zvuk je fakt děsněj.

Našrot je hodně hodně výjimečná skupina v tom, že od začátku v ní hrají tři stejní muzikanti, jen se k vám posléze přidal jako čtvrtý člen kytarista Tomáš „Ceemek“ Hájek a také už nikdy neodešel. Vlastně jedinou personální změnou za celých těch třicet let bylo, že s vámi nějakou dobu navíc hrál ještě perkusista Martin „Dréza“ Dresler. Čím je tahle neuvěřitelná personální stabilita dána? Tím, že už se tak často nevidíte, tolik nezkoušíte a koncertujete méně než kdysi?

I to je jeden z důvodů. Ale ono to má hlubší kořeny. Když jsme v roce 1988 začínali, perspektiva byla zamlžená. Tehdy bylo na androšský či neoficiální scéně normální, že skupiny vznikaly a třeba po roce se zase rozcházely, protože muzikanti měli v hlavách jiný projekty. A někdy samozřejmě rozhodoval i tlak ze strany estébáků – kapela si zahrála na pár androšskejch akcích, a už po ní šli. A že naše sestava zůstávala stabilní? Prostě jsme si na sebe zvykli. Bylo to daný tím, že jsme se znali už z první poloviny osmdesátek, kdy jsme pořádali undegroundový akce „Pod tou strážní věží“, nadto jsme se i v jedný kapele – Křečovejch Žílách – už tehdy sešli. Bylo to určitý „spřízenění společenstvím“. Ty androšský kořeny byly důležitý i pro budoucnost: když jsme pak vstupovali do devadesátek, měli jsme jedinou ambici – hrát. Což najednou šlo a navíc bez Damoklova meče vopruzů, zákazů a průserů, kterej za bolševika drželi v rukách policajti. Nějaký desky, klipy, ksichtění se v tisku a televizi - to už byly jen jahůdky na dortu. Mám pocit, že dneska to maj ty mladý kapely spíš vobráceně. Další věcí bylo, že všechny peníze za desky a za koncerty jsme odjakživa rozdělovali stejným dílem. Takže by se dalo říct, že nás pohromadě drží i demokracie! No, není to fajn?

Přesto: netvrď mi, že mezi vámi nikdy nenastala ponorka. Byl Našrot někdy jen krůček od rozpadu nebo přinejmenším odchodu některého z členů?

My jsme se rozpadli dvakrát už v letech 1988-1989, ale vždycky jen na tři měsíce, a moh za to chlast. Pak bylo chcíplý období v letech 2005-2006, kdy bubeník Jouza odmítal hrát větší počet koncertů. On je rodinnej typ, tehdy se mu narodila dcera, tak chtěl bejt víc doma. Situace se posléze uklidnila. Nakonec - máme rok 2018 a my jsme stále v plný sestavě, tak vo co gou, že.

Vzpomínám si, jak jsme se my dva poprvé sešli někdy na sklonku léta 1989 v jedné hospodě v pražských Dejvicích skrzevá první demokazetu Našrotu. Byl jsi vstřícný a ochotně mi ji poskytl. Proto mě udivilo, že naopak tvoje první setkání s mým, ale i tvým pozdějším dlouholetým kolegou, nedávno zesnulým Vojtěchem Lindaurem, záhy nato zdaleka tak vstřícně neproběhlo, jak jsem se později dozvěděl... :-)

Máš asi na mysli HC-punk festival Punkeden ´89 v Praze na Žofíně. Tam jsme byli nominováni díky demu „Totálně našrot“, a byla to první polooficální akce, na který mohly vystoupit i kapely bez papírů na hraní (tzv. „oprávnění k vystupování“), což byl i náš případ. No, a v backstage byl tehdy zmatek, sem a tam chodili muzikanti, pořadatelé a taky dost lidí, co jsme neznali. Bylo nám jasný, že mezi nima určitě budou i estébáci, takže se nám trochu zdvihla hladina paranoie. Ladil jsem kytaru či co, a za basákem Marthou přišel takovej fousatej chlápek a začal se ho na něco ptát. Marthovi okamžitě začala blikat vnitřní kontrolka, otočil se ke mně a povídá: „Hele, kdo to je? Znáš ho?“ Letmo jsem se ohlédl a bez zájmu odpověděl: „Nevim. Asi ňákej fízl.“ Rozumíš, osobně jsem Vojtu neznal, a vůbec jsem netušil, že to je maník, jehož články hltám v Gramorevui!!    

Bývaly časy, kdy jsi systematicky poslouchal tu nejnovější tvrdou rockovou muziku, co se ve světě hrála, a s Našrotem jste se snažili na ty aktuální trendy reagovat. Takhle už to samozřejmě dlouho není a mě by zajímalo, jestli ten jistý druh „rezignace na novátorství“ je naprosto přirozený, souvisí s věkem a dřív nebo později potká každého.

Je to naprostá přirozenost. Když je ti šestnáct, sedmnáct, a rock miluješ, chceš z něj mít úplně všechno!! Což samozřejmě nejde. A tak nevýslovně trpíš (smích). No, a pak už záleží na určitejch zásadních momentech tvýho života, jak se s nima vyrovnáš, a jak moc přešaltuješ svoje uvažování o něm. Dřív těma momentama byla třeba dvouletá vojna, pak svatba, narození dětí, těžká nemoc, kritickej vztah („začít znova“) atd. Když tyhle okamžiky překonáš, tak ale stejně kolem pětatřicítky, čtyřicítky zjištíš, že vlastně vůbec nepotřebuješ všechno. Že vlastně spousta takzvaný nový muziky jsou jen variace na to, co už máš, nebo jsi dávno slyšel. Tím pádem novejch kapel, který tě totálně dostanou, díky tvý dlouholetý zkušenosti s rockem prostě ubejvá. V podstatě slyšíš hlavně variace a epigony. Hele, já píšu na stránky ČT takovou malou historii světový rockový hudby, a víš co k tomu bylo impulsem? Pár let po milleniu pustil někdo ve Vinárně U Sudu něco od Beatles, a přišli nějací mlaďasové a hrozně se divili, že tuhle nahrávku od Oasis ještě vůbec neznaj. Tehdy jsem byl v šoku, ale dneska už bych v šoku nebyl.

Narozeniny si připomínáte mj. rekapitulačním 3CD, na nějž jste v podstatě rovnoměrně vybrali skladby ze všech vašich řadových alb (plus něco navíc). Znamená to, že ke všem máte víceméně stejný vztah? Ty nemáš některou z těch desek ve větší oblibě?

Jak už jsem poznamenal, asi nejsofistikovanějším albem, který jsme vydali, je podle mě „The Mirror & The Mask“, přestože je na něm spousta chyb v hudbě i v textu. Ale je určitě naší nejnápaditější deskou. A k tý dramaturgii – bral jsem v úvahu několik hledisek: za prvý jsem chtěl, aby na kompilaci byl minimálně aspoň jeden song z každýho alba, který nám vyšlo, včetně koncertů. Za druhý, aby tam byly ty nejlepší skladby, co jsme udělali, ale zároveň třeba i songy, který jsou od nás nejznámější, byť ten vzah k nim už z naší strany poněkud ochladl. A za třetí - musí se to všechno vejít na disky, který budou mít elpíčkovou stopáž, tzn. nějakejch 45 minut. Protože to je přesně ten čas, kdy je ta deska ještě uposlouchatelná. Pamatuješ na 70minutový cédéčka? To bylo strašný, to prostě nešlo dávat. Jedotlivý disky kompilace jsou trošku oddělený i hudebně: první disk je pro drsňáky, druhej pro potapěče v psychedelickým hluku s orientální příchutí, a třetí je pro všechny – pro drsňáky, potapěče, bluesmany, folkaře. A ještě jedno doporučení: nepřehrávejte si ty tři alba v jednom tahu najednou – vyznamenání za statečnost lze získat i jinou cestou než riskováním doživotní hluchoty. Navíc se vám může stát,  že budete - slovy z filmu Strange Days - „mít z čelních laloků míchaný vejce“.

Naději, že Našrot ještě nevyřkl poslední slovo, dávají dvě letošní novinky na posledním disku této bilanční kompilace. Nebylo by ale na místě uvažovat o realizaci celé nové „řadovky“? Ta poslední, "Rag(e)time", vyšla už před drahnými deseti lety! Jasně, mezitím vyšlo tvoje sólové dvojalbum "Songy z bědných časů" a také demo CD dvojice Hraboš & Shef, takže ty sám jsi nezahálel, ale…

Co se týče řadovejch alb, nikdy se nic neplánovalo. Prostě se vždycky časem nashromáždil materiál, ohrál na koncertech a pak se fláknul na CD. Rok, dva se s tím jezdilo, ale mezitím vznikaly další songy a situace se opakovala. Ale po Mirror & The Mask se tenhle proces nějak zastavil, takže v roce 2003 jsme si museli udělat koncertní pauzu, abychom napsali novej materiál na album „Psychorama“. No, a po „Rag(e)time“ už toho času bylo tak málo, že jsme byli vůbec rádi, že dáváme nějaký koncerty. A navíc přibyla další forma hraní – unplugged, což je kromě asi čtyř písní úplně jinej materiál, než jakej hrajem elektricky. A nadto – jak jsme stárli – nám tahle forma začala čím dál víc vyhovovat. Takže co natočíme po téhle kompilaci, jestli třeba nějakou řadovku, to nevíme. Já už jsem sice někde poznamenal, že všechno, co měl Našrot napsat, už napsal, ale jak se říká - never say never.

Co vše bude po vydání "Back To The Past" následovat?

Klasika. Rozhovory pro média, koncerty – první dva v Havlíčkově Brodě (17. 3.) a v Praze ve Vagonu (24. 3.) -, polejvání trojalba rozličnými nápoji, snad vznikne i klip. Ovšem vzhledem k tomu, co náš soubor i album žánrově představuje, se v malým rybníčku českýho hudebního byznysu ani vlnka nepohne. A víš co? Je to tak dobře.

Na závěr jedna „intimnější“ otázka. Před časem tě postihly vážné problémy s hlasivkami, což je pro zpěváka vůbec to nejhorší, co se mu může přihodit. Jaká je momentální situace v tomto ohledu, jsi schopen odzpívat koncerty bez větších obtíží? Musel jsi třeba nějak změnit hlasovou techniku a letité pěvecké návyky?

No, vzhledem k tomu, že v čase tohoto rozhovoru, stále ještě pooperačně „rekonvalescencuju“, tak nevím. Ale snad to půjde, vrátily se mi basy, snad se vrátí i řev. A vzhledem k faktu, že jsem nikdy žádnou hlasovou techniku neměl, existuje vysoká pravděpodobnost, že ani nic nebudu muset měnit.

© 2018 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.