Petr „Hraboš“ Hrabalik, známý zejména jako frontman kapely Našrot, vydává své druhé sólové dvojalbum „Songy z bědných časů 2“. Deska navazuje na „Jedničku“ z roku 2012 a přináší většinou písně (ať již autorské nebo převzaté), které v 80. letech, tedy ještě v dobách reálného socialismu, hrával po hospodách, a které se nesou víceméně v duchu blues či folkrocku.
Jak vůbec tehdy takové hraní po hospodách probíhalo?
V osmdesátkách nezněla v hospodách reprodukovaná hudba, k tomu došlo až v následující dekádě. Tudíž se v některých knajpách zcela přirozeně scházely partičky, který mastily na kytary a pěly u toho – což ale taky není vynález dvacátýho století. Hospody byly vždycky zdrojem zábavy, vždycky se tam objevovali nějací potulní muzikanti. Já jsem čirou náhodou ve svým nejplodnějším folk-bluesovým období bydlel v pracovním týdnu v Liberci. Kvůli zkrácený vojně jsem makal v uranovejch dolech na druhý straně Ještědu. A jelikož Liberecko bylo v tý době bluegrassovým krajem, ve spoustě putyk se hrálo. Většinou trampská muzika, což mě tehdy moc netankovalo.
My jsme s kámošema jeli spíš v městským folku a blues, a každej jsme byli solitérem. Já byl ten mišíkovec, mertovec, a ctitel Bluesberry, kamarád Roman Vogl byl zase třešňákovec, a v tomhle duchu jsme taky skládali vlastní písničky. Další z party, básník, sci-fista a folkový nadšenec Zdeněk „Buky“ Bukáček s dalšími znalci „Mouchou“ Rossmanem a Ivanem „Robinem“ Zehem byli takovými arbitry a kritiky, kteří nám sdělovali svoje dojmy – buď se jim písnička líbila, anebo jim připadala blbá. Zejména Buky, ač nebyl muzikantem, byl prvotřídním lakmusovým papírkem naší tvorby. Občas jsme si každej zahráli v duu s nějakým instrumentalistou. Pro mě byl nejčastějším spoluhráčem Petr „Sandro“ Štajner, virtuózní houslista z tehdejšího orchestru divadla F. X. Šaldy. Samotný hraní probíhalo úplně normálně. Sedělo se u stolu, lemtaly nápoje, hulilo se, a kecalo se o všech tématech. No a někdo to vždycky proložil nějakým songem nebo dvěma.
Měl jsi i své tradiční hospody, kde jsi hrával?
Jasně. Spousta z nich už samozřejmě neexistuje. V Liberci se nejvíc hrálo v centru v Plzeňce, kde se scházela takzvaná liberecká bohéma, a pořádaly výborný večírky. Pamatuju si, že s výtvarníkem Ivanem Mračkem a i některýma dalšíma jsme třeba často hráli furt dokola bluesovou dvanáctku, a do tý jsme si z fleku vymejšleli slova, takovej bluesovej freestyle. Pak se muzicírovalo Na Krákoře (U Krakonoše), U Vopic, Pod Klackama nebo U Jezírka, Na Bříze, v Miláně atd. A po revoluci ještě v Kůlně. No, a o víkendech jsem hrál v Havlíčkově Brodě klasicky U Hnáta, a na našich androšskejch akcích Pod tou strážní věží, později v Sgt. Pepper´s Baru v klubu mládeže. A samozřejmě na výjezdech po dalších akcích.
Byl finální výběr skladeb pro druhý díl Songů z bědných časů hodně složitý?
Já jsem v těch osmdesátejch letech napsal zhruba tak 50-60 skladeb. Aspoň teda těch, který jsem si zaznamenal. Spousta z nich byla blbejch, opilecký bláboly a tak, některý vznikly kvůli balení holek, další byly textově poplatný době, a dneska už by neobstály. Na začátku Songů 2 jsem v podstatě věděl jen o dvou, který tam budou – Znám já krásnou dívku je skladba na způsob kramářských písní, to funguje od 17. století dodneška. A pak Blues jedný všední noci, úplně první, který jsem kdy napsal. Takže složitý spíš bylo doplnit je ještě o nějaký další songy, který by fungovaly i v dnešní době.
Zajímavostí jsou i dvě písně „novějšího data“. Ta první, For Freedom, jejíž inspirací byl v podstatě onen zlomový dějinný moment, tedy 17. listopad 1989, je podle tebe „zapomenutou písní“, přesto se na albu objevuje.
Ona pochází taky z osmdesátek. Vznikla někdy koncem listopadu 1989. V podstatě jsem ji v hospodách hrál jen krátce, asi půl roku, rok, a ne moc často. Natočil jsem si ji na nějakou kazetu až po sametový revoluci, a úplně na ní zapomněl. Proto se nemohla objevit na Sonzích 1, protože jsem ji neměl zaznamenanou na žádný archivní kazetě z osmdesátek. Teď u Songů 2 jsem se navíc prohraboval i mýma textovýma sešitama, znova jsem ji objevil, a vcelku mě zaujala. Jenže jsem si vůbec nepamatoval muziku, respektive jen matně. Tak jsem musel prohrabat kazety ze začátku devadesátek. A našel ji. Bylo mi jasný, že na desce prostě musí bejt.
A pak je tu až mrazivě aktuální novinka The Girl from Mariupol. Co tě vedlo k jejímu zařazení do playlistu tohoto dvojalba?
Právě kvůli skladbě The Girl from Mariupol celý to dvojalbum vzniklo. Když vůdce kremelskejch fašistů, ten vyšinutej mužik s rybím pohledem, dal v únoru 2022 povel k okupaci Ukrajiny, pěkně mi to pocuchalo psychiku. Poznal jsem to třeba i podle toho, že ač nejsem moc velkej kuřák, o polovinu jsem zvýšil spotřebu cigaret. Bylo mi jasný, že tohle může skončit i jadernou katastrofou. Ten plešatej šmejd mě v podstatě probudil ze skladatelský hibernace. Když Rusáci srovnali se zemí azovskej přístav Mariupol, bylo to memento. Kolik civilních obyvatel tam zahynulo? Dvacet tisíc? Třicet tisíc? Padesát tisíc? A kolik jich bylo odvlečeno do Ruska? To dodnes nikdo neví. Píseň vznikla v březnu a celkem rychle, včetně anglickýho textu, protože původně byla psaná pro Našrot. Zároveň v sobě skrývala určitý paradox. Věděl jsem, že ji chci natočit elektricky s tvrdýma kytarama, ale zároveň jsem tušil, že do elektrickýho programu kapely se moc nehodí, spíš by se šikla do programu unplugged. Nakonec z toho nebylo nic, protože v době po „číno-viru“ kapela začínala zase hrát koncerty, a navíc přišla o zkušebnu, takže nebylo kde píseň nazkoušet. Protože jsem ji chtěl realizovat co nejrychleji, rozhodl jsem se ji natočit na vlastní triko. Když byla hotová, musel jsem najít způsob, jak ji prezentovat. Na klip, tak jak jsem si ho představoval, bych se nedoplatil. Nezbylo tedy nakonec než okolo ní natočit tohle album.
Neuvažoval jsi někdy o tom, že bys udělal třeba několik koncertů se základem v repertoáru z dvojalb Songů z bědných časů? Samozřejmě, i Našrot měli své unplugged koncerty, ale že by se mohl naživo prezentovat i tenhle tvůj sólový materiál.
V rámci programu Našrot – unplugged hrajeme ze Songů z bědných časů 1 asi čtyři skladby, co se týče Songů 2, tak – opět unplugged – jednu nebo dvě možná dáme. Sám občas vystoupím na nějaké menší akci, třeba na vernisáži nebo křtu nějaký knihy. Mými oblíbenými jsou pak každoroční „koncerty mezi autokary“ na androšském festivalu Magorovo Vydří u Skaláka. Když končí večerní program, sejdeme se s kámoši mezi zaparkovanými autokary, vytáhne se alkohol, kecá se, popíjí, a kouří, a já do toho občas zahraju nějakej song. Tak jako před těma pětatřiceti rokama v hospodě.