Media

Další akce

so 25.05. / Havlíčkův Brod
Havlíčkovo náměstí
/ Akce "Molitanový muž" - elektrický koncert Našrot (vystoupí cca od 21:00) + Red Nose, Pohoda, Kletyend

Hraboš - Tři hudební životy v bědných časech (rozhovor pro undergroundový čtvrtletník Voknoviny, březen 2023)

pondělí, 10. dubna 2023

Frontman havlíčkobrodského rachotu Našrot Petr „Hraboš“ Hrabalik myslí těmi „bědnými časy“ léta osmdesátá. Už od druhé poloviny sedmdesátých nasával obrovské množství muziky všech různých žánrů, a coby mladá mánička si budoval svoje nahrávkové „portfolio“. A zhruba od roku 1980 byl činný i jako hudebník a zpěvák místních rockových kapel, které ale spíše zkoušely, než vystupovaly (Oxygen, Hayaya Band, H-Band, Sfinx). Zároveň se však ve dvaaosmdesátém potkal s brodskými androši – tam se už poslouchaly jiné věci – od Plastiků přes Extempore až ke kapelám hnutí Rock In Opposition. Základnou se pro tyto jedince stal hostinec U Hnáta, kam Hraboš posléze přivedl své mladší kamarády teenagery, s kterými hrával fotbal: tak vznikla komunita, ze které vzešly undergroundové skupiny Maama, Gumovej knedlík a Křečový žíly. V oněch bědných časech ale existoval i třetí Hrabošův hudební život – folk-bluesový, který se odehrával na severu v Liberci.

Jak ses, Petře, do Liberce vlastně dostal?

Já jsem se po gymplu snažil vyhnout základní vojenský službě, což byla naprostá ztráta dvou let lidskýho života. Prostě vyjebat se zelenejma mozkama. Napřed problém vyřešilo nástavbový studium v HK, ale ve třiaosmdesátým se hrozba vojny zase přiblížila. Tehdy se jí šlo vyhnout třeba papírama na hlavu, ale následně tě furt přezkušovali, a nikdy jsi nevěděl, jak to dopadne. Takže ta hrozba nad tebou visela pořád. Další šancí bylo pracovat 19 měsíců v těžkým průmyslu nebo v dolech, a jít na vojnu jen na pět měsíců. To už mi přišlo jako přijatelný. A tak jsem od srpna 1983 začal makat na severu v uranovejch dolech Hamr, který spadaly pod Stráž pod Ralskem.

 

Tos teda vyřešil dost drsně! Normálně jsi fáral dolů?

Samozřejmě, 280 metrů pod zem. Podotýkám, že co se týče uranový rudy, bylo to tam slabší, těžila se z pískovce. Napřed jsem makal na dopravě, to bylo takový to šíbování s vozejkama s vytěženou horninou – pěkná rasovina. Po pár měsících si někdo nahoře všimnul, že mám vystudovanou radiologii, což mu nějak evokovalo radium, a tak jsem se dostal do party měřičů: ta měřila na čelbách kolik je tam rudy a určovala směr ražby. Byla to snadnější práce, měli jsme přezdívku „turisti“. Na druhý straně tahat na zádech 20-25 kilo vzorků hornin po dvou, tří kilometrovejch chodbách taky nebylo moc jednoduchý. Navíc podmínkou pro pět metrů vojny bylo, že těch 19 měsíců musíš odmakat bez jedinýho áčka neboli absence.  

 

Tomu teda říkám těžce odpracovaná vojna.

Bylo to moje nejlepší rozhodnutí v životě. Půl roku jsem v pracovním týdnu bydlel ve Stráži pod Ralskem na ubytovně, kdy jsem se v úterý, a hlavně v každej knižní čtvrtek jezdil ožrat do Liberce. Tam mi pak nějaký holky sehnaly malej nájemní byt na starým Perštýně – půlka tý čtvrti už dneska neexistuje. Byla to malá kuča se stolem, dvěma židlema, skříní, kanapem a umyvadlem. Ale to mi nevadilo, beztak jsem tam chodil jen přespávat. Většinu času jsem trávil s kámošema po hospodách.

 

Co to bylo za kámoše?

Měl jsem štěstí na partu svých vrstevníků. Už na podzim ve třiaosmdesátým jsem se seznámil s klukem, kterej dělal v UD na povrchu, takovej intoš s brejličkama. Hlavně mě zaujalo, že nosil na bundě ručně udělanou placku Extempore (nebo Residents? – to už si přesně nepamatuju), což bylo znamení, že to je můj člověk. A s tímhle Milanem Rosmannem zvaným „Moucha“ jsem začal jezdit do Librece, kde mě postupně seznamoval s dalšíma lidma. Nejzásadnějšíma byli folkař Roman Vogl a sci-fista, básník a velkej příznivec folku Zdeněk „Buky“ Bukáček, později vydavatel samizdatovýho časopisu LPS. S těma jsme různě chodili po libereckejch putykách, a jelikož se tehdy hodně hrálo, brali jsme i kytary. Liberecko bylo v tý době bluegrassovej kraj, takže často v hospodě hrály party s kytarama, kontrabasem, foukací harmonikou, bendžem, mandolínou, houslema. Je pravda, že ta trampská „kotlíkářská“ muzika nás moc nebavila, ale museli jsme ocenit, že občas se tam mezi nima objevili výborný muzikanti.

 

Jakou muzikou jste se tehdy prezentovali?

My jeli v městským folku a blues, každej tak nějak po svým. Já byl ten mišíkovec, mertovec, a měl jsem rád Bluesberry, Vogl byl zase třešňákovec, tudíž ty naše autorský písničky se nesly v tomhle duchu. A Buky s Mouchou a ještě se sběratelem desek Ivanem „Robinem“ Zehem byli takovými arbitry, kterým jsme předkládali naše nový songy. Bylo to jednoduchý: buď se jim skladba líbila, nebo jí označili za blbou. Hlavně Buky, i když nebyl muzikant, měl českej folk v malíku a tím pádem i cit pro určitou kvalitu. A jsa básník dokázal v textu vidět i věci, o kterých jsme s Voglem ani netušili, že tam jsou. Když se mu něco nelíbilo, tak byl decentní: „chlapi, tohle je špatně, moc špatně. Jinak to udělejte.“ Samozřejmě, že občas se k nám přidal někdo na nějakej sólovej nástroj. Já nejvíc hrával s Petrem „Sandro“ Štajnerem, což byl virtuózní houslista z tehdejšího orchestru Divadla F. X. Šaldy. S ním se vídávám pravidelně dodneška – je na volný noze, a nechává se najímat do různejch orchestrů, který jezděj po celým světě. Třeba v rámci akcí „Rock meets classic“ mimo jiné doprovázel Iana Gillana z Deep Purple nebo Steve Lukathera z Toto.

 

V kterých hospodách se tehdy nejvíc hrávalo?

Osobně jsem nejvíc hrával v Plzeňce. Tam se scházela tzv. Liberecké bohéma, která dokázala dělat výborný mejdany a happeningy. Vévodili jí její patron, hospodskej filosof Olda Oliva (krátce studoval s Magorem na vejšce) a profesor francouzštiny Láďa Baryhar zvaný Bary – to už byli starší chlapíci, ale pořád to dokázali dobře rozjet. V Plzeňce to žilo – pamatuju se, že s výtvarníkem Ivanem Mračkem jsme vymysleli komiksovou parafrázi na Limonádovýho Joea, kterou jsme nazvali příznačně „Beer Joe“. Na pivní tácky nebo prázdný účtenky jsem taky vymejšlel kreslený fóry á la Renčín nebo Jiránek. Nebo jsme často – nejen s Ivanem – hráli pořád dokola bluesovou dvanáctku, a do tý jsme z voleje vymejšleli texty, takovej bluesovej freestyle. Plzeňka byla prostě zásadní. Hrálo se taky Pod klackama nebo U Jezírka, U Vopic, Na Bříze, Na Krákoře (U Krakonoše) nebo v hospodě Miláno. A po devětaosmdesátým, kdy jsem tam často dojížděl, ještě třeba v Kůlně.

 

Předpokládám, že o víkendech jsi jezdil do Havl. Brodu…

Samozřejmě. Tam se hrálo na naší základně U Hnáta, pak pochopitelně na našich androšskejch akcích na baráčku, na paloučku pod ním, a v lomu za řekou Šlapankou. Později v Sgt. Pepper´s baru v klubu mládeže, a samozřejmě na výjezdech po dalších akcích. I když tam už rachotil hlavně Našrot.

 

Zahrál sis někdy sám nikoli jen v hospodě, ale i před „řádným“ publikem?

K těmto zhůvěřilostem došlo jen minimálně. V pětaosmdesátým si Buky pod nějakou záminkou objednal sklepní sálek liberecké nemocnice a zorganizoval tam neoficiální koncert nazvaný „Folkové koukání“ – kromě mě tam hráli Vogl, Pepa Rejhon a Martin Červinka s kapelou. A pak v rámci Večeru Liberecké bohémy v Plzeňce jsem si dal tři skladby se Sandrem. V šestaosmdesátým jsem si zabékal u liberecký příznivkyně folku Hany Berglový, která u sebe na chalupě organizovala neoficiální folkový koncerty. Další akci mám totálně v mlze – jednalo se snad o nějaký setkání folkařů, který zaštiťovala vysoká škola, a konalo se to na koleji v kulturním sále. Tam jsem vyskytl úplně nějakou náhodou a na vypůjčenou kytaru dal asi tři songy. No, pak na chalupě u Krupičků pod Lipnicí nad Sázavou v den konání festivalu Folková Lipnice ´86, přičemž hlavním bardem na tý chalupě byl snad Nos či kdo. A pak si ještě vybavuju v prosinci 1989 nějakou besedu o undergroundu v Praze na vysoký škole, kam si mě a nymburskýho básníka Pavla Zdražila pozvali študáci, a kde jsem se staral o hudební složku. Víc toho nejspíš nebylo, a pokud ano, nepamatuju se na to.  

 

Pojďme nyní k samotnému dvojalbu „Songy z bědných časů 2“. Co bylo tím impulsem k jeho natočení? Tvoje kulaté narozeniny?

K význačným kulatým narozeninám jsem si natočil v roce 2012 „Songy z bědných časů 1“, a v podstatě jsem to pokládal za ukončenou záležitost – ty hlavní skladby z osmdesátek, který jsem chtěl nově nahrát, jsou už prostě na ní. Nicméně na konci roku 2021 se mi zase usadil brouk v hlavě, a nedalo mi to: začal jsem ty svoje starý archivní kazety zase projíždět. Nesmyslně jsem chytil nostalgii a idealisticky věřil, že by se z těch drobtů, co zbyly, dalo třeba něco zrealizovat. Něco jsem i našel, ale většina těch textů byla tak depresivních, morbidních až hnusnejch, že jsem si řekl, že se na to vykašlu. Ty songy po těch letech prostě ztratily svou relevanci. Spousta dalších písní bylo blbejch, který beztak neprošly Bukyho sítem, byly tam i nějaký opilecký bláboly plus songy na balení holek. Chabota.

 

No, to je opravdu hezký začátek, vhledem k tomu, že tu máme najednou další dvojalbum…

Jo, je to až legračně divný. Ale je třeba si uvědomit, že po 24. únoru 2022 legrace skončila a geopolitická situace se radikálně změnila: vrchní kremelskej fašoun uvěřil těm svejm fantasmagoriím o velkym ruským impériu a poslal hordy vylízanejch sráčů na Ukrajinu, který tam začali likvidovat města a vraždit civilisty. Jenže vzápětí se začala Ukrajina bránit, navíc s podporou Západu, což ten plešatej mužik nečekal. Ale ty první měsíce byly strašlivý. Když pak došlo ke zničení města Mariupolu, kde zařvaly desetitisíce civilních obyvatel, už toho bylo na mě moc. Předtím jsem asi čtyři roky nenapsal ani jeden song, ale tohle mě probudilo ze skladatelský hibernace: vznikla tak pomalá, ponurá skladba The Girl From Mariupol se strohým anglickým textem, určená pro soubor Našrot. Jenomže kapela v tý době přišla o zkušebnu, nebylo to kde nazkoušet, a já chtěl písničku realizovat co nejdřív. A tak jsem si v AB Studiu na Vysočině domluvil natáčecí frekvence, a do konce dubna ji na vlastní triko nahrál.

 

Netušil jsem, že se to celé odvíjelo od písně The Girl From Mariupol, která je ostatně na dvojalbu uvedená jako bonus. Jaké byly další kroky?

Pořád se motaly okolo ní. Říkal jsem si, že by to chtělo natočit nějakej burcující video-klip, ale v tý podobě, jakou jsem měl na mysli – napůl hraný a napůl dokumentární – to pro mě bylo finančně neúnosný. Ta skladba má sedm a půl minuty, a to už je v podstatě krátkometrážní film. Tak jsem přemejšlel, že udělám singl, přičemž tím druhým songem měla být nějaká coververze – převzatý songy jsem nakonec sám s kytarou v poslední době často na různejch sezeních hrával. Jenže v době videa natočit audio-singl je naprostá pitomost. Tudíž holt nezbylo nic jinýho, než nahrát celý album. Problém ovšem tkvěl v tom, že jiný autorský písničky jsem prostě neměl. Situace mě tak donutila opět prohrábnout svý vybrakovaný portfolio skladeb z osmdesátek. A už jsem v tom zase plaval.

 

„Být donucen situací natočit album“ – to zní taky docela zajímavě. Jaký to bylo, poslouchat znova songy, který člověk už jednou zavrhl?

Jak už jsem zmínil, situace se s tím vpádem skřetů na Ukrajinu úplně změnila. Najednou ty až nereálně morbidní texty začaly dávat smysl. Třeba skladba Den poté, je o tom, jak hrstka přeživších popisuje stav po výbuchu jaderný bomby: zároveň to ale může znázorňovat také realitu rozbombardovanejch měst na Ukrajině. Bezvýchodný surový Blues o dvou dnech o nepovedený sebevraždě, coby řešení depresívního života v nějakým industriálním městě, je song votesanej až na holou dřeň – to hnusný kytarový sólo vyjadřuje chaos a bordel, který se jedinci odehrává v hlavě. Cela č. 15 je zase o pocitech mladýho člověka v kriminále. A aby ta deska nebyla až tak moc depresivní, vměstnal jsem tam i odlehčenější songy v duchu městský přírodní lyriky.

 

Existovaly i nějaké skladby, které prošly už v tom prvním předvýběru na konci roku 2021? Prostě ty, u kterých jsi měl už tehdy jasno, že bys je jednou chtěl natočit?

Samozřejmě. První je Znám já krásnou dívku, což je v podstatě něco jako kramářská píseň. Ty se u nás zpívaly zhruba od 17. století, a dělily se na religiózní, Starej a Novej zákon a tak, a na světský. No, a na ty světský se lidi těšili nejvíc: to byly většinou epický příběhy o nějakejch tragédiích, mordech, popravách, válečnejch taženích, katastrofách, a hemžilo se to v nich zmermomocněními žen, kudlami v srdcích, uřezanými nebo ustřelenými údy a useknutými hlavami, prostě brutálními krvavými historkami. Pro tehdejší lidi to bylo něco podobnýho jako pro nás číst detektivky, nebo čumět na nějaký filmový horrory a thrillery. Navíc v době před vznikem novin, kramářský písně reflektovaly některý skutečný historický události, takže díky nim se zpráva o oné události dostávala mezi větší a větší počty lidí. V té mojí písni jde o prostý příběh lásky, mordu a zrady. Takže moc nevybočuje. No, a tou druhou skladbou je Blues jedný všední noci, což bylo pravděpodobně prvním blues, který jsem vůbec zplodil, takže ta volba byla vcelku jasná.           

 

Zaujala mě skladba For Freedom, o který píšeš jako o „zapomenutý písni“. Jak se ti na ní podařilo zapomenout?

To bylo jednoduchý. Na konci osmdesátek už začal rachotit Našrot, což se stalo impulsem k tomu, že jsem psaní folk-songů pomalu opouštěl. V roce 1988 jsem nahrál sobě a Bukymu dvě výběrový kazety autorskejch a převzatejch věcí, a v podstatě jsem tuhle éru považoval za uzavřenou. Samozřejmě, že jsem po hospodách dál hrál, ale za prvý už ne tolik, a za druhý - nový folkový písně už jsem neskládal. Jednou z těch výjimek byla právě For Freedom, která vznikla pár dní po 17. 11. 1989 a měla reflektovat to, co se dělo na Národní třídě. Prezentoval jsem ji tak půl roku, možná při nějakejch výjezdech do hospod v Liberci, pak už ale moje hraní po hospodách končilo, a hlavní slovo měl Našrot. Doma jsem si na nějakou kazetu skladbu nahrál, někam ji založil a zapomněl na ní. A jelikož nebyla natočená na archivních páscích z osmdesátek, tak v rámci výběru skladeb pro „songy 1“ před deseti léty jsem ji logicky nenašel. Při hledání písní na dvojku jsem už byl akurátnější a listoval i textovými zápisy, a tam jsem ji objevil. Jenomže melodii jsem si pamatoval jen matně, tak jsem prohrabal kazety se začátku devadesátek, a na jedný fakt byla. Poslechl jsem si ji a řekl si – jo, tu beru.

 

Po tom všem, co jsem se o sestavování alba dozvěděl, bylo jeho doplnění o coververze logickým krokem, je to tak? A jak je možné, že se nakonec natáhlo na double?

Některý coververze, který jsem samozřejmě po hospodách taky hulákal, jsem ve studiu začal nahrávat z výše vysvětlených důvodů hned po skladbě The Girl In Mariupol. Až pak teprve došlo k natáčení mých autorských věcí z osmdesátek. Navíc předělávky na různých sezeních a akcích hraju na kytaru dodneška, takže jsem je měl docela zapamatovaný. Na rozdíl od těch vlastních. Ty jsem do studia tahal mnohdy už druhej den potom, co jsem je vybral, a těsně před nahráváním jsem se je ještě doučoval.  No, a když jsem pak ty vlastní songy doplnil, stopáž mi přelezla hodně přes pětačtyřicet minut. A protože nesnáším dlouhý stopáže CD, a naopak ctím tu klasickou elpíčkovou, bylo nutný to koncipovat jako dvojalbum. Ale ty coververze desku docela oživěj - aspoň je to pestrý!

 

V tomto okamžiku tedy existují už dvě dvojalba „songů z bědných časů“, což je zhruba přes třicet písniček. Některé zpíváš s Našrotem v rámci programu unplugged. Nepřemýšlel jsi ale o tom, že bys jich někdy využil, a udělal samostatný koncert, sám s kytarou?

Tak - občas se někdy přihodí, že v rámci nějakejch komorních akcí, třeba vernisáží nebo křtu knihy, pár písniček zahraju. I když jsou to pravda hlavně ty coververze. Mě ale bavilo vždycky to hospodský hraní – nebejt oddělenej od lidí nějakým posraným podiem, ale sedět s nima u jednoho stolu. Nakonec to znáš nejlíp z každoroční akce „koncert mezi autokary“ na undergroundovým festivalu Magorovo Vydří u Skaláka. Na autokarový základně se sejde pár lidí, vytáhnou se alkoholický nápoje, dlabanec, cigára, kecá se, a já občas hrábnu do kytary a proložím to nějakým songem. To je ta největší pohoda.

 

© 2024 Našrot | Administrace | Mapa stránek | RSS
design by c.