„Stárnoucí rockeři se vracejí ke kořenům,“ nutně musí každého napadnout při sólovém dvojalbu frontmana už čtvrtstoletí fungujících havlíčkobrodských Našrot. Taky si ho nadělil k padesátinám. Spolu s přáteli na něj nově nahrál „hříchy mládí“, skladby z let 1984–1989, a tohle bloudění dávným archivem rozhodně není k zahození. Celé se to totiž skromně tváří jako kolekce jen pro přátele a pamětníky, jenomže se ukazuje, že u mnohých ze skladeb se s novým aranžmá objevil punc nadčasovosti, a jako takové mohou bez obav fungovat v kterékoli době.
Hraboš, který se všude doprovází na akustickou kytaru a nahrál si mnohde i basu a další nástroje, se na nahrávce prezentuje ve dvou prolínajících se polohách – v krystalicky folkové, případně akusticky bluesové, a pak v podobě písničkářsky rockové, kdy se k němu přidává „kapela“. Zatímco první poloha mu, ve své obnaženosti, prostotě a důrazu na upřímné a povedené texty, sluší beze zbytku, v té druhé to občas zaskřípe a podaří se hudebně místy přehoupnout přes hranici kýče či patosu. Pak už není cesty zpět a výsledek je akceptovatelný jen jako oprášený archivní materiál pro pamětníky. A tak na jedné straně figuruje vtipné „morgensternovské“ intro, skvělé Blues nádražního bufetu nebo Blues zas vo ženský, které by klidně mohly být ozdobou repertoáru Vladimíra Mišíka, a také Večer, který zas nechává vzpomenout na Vlastu Třešňáka (a to kuriózně ve sloce na jeho prvotní folkové období a v refrénu na současnou bluesrockovou podobu). Na druhém pólu se pak ocitá schematická moralita Tony, u které mi neomylně naskakuje vzpomínka na raný Katapult, hospodské filozofování Zrcadla či undergroundová Hnijící královna, u které z parodického vyznění není jasné, zda bylo úmyslné či nikoli. Ty první ale naštěstí výrazně převažují.
Pro ty, kteří znají jen autorovu drsnou polohu hardcorového řvouna každopádně může celá kolekce znamenat slušné překvapení. Jako textař totiž Hraboš nemá problém s přirozeností, dovede se pokorně sklonit až nečekaně lyrickým obrazům a nečekané citlivosti. Jako interpret je pak nejen uvěřitelný, ale často jeho podání podporuje síla osobního prožitku (Reichenberg Memory Blues). Je každopádně dobře, že ho jeho okolí k podobnému oprášení minulosti přesvědčilo – na rozdíl od některých undergroundových hrobů, které měly zůstat zavřené, tenhle návrat do zakouřené hospody, kde se hraje blues, a ke kytaře se tu přidá foukací harmonika a jinde zase housle, svůj smysl rozhodně má.
Našrot, 2012, 32:46 + 33:43